Silná až do konce

Ahoj, K3, děkuji, jsi můj člověk. Souhlasím s Tebou. :) Moc se mi líbí, co píšeš o tom vzepření se režimu, aroganci moci. Ano, lidé zapomínají anebo neslyší.

Takže honem k pomníku padlým letcům. Vždyť je to právě 70 let od konce 2. světové války. ;)

O slohové úrovni se nebudu rozepisovat, snad jenom, že se nejedná o povídku v pravém slova smyslu. Ale tip dám už na truc, vzhledem k tomu, že kolikrát dostávají tip věci, které se např. doslova hemží pravopisnými chybami. Co se týče hrdinství, jsem na tvé straně. Každý, kdo se vzepře totalitnímu režimu, aroganci moci, je hrdina. A je jedno, jestli to byl Hus, Borovský, Horáková nebo disidenti v dnešní době v čele s Václavem Havlem. Lidí ale rádi zapomínají anebo na to neslyší. Přitom oni by svoji kůži na trh nedali. Někdy si myslím, že v dnešní době, je hrdina už ten, jehož vědomí, řídí tělo i mysl správným směrem... Bohužel to ale odhaduji tak asi jeden z deseti. Kousek od nás mají pomník letci kteří bojovali za války a když je vzpomínková akce, přijde jen hrstka lidí.

Tak to Vám, Marcelo, zpětně gratuluji. Vím, že mi tím chcete říct, že bych měla psát spíše o tom, co sama prožívám, co je mi blízké, ale mám pocit, že můj život není ničím zajímavý, tak proč se o něj s někým dělit? I když bych to mohla někdy případně zkusit. Každopádně mě zajímá historie a baví mě přemýšlet, o čem si lidé v různých životních situacích mohli povídat, jak ty situace prožívali, jak na ně reagovali... To mě vždy zajímalo, co si tak ti lidé mohli říkat, o čem přemýšleli. A tak jsem se rozhodla, že si občas něco takového napíšu. Asi to nejde úplně tak, jak bych si přála.

V sedmnácti  můj učitel češtiny poslal do celostátní soutěže pár mých básniček. Chtěl to po mně, ale já nikdy nabyla soutěživý typ....a nebyla jsem ani V SSM...

Když jsem  jela na vyhlášení výsledků přes půl republiky, netušila jsem, že jsem ve své kategorii tu soutěž vyhrála. Bylo to v totalitní době a já psala o pocitech holky, která nastoupila na zdravotku... vyhlášení bylo spojeno s besedami s porotou, která byla složená z lidí, kteří psaní rozuměli. Překvapilo mě tehdy, že velmi ocenili to, že píšu o tom, co jsem sama prožívala... asi to pro ně bya příjemná změna v tom množství angažované poezie, kdy mladí lidé psali o válce, míru, koncentračních táborech... překvapilo mě to především proto, že jsem nečekala, že právě soutěž, která byla pořádaná pod záštitou SSM, by mohla docenit opravdový život dívky, která se rozhlíží kolem sebe i v sobě...

Víš, i když to jistě myslíš dobře, tak takovéto psaní Ti málokdo uvěří...

 

Vysvětlení podané posledním, dodatkovým odstavcem, je namístě. To, co mi na onom odstavci vadí, je způsob, sloh jakým je napsaný. Ja takový "školně oslavný" nebo jak to nazvat a snažíš se toho v něm sdělit (z mého pohledu zbytečně) víc, než jen to, kdo je protagonistkou předchozího příběhu.

Děkuji za kritiku. A nebudu se tajit tím, že jste mě překvapil tipem, pokud by nebylo posledního odstavce. Nejspíš to tedy budu muset uvést na pravou míru, kdo je kdo, protože opravdu jde o známou osobnost. ;) O kom rozhovor je, by mělo být jasné. Indicie vedou do 50. let 20. století k Miladě Horákové, ale o její dceři se, možná, příliš neví. Jedná se tedy o dialog Jany Kánské, rozené Horákové a její dcery, i když jsem se domnívala, že je to opravdu zřejmé a pochopitelné, pro lidi znalé historie, kteří se na těchto stránkách nacházejí. Snažila jsem se v povídce trochu mystifikovat a snad se mi to i podařilo.

Vadí mi hned první věta, respektive slovo ...jednou..., v ní užité; bez něj by to bylo lepší. Z dalšího čtení pak vystupuje otázka, kdo je tou zmiňovanou, protože z čehosi je zřejmé, že jde o známou osobnost. Čím dál ke konci, tím je v textu víc jakéhosi strojeného smutku, povýšeného poselství z minulých generací, a namísto (očekávaného) závěrečného "obratu k lepšímu", lepším zíťřkům či dokonce dneškům, to poslední odstavec staví do pozice školní slohové práce. Nebýt jej (posledního odstavce), dám tip.

Zdendo, tuším, že bylo vaším záměrem mě k tomuto dohnat. Možná je to jen můj pocit, ale... Budu se snažit se pro příště polepšit. A ne, nejsou to prázdné proklamace, jelikož já jejich význam velmi citelně vnímám, ale každý to má asi jinak. Díky za názory. :)

Avízo jsem omylem neposlala, napravuji nyní.

Já nenapsala, že byla výjimečná tím, že byla žena. To bychom mohli být výjimeční všichni, kvůli tomu, že jsme lidé. Já psala, že byla JEDINOU ženou, kterou v politických procesech popravili. 

Hodnota statečnosti, že je prázdný kec? Já vám nevím, Zdendo, ale z mého pohledu je to důležitá hodnota. Stejně jako čestnost, hrdost. Trochu mě mrzí, že tato důležitá podstatná jména jsou v dnešní době jaksi... společensky out. Vám snad nepřijde dnešní společnost do jisté míry zkažená? Hmotnými statky, závistí, hrubým chováním k ostatním lidem, ...

A konkrétněji: Nestačí snad, že se nikdy nenechala zlomit krutými výslechy StB? Že neprosila o to, aby ji pustili? Že se nepřiznala k tomu, co jí bylo vnuceno? Viděl jste záznamy z těch soudních procesů? S jakou odvahou mluvila, obhajovala se sama... Ano, měla státního zástupce, který se jí snažil obhájit, ale ten nic moc nezmohl. A nesmím opomenout zmínit, že byla zavřená i za nacistů na Pankráci a pak ji převezli do Terezína. Nemusím dodávat, že i tehdy ji tvrdě vyslíchali a bili. V roce 1944 ji byl navrhnut trest smrti, ale nakonec její rozsudek prokurátor změnil na 8 let vězení. Ona nikdy nesklopila hlavu. Vše přežila. Už to je obdivuhodné. Je vám to jako důkaz její statečnosti málo? Jaký člověk je do takové míry psychicky silný, aby tohle všechno přežil?

Zdendo, to myslíte vážně?! Sexismus? A ne, opravdu to nebyla jediná komunistická justiční vražda. Výjimečná byla už "jen" tím, že byla jedinou ženou, kterou v politických procesech popravili. Pro mě je to hrdinka a každý má na její osud a komunismus u nás jiný názor, tak nemá cenu to znovu opakovat. To, co už bylo tisíckrát řečeno - zprava doleva, nahoru dolu a nazpátek.

Janino6, děkuji za názor, vážím si ho. Já se tak úplně nesnažila o povídku s nějakými hrdiny, spíš o takovou vzpomínku, ale též chystám něco dalšího z té doby, kdy se chci pokusit o "obyčejnou" hrdinku s normálním životem, která měla své starosti, stejně jako my všichni ostatní. :) Chci to téma více rozepsat, tato povídka byla jen krátká, příliš jsem se nerozepisovala. Tvůj komentář mě nutí k zamyšlení. Při jeho čtení mě napadlo, že vaší generaci se předkládaly za vzor skoro až božské postavy socialistických a komunistických vůdců, které jste měli málem uctívat. Naší generaci se toto již neděje, a proto máme tendenci si hledat své vlastní hrdiny a autority. Někdo je najde v sci-fi filmech, jiný má rád hudební ikony a někdo (jako já) se dívá do minulosti a hledá statečné lidi, kteří měli své hodnoty, které by mohl následovat. Myslím, že je důležité nezapomenout, i když, na druhou stranu, se mnohdy tito lidé stávají pro naši dobu nepochopitelní a to, za co bojovali a třeba i zemřeli se ztrácí v oparu dějin. Bohužel.

Úmysl, jak říká Diana, ano, ten byl určitě dobrý. Víš, mně trochu vadí, když slyším nebo čtu příliš mnoho „velkých slov“ naráz. Možná je to tím, že jsem vyrůstala právě v té době, kdy nás velkými slovy vydatně „krmili“ už od školních tříd. Mám v povídkách raději neokázalost a konkrétnost. Víc na mě zapůsobí postava, která sice neplýtvá velikými slovy, ale připadá mi reálná, uvěřitelná. Má svoje slabosti, strachy, tajnou lásku, nebo třeba předkus… je mi něčím blízká, můžu si ji představit, fandit jí. Snad rozumíš, co chci říct. Tvoje hrdinka je dokonalá a někde vysoko na mramorovém podstavci. Mně by se líbilo, kdybych si mohla přečíst, jak prožila třeba nějaký obyčejný den, bez květnatých oslavných frází jako vystřižených z novin. Myslím, že sis vybrala velmi obtížné téma. Ne že by ses takovým tématům měla vyhnout, ale možná pro ně… dozrát. Začít „obyčejnějšími“ příběhy, které jsou ti blízké.

Myslel jsem si to a o to je to milejší. ..

Dept, když jsem tuto povídku psala, bylo mi 17. Teď už jsem však překročila práh dospělosti. ;) Děkuji. :) Diano, ano, souhlasím s Tebou (i s Nerudou). Děkuji. :)

čistě ze zvědavosti v kontextu s tou povídkou by mě zajímal autorčin věk. Dávám tip za snahu abychom nezapomněli:) 

Oceňuji tvůj velmi dobrý úmysl. Na Miladu Horákovou se zapomenout nesmí! Souhlasím s tebou ve všem, ale co s námi bude,  to záleží na každém z nás. Už Neruda to věděl -  "...bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru"