Filety v počítači

*

Máme to s počítačem všichni trochu podobné - básně, říkánky, povídky, vyprávění - a sem tam něco, co stojí za řeč. Pak ovšem nějaká pošta, internetbanka, objednat semena, trenýrky, léky, dovolenou - no vždyť to znáte. Když toho má člověk dost, je třeba drobet odpočinku - jít třeba  k televizi, nebo odjet na zahradu, která má moře předností, ale jednu vadu: je daleko... Tak co pak? Nevím, proč bych zapíral - i já, starý suk si občas na počítači něco zahraju. Samozřejmě - anebo nesamozřejmě - žádné střílečky, skákačky a jiné takové podobné a různé. Karty (mariáš, prší. solitéry, freecell). Nebo scrable... logické úlohy a hry.

Mám prima dvoudílnou hru - Altar Fish filets - příběh o dvou rybkách, které řeší úniky ze sedmdesáti, respektive v druhém dílu ze šedesáti, zdánlivě  neopustitelných prostorů.  Je to zábavné, náročné na logiku, kombinatoriku a paměť. Má to sice jednoduchou, ale sugestivní grafiku a základní principy jasné, které člověk snadno a rychle vstřebá. Když o grafice, tak i o zvuku: vedle bublání a dalších podvodních zvuků jsou k slyšení někdy neuvěřitelně vtipné výroky a dialogy nejen ryb, ale i ostatních animovaných  zvířat ve vedlejších rolích. Ryby mám - první díl už dvanáct, druhý asi osm let a hraju to asi po již po desáté. Mezitím jsou mnohaměsíční pauzy, kdy úspěšně zapomínám, kde a jaké jsou v jednotlivých úlohách klíčové zápletky i řešení. To těch mých sedmasedmdesát let...

Tak dnes - skoro po asi stovce neúspěšných pokusů jsem téměř! dořešil dvaapadesátou úlohu z prvního dílu. Její scénář je motivován Bermudským trojúhelníkem. Ryby jsou pod vodou jako doma a tak odhalí, že celé tajemství má velmi prozaické pozadí: na mořském dně sedí na balvanech dva mořští  bůžci a hrají lodě na čtverečkovém papíře. Je to ozvučené i otextované a tak slyšíte, nebo vidíte (:-D, že jeden z hráčů-bohů zahlásí D2, druhý to potvrdí: Voda... nebo naopak Zásah!! a v pozadí je vidět potápějící se loď (nebo letadlo... ba i létající talíř... Uvědomíte si, že tvůrci hry si to ná-ram-ně užívali už dávno, před prvním řešitelem)...

Co dál? Aby se předešlo dalším katastrofám je nutné ty dva božské hráče rozdělit, přesněji: dostat jednoho z nich ven z obrázku. K tomu je potřeba použít dost velký kusanec důvtipu a spoustu pomůcek, které nevypadají na to, k čemu nakonec poslouží a - a to je oblázek úrazu - skoro dva tisíce v přesném sledu po sobě jdoucích  kroků. Dnes to bylo devátý den, kdy jsem tuto úlohu začal řešit a už jsem byl řešení vélice blízek. Tedy - aspoň jsem si to myslil... S radostí jsem si  definoval poslední sekvenci tahů a jel jak dráha, natěšený, že konečně budu o kousek dál...

Měl jsem boha u díry, jíž měl být z Bermudského trojúhelníku coby škodič  vyhoštěn. Devatenáct set devadesát dva pracně sesmolených tahů. Osm tahů do úspěchu a hle: v cestě je výčnělek, který exulant nepřekoná. Prostě - nevejde se do díry. Kdo zažil nevejít se do díry ví, o čem píši...

Po prvním polknutí (a bylo to polknutí zklamáním) kupodivu takřka ihned mne napadlo proč: vyhozen z podmořské herny měl být ten druhý...

Jsem vztekloun a přesto jsem se asi deset minut smál tak, že i moje žena, která mne má přečteného jak Módní věstník, se po mně dost pochybovačně ohlédla...

Nedá se nic dělat:  zítra začínám sestavovat novou cestu z (asi) dvou tisíc kroků - jen ty kroky budou docela jiné... ale je tu naděje, že budou úspěšnější...