Co mi hlava nebere

Občas, když kráčím městem se svými malichernostmi, se mi povede odpoutat pohled od země a vzhlédnout k obloze. A v tom mě to uhodí. Ta nádhera malovaných mračen. Jako by s tímhle špinavým městem neměla co dočinění. A přece. Vidím, jak tu krásu pokrývá síť prasklin, ne, jsou to ocelová lana trolejí, šedivé pavučiny, které svazují nebe. Je mi z toho teskně když tu náhle uvidím motýla, barevné mámení, které si poletuje tímhle zvláštním světem. A najednou se vznáším. Prostupuje mnou volnost a bezstarostnost. Lítám si, kam se mi zachce, ale… kde je ta louka, ze které jsem se vždy živil? Kde je ten palouk s nejlahodnějšími květy? Zmateně poletuji a to mě málem stojí život. Obrovský pavouk, odporný jako zrada a nenápadný jako všednost, se přikradl až ke mně. Zoufale mu uhýbám a snažím se dostat pryč, pryč od něj, pryč z tohohle temného místa, protože tady nemohu vzdorovat dlouho. Pokouším se uletět, ale jímá mnou bezmoc. Všude jsou sítě, které utkali temní snovači. Všude. Obklopují mě a jejich majitelé se ke mně rychle blíží. Už není jen jeden. Prolétne mnou myšlenka, že to nedokážu, že je jich moc, ale já to nesmím vzdát! Vyrazím o to usilovněji, kličkuji mezi budovami a hbitě uhýbám jedovatým kusadlům. Musím dolétnout k té prastaré pasece, to bylo od pradávna místo bezpečí a klidu. Tam na mě nebudou moct, tam je má záchrana! Míjím poslední domy a vím, že to dokážu. Už jen kousek! Zvládl jsem to! Ale, ale… PARKOVIŠTĚ?!

Mám volno, a tak si jedu prohlédnout jedno historické město. Není blízko, ale kilometry pod koly mého auta vesele ubíhají, brzy jsem v cíli. Jsem ve městě ale co to? Všude je plno, kde zaparkuju? Copak tady nemohli udělat PARKOVIŠTĚ?!

A to mi hlava nebere :-)