Jaderná dívka Soňa

V samém srdci Smíchova, pod komínem podobným černobylské chladící věži, žije dívka jménem Soňa. Před světem se uzavřela do bytu, jehož interiér má upomínat na ponorku Kursk. Vše je v tom srdci Smíchova takové nějaké jaderné. I Soňa září, září rudou barvou ve svých vlasech, na svých ústech a nehtech. Její úsměv mění barvy: je svůdný, když si k domovním dveřím na znamení přichází pro svého milce; je nenasytný, když z knotů vonných svic začne stoupat dým; a je ďábelský, když Soňa hledí z okna směrem k jadernému reaktoru a vyzývá ho k strašlivému sporu.

Co jsme ale o Soni, jaderné dívce, vlastně řekli? Neřekli jsme nic, přeskočili jsme, jak už to v básních bývá, mnohé. Chtěl by snad někdo dívku Soňu ukládat do divokých vod prózy, když ji může uložit na lekníny poezie? Musel by dostat pořádnou dávku záření.

Ale přece lze zvolit cestu mezi divokou vodou a lekníny: cestu mezery mezi prózou a poezií. Co je tou mezerou? Místo mezi skutečností a snem. Leckoho by mohl na tu cestu svádět pivní opar jdoucí ulicemi, ale mýlil by se. Měl by být nanejvýš střízlivý, kdo se rozhodl hledat zákulisí scény, strojovnu ponorky Kursk.

Z jakého materiálu jsou upleteny sny dívky Soni? Ze svazků ještě příliš lidských, konopného kouře, romantických obrazů a celé řádky obscénních gest. Vylučuje se to snad? Nikoli, doba se už dávno zřítila do hlubin chaosu, kde vše je jen nekonečným sporem a nízké je zaměňováno za vysoké, levé za pravé a každý bere plnými hrstmi toho všeho. Nejinak jaderná dívka: alternativa ke kýči se mísí s ikonickým kýčem.

Když za okny rozleje noc indigovou vlnu tmy, promění se ten byt v srdci Smíchova v uterální dílnu, ve svatyni pohlavního kultu. Kolem obřího lože zaplanou svíce vydávající nejen světlo, ale i vůně, jež mají sugerovat klima rajské zahrady. Soňa se mění v Kálí, kněžku ukrývající v hlubinách své ženské duše strašlivý pramen msty. Na jejích nahých prsou se v plamenech svic lesknou sinalé tváře mužů, hlavy zavěšené co úděsný náhrdelník značící brzký konec.

Nešťastník vydaný napospas tajemnému kultu očekává víření chrámových bubnů a rituální tanec, do něhož jako do spirály zavine kudlanka svou oběť, aby ji vzápětí roztrhala jak Titáni Dionýsa. Nahá oběť očekává, že se z reproduktorů zavěšených u stropu vyřinou proudy krve, znepokojivá monotónní hudba provázející obřady smrti. Eros a smrt, kratší spojení neexistuje.

Jenže nepřijde nic z toho. Z reproduktorů se vyřine horká lázeň romantické hudby a zaleje nešťastníka jako masážní olejíček; ano, i ten přijde ke slovu. Jenže – může nakonec být děsivějšího rituálu, než je právě tento? Eros a Thanatos, oběť utopená v něžnosti, oleji a romantické hudbě hledí k chladícím věžím smíchovského Černobylu a doufá, že šéf směny, jako tenkrát, vydá svět strašlivému ohrožení. Romantiku rozsoudí jen atomový hřib.