Digitální člověk (ona)

Poslední člověk. Dlouho předtím, než slunce vystoupí nad město, vystoupí do tmy pokoje světlo displeje. A ozáří již téměř dokonalou tvář posledního člověka. Digitálního člověka.

Diody vstoupí do vlasů, těch hýčkánků nejjemnějších šampónů, přejdou spánkem jen mírně nateklá víčka a nakonec políbí – co ústa milce – silikonem vystlané rty. Prst s umělým nehtem na konci na oplátku ťukne spiklenecky do displeje, těch dotyků a laskání si budou ti dva nekoneční přátelé užívat až k nejhlubší noci.

Toaleta. To malé intimní entreé v ložnici přerve elektronický výbuch ve všech pokojích hypotečního domu, to se na povel rozžehnou všechny LED svíce, zapnou kuchyňské spotřebiče a rozezvučí obří reproduktory.

Jedině v koupelně se proti všem těm ohňům postaví protipožární jistič sprchového koutu. Digitální žena odhazuje saténové svršky, hormony přebujelými ňadry rozráží sklo a pod vodopádem hledá osvěžení. Ani na okamžik nezapomíná na Hollywoodem určenou strukturu pohybů: zaklonit hlavu, ruce vzpínat proti vodě, nezapomínat prohýbat boky: co kdyby se někdo díval?

Snídat s Kulibalim. Strava je zatím připravena, a nikdo úplně neví, jak se to tak stalo. Křupavé croissanty s máslíčkem, šunkou a sýrem, jen lehce připečené, k tomu dvě deci čerstvého orange juice a pár hltů kávy. Přesně takto mohli na jaře snídat na Champs Elyseés bratři Kouachiové i s kamarádem Kulibalim, kdyby se tenkrát nedopustili té hlouposti. Tahle snídaně je zatraceně kontinentální, je třeba něco změnit! proběhne strávnici hlavou příkaz k inovaci, jež je v dnešní době nekonečná. Příště budou rohlíčky posety pohankou, máslíčko bude o dva stupně rozehřátější a sýr bude mít v průměru o dva milimetry větší oka. Ano, to je ono, rozlije se úsměv na tváři strávnice.

Mimové v rádiu, satyrové v prázdnu. Již srší pokoj vtipem, to nerozlučná dvojka mimů z rádia dává k dobru vypečený gag. A ještě než ten gag stihne skončit, už se skrze něj přelévají tóny hitu: zastřený dívčí hlas vábí noc nazpátek, snivě pěje o muži v padesáti odstínech šedi, o satyrovi, jehož tvář nepokřivila antická představivost, ale k dokonalosti ji vymodelovala představivost romantická. Na chvíli se digitální žena zasní, skrze husté řasy se zahledí do prázdna, neboť jedině tam je možné úžasného satyra hledat. 

Jízda po radiále. Dvojitý hvizd značí pozdrav automobilu. Digitální žena na sebe bere roli astronauta, před nímž se rozsvítila pilotní kabina kosmické rakety. Je třeba vrcholného soustředění, ale digitální člověk pilotování vozidel miluje, a proto je mu pobyt v kabině totéž, co doktoru Bartákovi pobyt s asistentkou v sauně. Sešlápnout plyn, nespustit oči z horizontu a nandat to autům kolem; Štěrboholská radiála se mění v závodní okruh. Ovšem Impulsovic krabička na sebe nenechá dlouho čekat a trudné informace jsou na světě: v Průmyslové ulici to stojí. Sakra! poruší dokonalou stopu rtěnky na silikonových ústech řidička. V koloně pak zahladí své znechucení na rtech a tváři novým nánosem make-upu filmových hvězd.

V mauzoleu kapitalismu. A už se v rámu předního skla těžkého vozu objevila řada mrakodrapů. Budějovická, mauzeloeum kapitalismu, vítá jezdce, Highway to Hell se končí. Podzemní garáže přijímají jako útroby vášnivého jedlíka potravu aut. Proudí, troubí, blikají, vydávají kouřové signály. To vše patří k atmosféře motosvěta. Jen signál tady chybí, proto je nezbytné nezdržovat se a vystoupat rychlovýtahem do pater nazpátek do světa pokrytí. Úleva je znát na každém z jezdců, když jejich displeje oznámí bliknutím přijetí signálu: Jsem pokryt, tedy jsem.

Elektronická msta. V kancelářích už magnetické vlny laptopů víří prach a na stolcích vibrují telefony. Kolegové je tam zanechali a v kuchyňce si sdělují dojmy z předešlého dne. Zanedlouho propadnou lítosti, neboť zmeškaný hovor je dnes roven hříchu. A budou se marně snažit odčinit ten hřích, neboť volaný, těžce poznamenaný hanbou nepřijatého hovoru, bude tuto smývat mstou nepřijímaného hovoru; a ta msta bude nekonečná, jak už msty bývají; a budou prýštit hluché vyzváněcí tóny z ran obou stran…

Továrna. Ale pak všichni propadnou jak stádo muflonů pilné práci a začnou spásat informace z obrazovek laptopů, přežvykovat je, trávit a proměňovat ve firemní produkt. Občas kancelářemi projde muž v dokonale padnoucím saku, z něhož mu vyčnívají manžety a z manžety masivní hodinky. Zastaví se, žánrovým pohledem per angolo přehlédne řadu strojopisců, nadechne se a – na způsob podivínského plukovníka Kilgora z Apocalypse Now – konstatuje: Miluji zvuk klávesnic po ránu. Ano, dost možná už nedokáže milovat nic jiného. 

Stolování. A tak postupně až k poledni, kdy se hromadně odeberou do závodní jídelny, rituálně pozřou zvířata, opatrně zkritizují nové vedení, tzv. top management, sdělí si dojmy z kokosových ostrovů, kam se vydali na vlastní pěst s dobrodružnou cestovní kanceláří, vyjádří soustrast nad nedostatkem sněhu na českých horách, aby zakončili pozitivně: na displejích přístrojů si ukáží pokroky svých dětí. Dětské tváře poskládáné z milionů pixelů nosí stále u sebe.

Odpoledne vstupuje do firmy. Odpoledne se valí skrze sítě v ohromných vlnách e-maily. Posilněni obědem odrážejí ty záplavové vlny zaměstnanci a do toho stíhají jen stěží sem tam usrknout kávu, odepsat na krátkou textovou zprávu svým blízkým a nakonec i prohlédnout nějakou tu informaci z bulvárního webu. Jenže „dají to“ a odměnou jim je pocit dobře stráveného dne.

Kam se ale poděla digitální žena? Ne, v korporaci nemůže myslet na sebe, tady se ráno každý promění v týmového hráče, nejinak ona.

Jenže individualita dotírá, předsedové představenstva to dobře ví, znají ducha doby, a tak potom, co skončí běžná pracovní doba, již ponechávají vystoupit kontury svých lidí svobodně na povrch kanceláří. A tak se až do setmění procházejí těmi klimatizovanými místnostmi siluety, opřeny o dveře flirtují siluety donchuánů, opřeny o křesla flirtují siluety mondén, již v pomalejším tempu se popíjí cappuccino, a pěna ulpívá na silikonových rtech i naší digitální ženě. Balí propisku, zaklapne růžový diář, sáhne po saku a nechá se rychlovýtahem snést, jak sněhová vločka, ach, jako vločka, dojme se a taje náporem roky nevybitých emocí, až se jí mírně rozpijí řasy; v koloně aut je pak upraví do podoby řas filmových hvězd.

Cesta domů. V určitém bodě provoz na silnici řídne, a tak digitální žena, jež se opět proměnila v pilota – vampa, sešlapává plyn. Řítí se ohromnou rychlostí, až se světla velkoměsta slévají v jednu horizontální linii, soustředěna na rychlost zapomíná dokonce na rytmus svého těla, předbíhá se a, byť o tom nepřemýšlí, má tu úžasnou možnost mnohonásobně se předběhnout na mysli; někde tam vězí, dráždí ji a ona neví co s ní, tak se aspoň pousměje.

Surreálná žena; mezičas - odbočka. Úsměv je její deviza; že není kryta zlatem, podobně jako drahný čas americká měna, je druhotné; na první pohled je stejně jako americká měna neodolatelný. „I love gold,“ sděloval s nezapomenutelným výrazem do kamery Salvador Dalí. Digitální žena k surreálnému světu daleko nemá: chvílemi stojí v poušti, obklopená roztodivnými předměty, na některých místech podivně zprohýbaná, na jiných nafouklá do nepřirozených rozměrů. V digitání ženě se setkává Dalího mamonické gesto s bizarním světem surrealistického kroužku.

O rychlosti. Omluvte menší odbočku z cesty, digitální řidička byla právě svedena na obchvat, jistěže k její nelibosti: ztrácí rychlost. Co je pro ni tedy rychlost? Možnost, jak obsáhnout svět v co nejkratším možném čase. Rychlost je pro ni forma moci; a po moci je radno toužit, ukrývá se v mysli digitálního člověka jakýsi klíč k životu. Proč se vyrábějí automobily jedoucí více než dvěstěkilometrovou rychlostí, když nejvyšší povolená je málo přes sto? položil právě v rozhlase tekoucím interiérem pilotní kabiny jejího vozu kdosi otázku. V tu chvíli se rozesmála se dosyta, smála se jak burácivý hrom letící dusnou krajinou, smála se tak, až kostnatýma rukama drtila kožený volant. Smála se, aniž by otevřela ústa.

Zabydlení. Básnicky bydlí člověk, meditoval německý filosof spolu s německým básníkem v době, kdy už (prvý) pozbyl důvěru světa. Bydlí básnicky digitální člověk? A co je bydlením na způsob poezie? Především nikoli jen bytím v přístřeší, nýbrž bytím vůbec. A jak se k tomu má poezie? Právě a jen ona má člověku prostředkovat skutečné bydlení v tomto světě. Je elektronika to, co tu nit vedoucí od neviditelných míst poezie k člověku přestřihává? Možná že ano.

Vůz projel osvětlenou garáží, motor umlkl, světla přístrojové desky zanikla v ladné prodlevě. Spolu se zánikem jedněch světel, druhá vyvstala, dům byl náhle osvětlen jako zámek. Atmosféru zaplnilo i tiché vrčení elektrospotřebičů a pak hlas komentátora „zpravodajské čtyřiadvacítky“. Digitální žena zpozorněla, několik mužů na obrazovce se přelo nad akvizicemi španělského realitního giganta. Hleděla na ně jako na sbor svatých mužů, co se přou o důkaz boží. Obrazovka ji vtahovala, jako by ji házela svou vlastní nit a lákala: Vejdi do prázdna. Ne, digitální člověk pravděpodobně nebydlí básnicky.

Zvráceně. A pak se vše odvíjelo od konce k začátku. Byla tu náležitá strava, byla tu toaleta, bylo tu hedvábné prádlo. Ložnice voněla exotickým dřevem, vanilkou a jemnou stopou pačuli. Oknem vnikalo měsíční světlo, rozlévalo se jako mléko po rohu postele a dále teklo po podlaze. Digitální žena ještě stihla v tom mléčném přílivu odepsat na několik zpráv, kolébaná zvukem digitálních kláves svého chytrého telefonu. Jenže pak spolu se světlem měsíce do pokoje začaly padat všechny ty otázky, jež s německým filosofem nazvěme existenciálními:

Proč je v pokoji sama? Napadají ji slova písně: Proč se dívám, jak jí zbytek salámu. Fuj. Proč neřeknu: Madam, tak sbohem já padám. Napadají ji?

Proč má toužit po cestě na kokosové ostrovy? Kdo je tím velkým Druhým, který jí říká, po čem toužit? A existuje ještě? Nenahradil ho zástup malých druhých? Všech těch celebrit v magazínech, kolegů v práci, hlasů z reklam.      

Má ještě něco společného se svou elektronickou identitou, upletenou ze všech těch cívíček, selfies, sloganů na sociálních sítích? Žije více ona jako ta, co teď leží na posteli, nebo ona jako ta, co svítí v plavkách (ach, fotky z poslední dovolené..) na monitoru nespavého kolegy z kanceláře?

Jde a zatáhne těžké závěsy. Už žádné mléčné myšlenky.