Sobotní mušličky s citrónem

Prdýlky maratónských běžkyň se valí Prahou. Je to pestrobarevný hrozen, co v cíli dá mnoho šťávy, to každý čumil ví.

Tuto sobotu tedy otevíraly hrozny. Hrozně se mi líbily, běžely zrovna kolem řeky a většina byla sevřena do elastických kalhot, takže po jejich povrchu bloudily zraky diváků kolem a sluneční paprsky, ty se ihned odrážely a píchaly do očí. Latex, zadky a píchání aneb pražský půlmaratón.

Poledne pokročilo, a tak bylo třeba jít. Přes řeku, která nic nevěděla o lidském snažení na levém břehu, přes most, jehož jméno rackům hřadujícím na jezu zůstává utajeno. Kolik tajností a lží máme před přírodou, a sami se její tajnosti snažíme, ach, jak často trapně a nevybíravě, pronikat. Pozdravil jsem ty racky pozdravem docela jiným, než je pozdrav prezidentů z jedoucího auta. Pod Tančícím domem jsem uhnul do ulice s antikvariátem.

Byl prázdný, jak už antikvariáty bývají. Knihy tu jsou uloženy až ke stropu, je třeba používat hasičský žebřík. Milovníci knih pak šplhají za svými milovanými knížkami jako hasiči za plameny. A hasí touhu po vědění. Sahám tedy do ohně a vytahuji dvě knihy: Jean Greisch, Rozumět a interpretovat a Diogenes Allen, Filosofie jako brána k teologii. Před výlohou ještě postojím a jako nenapravitelný pyroman hledím naposledy do plamenů.

Procházím pod soudní budovou. O všedním dni tady bývají okna dokořán, neboť po spravedlnosti zůstává v jednacích síních těžký vzduch. Ale ten brzy vyvane a nakonec zůstane jen pár popsaných papírů s úředním razítkem. Ty pak někdo ze vzteku roztrhá a, pokud je ze vzteku rovnou nesní, vezme je země vzduch. Spravedlnost zkrátka žije a zaniká v mnoha podobách. Dnes si ale i spravedlnost vybírá sobotu, a tak jsou okna zavřená a jedině snad někde ve vrátnici právě dojídá lečo s chlebíčkem dveřník.

Vydávám se Spálenou dál. Mnoho lidí se tudy netoulá, ale na jednom místě se přece vytváří živý chuchvalec: před výlohou s mobilními telefony. Ultratenké, ultravelké a ultraparádní přístroje jsou jako třpytky pro rybičky. Povětšinou mladí muži, někteří v teplákových soupravách, jež opět vešly slavobránou módy, nahlížejí do výlohy a slastně mručí. V jejich mručení není o moc méně slasti než v mručení tibetských mnichů, ano, i věda a technika jsou člověku velkým lalulá.

Procházím ve stínu novostavby, jíž pokřtili jménem Kvádr. Ano, je to kvádr, ne nepodobný tomu z Vesmírné odysey. Ten také vpadl mezi první lidi, aby vyvrátil jejich pořádky. Tady, okolo obchodního domu Máj, žili v symbióze holubi, pocestní, narkomani a unavené letušky. A náhle do země přistál kvádr a ze všech se stali noví všichni: holubi si zvykli na ještě více modifikovanou stravu, pocestní se proměnili v nakupující, narkomani překročili dávky a letuškou je tady teď každá.

Na druhé straně kvádru se stále otáčí obří hlava z kostek. Stále to rozrušuje lidi s fotoaparáty, takže míří do jejího středu a mačkají spouště. Herakleitos prý řekl: Blesk řídí průběh všech věcí. Ano, vše se dnes odehrává v krátké chvíli, kdy z přístroje vyšlehne blesk, ozáří skutečnost a navždy ji zachová ve snímku. Změť pixelů jako výsledek chvíle. Lze to říci i takto: dáváme na misku vah přítomný okamžik a změť pixelů? Protože se ty snímky těžko kdy dostanou více do naší pozornosti, je to jako ubírat skutečnosti s každým stisknutím fotoaparátu. Už léta nefotím nic.

A už je tu druhé sobotní zastavení. V bezmasé jídelně sedí pár středního věku. Muž má na hlavě vystříháno něco, co připomíná mnišskou tonzuru. S věnečkem vlasů vyholeným až na kůži spánků a krku působí jako by se sem propadl z gotického obrazu. Je tu taky žena obtěžkaná břichem, v němž ukrývá nejméně dva další životy: deleuzovské množení řad. A je tu také dívka s prsy baňatými jak nádoby přesýpacích hodin. I ony měří čas: čas zábavy a čas výživy.

Ale po jídle je čas vyrazit k dalšímu zastavení, kterým je antikvariát Aurora. Je tady mnohohlavý personál, o jehož práci pečují čtenáři opouštějící své tituly. U výkupního stolku je místo velkých loučení. Dokonce je na tom stolku místo, které nikdy nevysychá, stále je vlhké a slané.

Sem si lidé i v sobotu cestu najdou, tento antikvariát se těší přízni čtenářů. A tak se proplétám mezi regály a nacházím: Petr Wittlich, Česká secese; Renato Guttuso, O malířích; Skácel a Fried, Vzájemná korespondence. Ukládám knihy do batohu, podobně jako se ukládají děti ke spánku, a směřuji k Příkopům.

Ulice Na Příkopě je docela vzdálená knihám, i proto jich tam pár nesu. Teroristé přinášejí na obdobná místa skryty výbušniny, já těch pět dnešních knih. Možná že zanedlouho budou i čtenáři označeni za teroristy; ostatně mnoha dobromyslným lidem se takového označení již dostalo (ekoteroristé).

Obcházím blok kolem Prašné brány a Celetnou k Náměstí padlých hlav. Tou cestou se tetelí davy, každý z turistů si chce zakřičet to své slovo do oblak, jenže až tam se nedostanou – zůstávají uvězněna mezi domy, chvíli se odrážejí od fasád a pak klesají k zemi. Co tady děláte? ptá se strážník podivína shrbeného nad dlažbou. Sbírám padlá slova, míchám je s padlým tabákem a kouřím, odpovídá.

Na Náměstí padlých hlav se lidé obírají jídlem a dosyta se u toho smějí. Občas se jim o klobásu rozprskne bublina hrající olejovými barvami a oni se ještě lépe smějí. Je tu vystavěno velkolepé pódium a na jeho prkna, která znamenají žvanec, za chvíli nastoupí konferenciér a bude pomlaskávat nad mušličkami s citrónem. Ach, mušličky, kolik jich tady všude kolem defiluje ve všech těch těsných džínách a šortkách, jimiž vítají jaro. Na jednu, vystupující z černých legín, se dlouze zadívám, a ta dívka zkřiví obličej. Prostě mušličky s citrónem.

Večer se otevřou diskotéky v okolí Náměstí padlých hlav. Budou kolem nich proudit lidé a bude v nich možné vidět i toto: lidé jako živoucí svědectví cizí radosti. Chodíme po zemi a svědčíme. Někdo o radosti koncentrované do okamžiku, tak trochu nečekané, jiný o ambicích ve slastném okamžiku vrcholících. A na parketech se budou kroutit těla, důkazy radosti svých rodičů. Z podpaží bude stékat těm pokrouceným důkazům pot do triček. Pachová stopa bude procházet vydýchaným vzduchem, podobným tomu ze soudní síně, aby se nakonec proměnila v rozsudek radosti, na jehož konci bude další zmnožená řada.