Vedro

Sally se lehce usmála, ale pak se pohledem plným obav zadívala na obzor. Tam, kde se ostře vzdouvající vlny setkávaly s obrovskou zjizvenou koulí vycházejícího Slunce, měnila se barva z temně krvavé na krvavě ohnivou. Z oblohy zbylo jen málo. Tam kde se dřív beránčí obláčci trkali na blankytném sametu, vraždí se teď mohutní démoni, zaliti vlastní krví, v útrobách plamenů pekelných, mohutných blesků užívajíce coby svých bičíku, jimiž bez přestání bičují sebe i zem. Moře se s mohutným hučením, kvílením, burácením a syčením divoce vzdouvá, jakoby chtělo i ono přidat svůj díl a ukázat svou odvrácenou tvář. Jakoby už toho nebylo dost. “Na co myslíš?” otázal se Jack a chytl Sally kolem ramen. Sykla bolestí, když se jeho ruka dotkla spálené kůže. “Myslím,” řekla tiše a váhavě. “Už bude ráno. Měli by jsme jít domů.”

Mezi poloprázdnými siluetami vysokých mrakodrapů, rýsujících se proti krvavému nebi jsem zahlédl Katedrálu vyznavačů Slunce. Zrychluji krok. “Vlastně ani nevím proč tam jdu….snad..Bože to je vedro” Cítím se slabý, sotva dojdu k cíli. “Stačilo by pár doušků vody. PITNÉ vody.” Ulice jsou prázdné. Málokdo teď chodí ven. Teď na Jaře. A v létě to bude ještě horší. Padesát ve stínu. “Ve stínu? Copak ještě nějaký stín vůbec existuje! Ach sladká noc. Ale přesto….Sluce mi chybí. Na rozdíl od mnohých jsem nezapomněl, že vždycky nebylo takové jako teď. TOHLE už vlastně ani není Slunce, jen bezejmenný ničitel.” Konečně jsem dorazil na náměstí. Obrovská černá věž s ohnivou koulí místo střechy, napodobeninou té, co žhne na nebi, se tyčí nad jiné stavby Megapole. Na jejím vrcholku se hrdě vypíná korouhev s obětištěm. Jak zrůdných činů je to místo svědkem. Ale není moci, která by tomu zabránila. Po vzoru starých Mayů jsou nahoře obětováni lidé Slunci, které si svou barvou žádá stále další a další oběti. Bůh už prý není. Jeho hmotná podstata ve stratosféře se změnila v popel a v symboly dnes už nikdo nevěří. Ukázalo se, že Slunce jediné má absolutní moc. Je bezcitné, všemocné a neobměkčitelné. Nedávno se dokonce ukázalo, že je i nevyzpytatelné. Když jednou vyřknulo svůj ortel, není odvolání.

Ivan se kostnatou rukou opatrně dotkl svraštělé kůry mladé jabloně. Unaveně vzhlédl do její prázdné koruny. “Ještě loni kvetla,” řekl útrpně. Široko daleko byla jenom step. Občas mrtvé torzo stromu, občas dvě. V dáli se rýsovaly šedomodré hory, nyní s lehce krvavým nádechem. Ivan už dlouho nic nejedl. Pil jenom kalnou vodu z vysychající studně. Sám ve své malé podstatě si neuvědomoval globální katastrofu, pouze její dopad na jeho samého. Slunce se mu zdálo poslední dobou divné, ale přesto předpokládal, že jde jen o přechodnou záležitost. Věděl, že jeho život je ohrožen, ale byl už starý, a tak tomu nepřikládal nějak zvláštní pozornost. Chtěl žít, to ano, ale když zjistil, že jeho poslední naděje, jeho jablůňka je mrtvá, stejně tak, jako všechny stromy okolo, byl smířen se svým osudem. Pro jistotu ale schoval semínka z posledního jablka do kapsy, aby až jeho tělo najdou příbuzní z města, jabloň znovu zasadili.