P R O S T O R ...

bezmezně toužíš

přesto

máš zkřížené ruce na prsou

hlídáš si svůj prostor

v chladné podzemní díře

hlas voláním ochraptělý

zimou a žízní

přesto  zvoní  kovově

 

rovnáš si myšlenky

pro koho   pro co    proč

a bojíš se přiznat

že čekáš

ne vyhoštění ne soucit

snad světlo shora

nasycení

 

zatím tě hřejou

jen lokty přitisklé k tělu

ptáš se stínu tváře

na svém  rameni

za přivřenými víčky

čas života letí

 

zabal šeď

nekoktej

co cítíš řekni zpříma

rozevři náruč

 

ať rozhoří se zase

vír slunce před očima

rozednění

      vyslovené jeho ústy

po noci zně(žně)lé      TY  a  JÁ

---