Výstavní kus

Seděl v křesle, rukou svírajíc číši téměř dopitého vína. Oheň v krbu zvolna vyhasínal, ale to bylo jedno, ráno se už blížilo. Po odchodu jeho přátel prostě vypnul. Zvedat z křesla se mu nechtělo, a tak jen koukal do krbu na to věčné Fareonovo představení a občas usrkával víno. Poslední plamínek se zatřepotal, zhasl a ze žhavých uhlíků zvolna začal stoupat kouř. Mechanicky jej následoval pohledem a pokračoval dále nahoru na krbovou římsu. Předměty zde umístěné přejel pohledem, aniž by jim věnoval myšlenku a pohled tak putoval výš a výš až na zavěšený meč, na kterém se zastavil. To bylo samo o sobě trochu zvláštní, protože meč byl pověšený na „svém“ místě tak dlouho, že ho jeho majitel už dávno nevnímal jako samostatný předmět, jen jako součást pokoje. Při pohledu na známý tvar se kolečka v hlavě muže zvolna rozpohybovala. Bratrství. Pocit sounáležitosti. To byla první myšlenka. Ne oznámení, pojmenování předmětu, jako třeba „meč“, nebo „zbraň“, ale pocit. A ne jeden. Oči pána domu – dobře zařízeného čtyřicátníka, se lehce zamlžily a začaly hledět do minulosti.

Pro něj nebyl ten meč jen výstavním kouskem, trofejí pořízenou ze žádostivosti a vystavenou pro potěchu oka a hlavně vzbuzení závisti. Ostatně to taky nebyl ničím výjimečný kus válečného železa. Byl to památník jeho cesty za úspěchem, možná spíše dokonce jeden z jeho společníků. To spolu utekli z domova, kde nečekala žádná budoucnost. Vydělali na kšeftících trochu peněz do začátku a společně se stali dobrodruhy.

Muž, jež již z poloviny ztratil svou sílu a statnost začal vzpomínat na ostatní lidi, s kterými se velkou část života potuloval různými kouty tehdy ještě méně známého kontinentu. Na první vydělané a propité peníze, objevy cenných a tajemných věcí, pocit sounáležitosti, který už nikdy jindy tolik nepocítil i na to, jak toho hlupáka Gorgara vždy ošidil v kartách. Meč je ale předurčen symbolizovat i nebezpečí a – ano, smrt. Kolik známých a přátel skončilo zmrzačených, vystrašených a... chudák Duboj a Jehla, prostřelení šipkou a hmm tu druhou smrt si fakt nezasloužili. Ale nakonec se přece jen podařilo vydělat pěknou sumičku peněz a navrch zúročit získané zkušenosti, takže to dotáhl na váženého obchodníka, jehož prestiž může potvrdit i masivní zlatý kruh, který mu visí na krku.

Ve chvíli, kdy se o jeho bezpečnost začali starat jiní, pověsil tady svůj starý meč. Proč vlastně? Snad jako symbol, ano! Dosáhnout cíle lze vlastními silami,ostatně jeho osud psala špička jeho meče. Ano, na to nechtěl nikdy zapomenout. To byly časy... ne jako teď. Guvernér Almendoru je ždíme víc a víc, to už snad nejsou daně, ale lichva! Dělá z lidí žebráky a i jemu nejdou obchody zdaleka tak dobře, jako dřív. Však už se lid bouří. Ale co naplat, guvernér Denfel je toliko mocný člověk. Toho se nejde zbavit, jako obnošeného kabátu. Však na ty bídné poměry přišla u vína před chvílí řeč s přáteli.

Symbol. Meč. A proč se zase nepostavit osudu? Však u Sedmnáctky, nemusí vyrazit s mečem v ruce zabít samotného guvernéra. Vždyť si Denfel už stihl nadělat nepřátele i mezi mocnými, staví se proti němu už i skupiny lidí a člověk jeho postavení o nich pochopitelně něco ví. Tak proč se k nim nepřidat, k těm bojovníkům za svobodu, Orlím poutníkům. Sundat a opět třímat ten meč...

Chtěl se zvednout, ale jeho už spoustu let netrénované svaly a tučné břicho, které se ani nevěděl kdy stalo jeho společníkem ho přesvědčily o opaku. Při druhém pokusu mu alkohol v jeho žilách započal jakýkoliv prudký pohyb rozmlouvat, konejšil a uspával jeho mysl. A nakonec, napotřetí se ozvala únava z celé propité noci a předchozího dne. „Ano, dnes je pozdě a jsi už znavený, křeslo je pohodlné,“ šeptala. A tak ticho místnosti přerušilo jen malátné mužovo slovo: „Zítra,“ a dál už nic.

Druhý den vypil driák proti kocovině, který mu u křesla nachystala služebná a vydal se hledat ženu, kterou si bylo nutné po včerejší bujaré pitce usmířit. Na ty blbosti ze včerejška už ani nepomyslel.