Zrzavá matróna

Zrzavá matróna

Stále tam zapřená jak skála. Na nohách připomínajících kuželky od klavíru, zrzavá matróna. Barokní břicho vtěsnané do haleny se otřáslo pokaždé, když sebou tramvaj škubla. Po bílé pleti jí stékalo světlo zářivky jako voda po mastném peří ptáků. To vše bylo viditelné. Měla ale ještě svou odvrácenou stranu. Vprostřed těžkého těla, pod sukní z hrubé látky. Možná v tu chvíli ještě nesla stopy po krátké radosti, byla-li nedávná. Mohli jsme hádat z výrazu tváře, úhlu jejího postoje anebo přijmout předpoklad vášně. Vše by mělo jediný závěr. 

Po svátečních stopách

Podzemními chodbami metra už zas proudí všední život. Ještě včera si tudy svátečním tempem vykračovali chlapci v krojích a s karabáči v rukách, dnes zářivky osvětlují jen scénu míjení. Na někoho ještě padne nostalgie, jinému už v hlavě hučí větrák laptopu. A ženy diskrétně ukrývají stopy včerejšího rána. Kdekdo by se po těch stopách vydal.

První stovka fotografií

Kloaky airbusů, co přežily nízký přelet nad Alpami, vydaly letišti další várky turistů. A už se k centru ženou taxíky a budou na koncích těch cest padat první cinkilinky. Hotelové pokoje pak provoní první vanilková cigarila, do map budou vepsány první křížky a na lustr poprvé odhozeny kalhotky. Okradení, vanilkový kouř, mapa a území erotiky. Zatímco všechny tyto archaické momenty budou první, paměťové karty fotoaparátů již ponesou (první) stovku obrázků, lépe datových stop. Fotografie jako předbíhání událostem anebo – barthesovsky řečeno – zmeškaná setkání.

Vodičkova vpodvečer

Dívka propichuje dlažební kostky bodci svých podpatků. Nejspíš i její pohled píchá, a tak, ještě těsně před setměním, má raději nasazeny sluneční brýle. Na druhé straně ulice si narkomani pospíchají pro svou denní dávku metadonu a neváhají o tom lačně zpravit okolí. Jako mondéna propichuje podpatky kamennou tkáň města, chystají se ti diví lidé propichovat tkáň svých těl, následně pak mioticky zúženými pohledy budou bodat do prázdna. A třeba si také nasadí, ještě dlouho po setmění, sluneční brýle. I s visačkou.

Meditace

Mraky jsou jako koberec nad městem a jogíni si na něj sedají. Hřeje? Ptát se jich, bylo by zbytečné: meditují. U Anděla sedí lidé na zemi. Kolem poházené krabice od vína, usychající skvrny prozrazují, že bylo především rulandské šedé. Hřeje? Ptát se jich, bylo by zbytečné.   

Trolejbus

Trolejbus foukne do harmoniky, zavlní boky a už je už pryč. Kolik se jich asi už vytratilo ze světa, staženy magickými trojúhelníky křižovatek nebo prostě jen šrotišti po letech tance v stroboskopech semaforů. Někdo to možná počítá a dělá záznamy do statistik. Ale to přece není život. Život to je zelená, to je zvuk harmoniky a šmak spálené pneumatiky. To každej řidič zná.