Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSilná až do konce
Autor
Kate3
„A jaká byla moje babička?" zeptala se jednou mladá dívka své matky.
„Vždyť už jsem ti o ní vyprávěla," usmála se na ni žena, avšak její oči byly smutné. Tolik se podobala své matce. Nejen podobou, ale i vystupováním, přesvědčením a ideály. Ne, ta krutá doba v Československu ji nezlomila. Nikdy.
„Byla to úžasná maminka. Měla jsem krásné dětství. S tatínkem se velmi milovali. Mrzí mě, že jsi ji nemohla poznat."
„Já vím, mami," odpověděla dívka chlácholivě a lehce se dotkla matčiny ruky. „Ale chtěla bych, abys mi vyprávěla o jejím životě." Těžko se jí to říkalo, věděla, s čím vším se její máma musela vypořádat a čím si musela projít, přesto její zvídavé mládí chtělo vědět víc.
„Nechtěj to po mně, miláčku." Zakroutila žena hlavou a poté se zamyšleně zahleděla před sebe. Roky jí před očima plynuly pozpátku, před očima se jí zatáhla rudá opona a ona viděla svou matku, jak ji statečnýma očima pozoruje.
„Zvládneš to, Janičko. Já vím, že ano. Miluji tě. Na to nikdy nezapomeň."
„Mami, prosím, neopouštěj mě..." Sny, v nichž ji vídávala a jež se jí zdály dlouhé měsíce po tom... Byly... Chtěla se jí dotknout, podat jí ruku a přitáhnout si ji do svého náručí. Nešlo to. Byla příliš daleko. Příliš vzdálená, a přesto tak skutečná.
Jakoby ani nikdy neodešla.
„Mami, vím, že je to pro tebe těžké, ale neprosila bych tě o to, kdybych věděla, že to nezvládneš." Starší žena si povzdechla. Jedna jediná slza stekla po její tváři.
„Nikdy se jí nevyrovnám svou hrdostí, statečností a obrovskou odvahou. Milovala národ, zemi, ze které pocházela a ze které pocházím i já. Vždy bojovala za svá přesvědčení, za pravdu a zaplatila za ni svým životem. Tvé babičce se toho událo hodně, ať už za druhé světové války anebo za dob komunistické éry. Nedokážeš si představit, co cítila, jak moc velkou lásku musela ve svém srdci mít. Já... Tehdy mi bylo šestnáct. Tatínek, se kterým jsem se viděla až po osmnácti letech, odešel ze země pryč a já žila se svou tetou a strýcem. Poslední setkání s ní bylo..." Její dcera jí pevně stiskla ruku. Očima jí naznačovala, aby pokračovala.
„Nikdy jsem nezažila něco tak... Silného. V ten okamžik, když jsme se strýcem odcházeli, teta byla stále s ní a moje maminka jí pořád opakovala, že musí jít, viděla jsem na ní, že už nemůže, že je vysílená, jsem byla v takovém zvláštním stavu. Jako by má duše nebyla v mém těle. Byla jsem vyděšená. Když nám oznámili, že..." Po tváři stekla ženě poslední slza toho dne, vytáhla roztřesenou ruku z dlaně své dcery, zvedla se z křesla a pomalým krokem přešla k oknu.
„Nemůžu, holčičko. Promiň," hlesla od okna a vyčerpaně se opřela o parapet. Mnohdy si myslíme, že jsme naši minulost nechali daleko za sebou, ale ve skutečnosti se jen nechceme zranit znovu a tak se snažíme zapomenout a být silní. Nikdy se z toho nedostaneme...
Dívka pozorovala mírně shrbená záda své matky. Viděla její statečnost, neskonalou vůli a psychickou sílu, kterou oplývala i její babička.
„Byla by na tebe pyšná." Otočila se od okna starší žena a usmála se. I její oči, kolem kterých se vlnily jemné vějířky vrásek, se konečně smály.
„Na nás by byla pyšná," odpověděla její dcera a objala ji.
Byla, je a bude jednou z nejvýznamnějších osobností československé, potažmo české historie. Hrdost, čestnost, odvaha, vůle, láska, víra, přesvědčení a morální síla. To všechno je pro mě Milada Horáková. Této ženy si osobně velmi vážím.
Ne, nezažila jsem tu dobu, ale přála bych si, aby český národ nezapomínal na svou minulost, aby se z ní poučil. Aby byl díky své minulosti lepším. Možná je to jen přání, které se mi nemůže splnit, a mrzí mě, že moje generace už tuto pro ni dávnou dobu nevnímá. Je to škoda. Protože to, co se zde stalo, je skutečné, není to jen nějaká nepodstatná minulost. Člověk nikdy neví, co se může stát a jaká nebezpečí mu mohou hrozit a v poslední době mám pocit, že český národ se semkne pouze ve chvíli, kdy se stane něco zlého, špatného, a to by tak být nemělo. Věřím – možná naivně – ale věřím, že jsme se z minulosti poučili, že nebudeme opakovat své chyby, i když mi současná situace v ČR mé přesvědčení podkopává, ale já věřím. Protože víra a naděje jsou v lidském životě velmi důležité.
Protože: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Neměli bychom zapomínat na lidi, kteří bojovali za naši svobodu.
24 názorů
Ahoj, K3, děkuji, jsi můj člověk. Souhlasím s Tebou. :) Moc se mi líbí, co píšeš o tom vzepření se režimu, aroganci moci. Ano, lidé zapomínají anebo neslyší.
Takže honem k pomníku padlým letcům. Vždyť je to právě 70 let od konce 2. světové války. ;)
Tak to Vám, Marcelo, zpětně gratuluji. Vím, že mi tím chcete říct, že bych měla psát spíše o tom, co sama prožívám, co je mi blízké, ale mám pocit, že můj život není ničím zajímavý, tak proč se o něj s někým dělit? I když bych to mohla někdy případně zkusit. Každopádně mě zajímá historie a baví mě přemýšlet, o čem si lidé v různých životních situacích mohli povídat, jak ty situace prožívali, jak na ně reagovali... To mě vždy zajímalo, co si tak ti lidé mohli říkat, o čem přemýšleli. A tak jsem se rozhodla, že si občas něco takového napíšu. Asi to nejde úplně tak, jak bych si přála.
Marcela.K.
17. 04. 2015V sedmnácti můj učitel češtiny poslal do celostátní soutěže pár mých básniček. Chtěl to po mně, ale já nikdy nabyla soutěživý typ....a nebyla jsem ani V SSM...
Když jsem jela na vyhlášení výsledků přes půl republiky, netušila jsem, že jsem ve své kategorii tu soutěž vyhrála. Bylo to v totalitní době a já psala o pocitech holky, která nastoupila na zdravotku... vyhlášení bylo spojeno s besedami s porotou, která byla složená z lidí, kteří psaní rozuměli. Překvapilo mě tehdy, že velmi ocenili to, že píšu o tom, co jsem sama prožívala... asi to pro ně bya příjemná změna v tom množství angažované poezie, kdy mladí lidé psali o válce, míru, koncentračních táborech... překvapilo mě to především proto, že jsem nečekala, že právě soutěž, která byla pořádaná pod záštitou SSM, by mohla docenit opravdový život dívky, která se rozhlíží kolem sebe i v sobě...
Víš, i když to jistě myslíš dobře, tak takovéto psaní Ti málokdo uvěří...
Vysvětlení podané posledním, dodatkovým odstavcem, je namístě. To, co mi na onom odstavci vadí, je způsob, sloh jakým je napsaný. Ja takový "školně oslavný" nebo jak to nazvat a snažíš se toho v něm sdělit (z mého pohledu zbytečně) víc, než jen to, kdo je protagonistkou předchozího příběhu.
Vadí mi hned první věta, respektive slovo ...jednou..., v ní užité; bez něj by to bylo lepší. Z dalšího čtení pak vystupuje otázka, kdo je tou zmiňovanou, protože z čehosi je zřejmé, že jde o známou osobnost. Čím dál ke konci, tím je v textu víc jakéhosi strojeného smutku, povýšeného poselství z minulých generací, a namísto (očekávaného) závěrečného "obratu k lepšímu", lepším zíťřkům či dokonce dneškům, to poslední odstavec staví do pozice školní slohové práce. Nebýt jej (posledního odstavce), dám tip.
Zdendo, tuším, že bylo vaším záměrem mě k tomuto dohnat. Možná je to jen můj pocit, ale... Budu se snažit se pro příště polepšit. A ne, nejsou to prázdné proklamace, jelikož já jejich význam velmi citelně vnímám, ale každý to má asi jinak. Díky za názory. :)
Avízo jsem omylem neposlala, napravuji nyní.
Já nenapsala, že byla výjimečná tím, že byla žena. To bychom mohli být výjimeční všichni, kvůli tomu, že jsme lidé. Já psala, že byla JEDINOU ženou, kterou v politických procesech popravili.
Hodnota statečnosti, že je prázdný kec? Já vám nevím, Zdendo, ale z mého pohledu je to důležitá hodnota. Stejně jako čestnost, hrdost. Trochu mě mrzí, že tato důležitá podstatná jména jsou v dnešní době jaksi... společensky out. Vám snad nepřijde dnešní společnost do jisté míry zkažená? Hmotnými statky, závistí, hrubým chováním k ostatním lidem, ...
A konkrétněji: Nestačí snad, že se nikdy nenechala zlomit krutými výslechy StB? Že neprosila o to, aby ji pustili? Že se nepřiznala k tomu, co jí bylo vnuceno? Viděl jste záznamy z těch soudních procesů? S jakou odvahou mluvila, obhajovala se sama... Ano, měla státního zástupce, který se jí snažil obhájit, ale ten nic moc nezmohl. A nesmím opomenout zmínit, že byla zavřená i za nacistů na Pankráci a pak ji převezli do Terezína. Nemusím dodávat, že i tehdy ji tvrdě vyslíchali a bili. V roce 1944 ji byl navrhnut trest smrti, ale nakonec její rozsudek prokurátor změnil na 8 let vězení. Ona nikdy nesklopila hlavu. Vše přežila. Už to je obdivuhodné. Je vám to jako důkaz její statečnosti málo? Jaký člověk je do takové míry psychicky silný, aby tohle všechno přežil?
Zdendo, to myslíte vážně?! Sexismus? A ne, opravdu to nebyla jediná komunistická justiční vražda. Výjimečná byla už "jen" tím, že byla jedinou ženou, kterou v politických procesech popravili. Pro mě je to hrdinka a každý má na její osud a komunismus u nás jiný názor, tak nemá cenu to znovu opakovat. To, co už bylo tisíckrát řečeno - zprava doleva, nahoru dolu a nazpátek.
Úmysl, jak říká Diana, ano, ten byl určitě dobrý. Víš, mně trochu vadí, když slyším nebo čtu příliš mnoho „velkých slov“ naráz. Možná je to tím, že jsem vyrůstala právě v té době, kdy nás velkými slovy vydatně „krmili“ už od školních tříd. Mám v povídkách raději neokázalost a konkrétnost. Víc na mě zapůsobí postava, která sice neplýtvá velikými slovy, ale připadá mi reálná, uvěřitelná. Má svoje slabosti, strachy, tajnou lásku, nebo třeba předkus… je mi něčím blízká, můžu si ji představit, fandit jí. Snad rozumíš, co chci říct. Tvoje hrdinka je dokonalá a někde vysoko na mramorovém podstavci. Mně by se líbilo, kdybych si mohla přečíst, jak prožila třeba nějaký obyčejný den, bez květnatých oslavných frází jako vystřižených z novin. Myslím, že sis vybrala velmi obtížné téma. Ne že by ses takovým tématům měla vyhnout, ale možná pro ně… dozrát. Začít „obyčejnějšími“ příběhy, které jsou ti blízké.
čistě ze zvědavosti v kontextu s tou povídkou by mě zajímal autorčin věk. Dávám tip za snahu abychom nezapomněli:)
Oceňuji tvůj velmi dobrý úmysl. Na Miladu Horákovou se zapomenout nesmí! Souhlasím s tebou ve všem, ale co s námi bude, to záleží na každém z nás. Už Neruda to věděl - "...bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru"