Do Chebu a zpátky

Divoký západ

Před Plzní chrlí komín kouřové signály. Číst je ale není snadné, kmen, co pod něj přikládá, mluví více než obraznou řečí. Na nádraží se míhají dva oranžoví muži v helmách, poklepávají železné oře po hřbetech, kontrolují, zda jsou správně podkovaní a nemají žízeň. Za chvíli zařehtají, z nozder se jim vyvalí pěna a rázem se rozletí do stran. Zbudou jen dvě oranžové tečky vyhozené do vzduchu. Tak končí ranní směna.

Stříbrné otázky

Stříbro je v obklíčení březových vojsk. Místní se večer co večer scházejí v hostinci na náměstí, aby zvážili situaci: vzdát se stromům? Ta otázka je hořlavá jak bílá kůra, a tak ji hasí plzeňským pivem a už celá desetiletí nechávají nezodpovězenou.

Ošelínské tajemství

Když se snáší Ošelínem déšť, musí to být úžasné. Snáší se do údolí, stéká po větvích smrků a dává jim omamně rozvonět kraj. A tajemství už je celé mokré, to tajemství, co se tady někde skrývá.

Pohádkový Cheb

V Chebu je všechno takové nějaké pohádkové. Cestou od nádraží mě zdraví ženy a jedna si chce i povídat, taky cigaretu chce. V drogérii dvě pokladní, blondýny s průzračně modrýma očima, jako by sem vpadly z legendy o Niebelunzích. Děti si hrají a na přechodu si chlapeček hledá cestu k holčičce skrze hru; už nikdy v budoucnu z té cesty nevykročí. Jsou přesně čtyři a na náměstí se rozdrnčí zvonkostroj. Pod náměstím se směje Špalíčku fasáda. Tady snad i německého starostu zabil docela pohádkově vrah Čabrada. 

Hotýlek na Jižním Předměstí

Hotýlek na Jižním Předměstí už o sobě dává vědět neony. Za trochu špinavými okny se možná odehrává krátký příběh o lásce: žena v neonovém kombiné ulehla na postel, jak lehají ranění do válečného pole, a výmluvnou geometrií těla láká svého hosta k (lehko)vážnému rozhodnutí. A je to bez hudby, svíček a něžností. Snad to špinavé ono propustí alespoň červánky a ony se rozlejí po tvářích těch milců z Jižního Předměstí. Na důkaz lásky.

Za Klabavou

Až za Klabavou náhle slunce zmizelo, podobně jako letadlo v tajemném trojúhelníku. Lampy na opuštěném nástupišti se ho ze všech sil svých wattů snaží napodobit. Je v té snaze něco něžně komického, ostatně jako v každém předem prohraném souboji. Zanedlouho prořeže nebe srpek měsíce a v klabavské hospodě dá k dobru své číslo moonwalk nějaké další filmový Laďa. Ani pepsi ho k měsíci nepřiblíží. 

Pařížan

Vágon se kýve jak zub v dásni děcka, už dobré tři hodiny. Tomuhle vlaku se prý kdysi říkalo pařížan, vyjížděl z dalekého Gare du Nord. Dnes vyjíždí z Chebu a nenabídnou ti v něm ani pařížský salát.

Zrcadlový vagón

Když vlak jel už úplnou tmou, proměnila se okna vagónů v zrcadla. Únava se tím znásobila, otázky a nejistoty zmnohonásobily. Lidé před okny by rádi počítali hvězdy na obloze, těšili se záplavou plamínků plápolajících v nekonečné propasti kosmu. Jenže teď mohou odečítat nanejvýš starosti ze svých tváří. Nebude jich o moc méně než světýlek za zrcadlem.

Praha

Na nástupišti tramvaje informuje muž do handsfree mikrofonu zvědavce na druhém konci o tom, že zrovna fouká vítr.