Z pralesa

Tropické fantasy ze světa Asterion (znalost jest výhodou, nikoliv podmínkou :-). Kdo má rád dobu bronzovou, Asterion nebo fantasy si může přijít na své.

„Jsou to čtyři dny. Celé čtyři dny od chvíle, kdy jsi ty s ostatními muži zmizel s těmi divošskými průvodci v lese. Chci slyšet všechno co se stalo, úplně všechno. Zvlášť ohledně ostatních Asarijců. A snad si uvědomuješ, že ti můžu dát kdykoliv nechat rozdrtit hlavu palicí, tak na to při svém vyprávění nezapomínej!“ „Ano ctihodný kuraku.“

„Dosud mám v živé paměti, jak se k nám vojákům donesla ta neuvěřitelná správa. Divoši žádající o pomoc, ti řezníci s kterými pořád bojujeme, obracející se právě na nás! To jednoho donutí přemýšlet...“

...prodírám se hustým podrostem džungle v pralesním šeru a po chvíli přemýšlení dospěju k závěru, že na téhle výpravě dost možná najdeme smrt. Já i zbytek asarijských vojáků, s nimiž se teď prodírám džunglí v jednom zástupu. My všichni. Přeci jen jsme už půl dne rychlého pochodu od severní hranice provincie Toklatán, součásti mocné říše Asari Kasim. Takhle daleko i ty nejmenší naděje na pomoc, nebo i jen na útěk hasnou. Zde se řád říše již nadobro ztrácí pod chaosem divochů. A důvod proč tu jsme je víc než podezřelý: Domorodý posel zastupující spojené kmeny, varující před nepřítelem hroznějším a mocnějším než je Asari Kasim. Nespojíme-li se, vymažou nás ze světa, říkal tím svým primitivním jazykem. A naši velitelé mu na ten lep, očividnou past skočili! No, i když jen tak na půl, uvědomuju si s hořkým úsměvem. Vyslyšeli sice úpěnlivé prosby domorodců a vyslali vojáky na pomoc, ale místo celé trumby mužů opustilo Asari Kasim pouhých padesát „dobrovolníků“. A k tomuto co do počtu spíše průzkumnému, než vojenskému oddílu jsem byl za své kázeňské prohřešky přesunut i já. Říše tedy má zájem zjistit, o co jde, na druhou stranu se takhle zbaví jen vojenského odpadu, pokud něco selže. No, aspoň se nedá říct, že bychom byli špatně vyzbrojeni. Mám rád tu tíži, kterou o sobě dává vědět bronzový pancíř. Je to vedle kdysi pestře pomalovaného hranatého štítu a bhadurové palice další věc, jež mě dělí od smrti. Překračuju kořen Grúku, ohnivého stromu, shýbám se pod nízkými větvemi a dál pokračuju v zástupu za ostatními. I oni mají dobré vybavení. Kopí a oštěpy s bronzovými hroty, luky, dýky, pancíře, mnohdy i přilby. Jaký je rozdíl mezi námi a těmi křováky s opálenými hroty kopí a nahými těly! Zastavuju spolu s ostatními na povel domorodce v předu. Do nosu se mi začíná vkrádat mrtvolný zápach. Dosud vše prostupující švitoření a štěbetání pralesa jakoby utichlo. Jeden z divošských průvodců s bázní ve tváři cosi vysvětluje našemu veliteli, načež se všichni odchylujeme ze zvířecí stezky, po které jsme dosud šli a začínáme si prosekávat svou vlastní cestu...

„Proč jste se odchýlili od trasy?“ „Nevím, džungle vyvolává mnoho otázek, ale odpovědi si střeží. Věděli to jen divoši a náš velitel a nikdo z nich vám to už neprozradí ctihodný kuraku.“ „Co se dělo dál?“ „V podobném duchu pokračovala cesta až do večera, kdy jsme dorazili na místo setkání s domorodými kmeny. Tam jsme se měli všichni sejít a druhý den v poledne se přesunout k nepříteli. Jaké bylo naše překvapení, když jsme na místě setkání byli první...

...zvýšený hlas velitele tam někde ve předu nás popohání k sobě. Ne zvýšený, rozzuřený! Právě jsme měli dorazit na místo srazu. Co se děje? Za několik vteřin i já dobíhám do volnějšího prostranství, které se nalézá pod několika stromovými velikány džungle. Přes ostatní nevidím dopředu, prodírám se k centru dění, ale v tom třeskne známý povel. Všichni tasí zbraně, řadí se a v mžiku je z nás neprostupný kruh, štít na štítě bránící komukoliv zvenčí vpadnout mezi nás. Čekám s napřaženou palicí na jakýkoliv pohyb, který by narušil neprostupnou zeleň, jež nás obklopuje. Něco se dotkne mého ramene. Je to jen jeden z našich lučištníků schovaný za našimi zády a připravený kdykoliv posílat smrt po větru. Dovolím si letmý pohled za sebe na velitele, snad mi něco prozradí. Ten špičkou oštěpu míří na hrdlo jednoho z divochů, divoch se úpěnlivě dívá na něj, má ruce v odevzdaném gestu a chrlí slova na Colhuacana, jediného z nás, který mu rozumí. Ten překládá. Delší pohled si nemůžu dovolit, znovu obracím zrak zpátky a snažím se zaslechnout něco z toho, co se za našimi zády odehrává. Ze začátku nerozumím, zaslechnu jen: „... pravdu, ať si džungle vezme moji krev, ať mi ptáci vyklovou oči, ať mými kostmi prorostou stromy, pokud vás zradím!“ Dál se neohlížím, můžu si jen představovat zachmuřenou tvář velitele zvažujícího, co dál. Po chvíli důstojník trochu smířlivěji cosi zamumlá a dá nám povel k zrušení formace a k utáboření. Všichni si oddechneme, i když stále nedůvěřivě sledujeme neprostupnou hradbu džungle. Zdá se že jsme na místě srazu první a je nutné na ostatní vyčkat.

O pár hodin později už všichni odpočívají, tedy všichni až na silné hlídky, které nás ostražitě střeží. Vojáci se ve stoje či v dřepu opírají o kmeny stromů, někteří šťastlivci, jako já, vyhráli los a zabrali mohutné spodní větve lesních velikánů, na kterých teď leží. Na zemi neleží nikdo, hustý podrost, jedovaté stonožky, mravence a další svinstvo může mít někdo jen těžko rád. Voják vedle mě ukrutně kleje, opička Bwanti mu ukradla lesklý ochranný amulet, který mu vyklouzl zpoza šatů a zmizela s ním v korunách. Pod námi v kleče jeden z vojáků natahuje ruce a šmátrá s nimi před sebou ve vzduchu. Popíjí quanilu, kdoví co tam vidí. To je sice zakázané, za to je sto ran holí, ale vzhledem k blízkosti smrti je mu to evidentně jedno. Tři domorodí průvodci stojí v hloučku opodál a jeden z našich vojáků je pozoruje s odporem ve tváři. Jeho obličej je maskou bezmezného opovržení a není divu. Mnoho z nás má domorodce bezmála za divoká zvířata, jiní těmi jejich věčnými útoky na Asari Kasim ztratili někoho známého, nebo milovaného. Další voják s kterým jsem prohodil pár slov si se zalíbením prohlíží svou obsidiánovou dýku. Samozřejmě obvykle používáme bronzové, ale takhle se u nich dědí už po nějakých vzdálených předcích...“

„Přeskoč tyhle detaily, nemarni můj čas!“ „Promiň ctihodný kuraku!“

...po určité době je tu to, na co jsme všichni podvědomě čekali. Hned ze dvou stran zároveň se ozve varovný signál hlídky a o několik málo momentů později jsme již všichni připraveni k boji. Na dvou místech proti nám stanou skupinky domorodců, z jejich divoce pomalovaných těl hlinkami lze vyčíst, že jdou zabíjet. Střelci za mnou netrpělivě čekají na povel, s kterým vypustí pestře opeřené šípy do nepřátel, ale ten prozatím nepřichází. Z obou skupin se totiž oddělují jednotlivci, od pohledu náčelníci, předstupují společně před nás a, nemůžu tomu uvěřit, sklopením hlavy symbolizují podřízenost! A co víc. Vedle sebe takto stojí náčelníci různých kmenů které jsou obvykle úhlavními nepřáteli. Fáma o spojení domorodců a společném nepříteli je tedy pravdivá a nás čeká těžký boj!

V noci ještě přišlo několik skupin, dohromady na sto domorodých válečníků. Ač jsem z jejich přítomnosti nesvůj, dlouhá noční bdělost a celodenní pochod dělá svoje a já usínám.

Nad ránem mě probouzí nerudné povely velitele. Protírám si oči, schovávám dýku, kterou jsem celý ten zbytek noci tiskl v ruce, vytřepávám z boty pavouka a obouvám se. Jsem připravený vyrazit a stejně tak mí bratři ve zbrani...

…po několika hodinách pochodu nás náhle překvapuje nepřítel. Domorodé hlídky sotva stihnou zařvat varování a už mezi muže vlétají útočníci: Rudé postavy skákající ze stromů a vbíhající mezi nás rychlostí větru naše řady uvádějí v chaos. Domorodého hlídače kousek ode mě povaluje rudá postava a zakusuje se mu svými řezáky do hrdla. V mžiku pouští dodělávajícího ubožáka, podívá se naším směrem a já spatřuji toho známého humanoida kočičích rysů s rudou, černě žilkovanou srstí. Vankarandové jsou tu. Kolik jich může být? Nevím. Víc než obyčejně, víc, než jsem kdy pohromadě viděl. Padesát bestií, asi i víc, ale kdoví?

Velitel štěkne rozkaz a my se rozdělíme do několika menších skupinek kryjících si záda. Dobře děláme, kočičího lidu není málo a začíná tuhý boj. „Támhle na stromě, střílej!“ Dva lučištníci, kteří jsou v mé skupince začali pálit na vše co mají v dosahu, ale sejmout tuhle bleskurychlou bestii není nic jednoduchého. Já už v rukou třímám palici a kryju se mohutným štítem. Ze stromu před námi na nás náhle letí kočičák. Modím se k Nuaklatulovi, aby byl bojovník vedle mě pohotový, nastavuju potvoře štít, pomáhám si i pravačkou a snažím se srazit tu letící bestii stranou. Náraz je ohromný, vrávorám pod ním zcela neschopen se dál bránit. Vankarand naštěstí neskončil svými drápy v mé hlavě, ale sražený kousek stranou na zemi, kde se o něj postaralo kopí bojovníka. Blahořečím Nuakatula i toho muže vedle mě a připravuju se na další boj. Ve skupince vedle tolik štěstí nemají, válečník Vankarandovi sice taktéž nastavil štít, ale nemoudře se jej nesnažil odrazit stranou, ale jeho let zastavit. Tělo kočičáka letící odkudsi z výšky prorazilo obranu a začalo v jejich hloučku rozsévat smrt. Vidím jak se hned po dopadu zakusuje štítaři do hrdla, drápy přetíná stehenní šlachu dalšího muže a začíná se sápat na nyní nekrytého lučištníka. Naštěstí jej zastavuje vržený oštěp ale i tak napáchal dost škody.

Sleduju jak další z nich po čtyřech běží k zmatenému domorodci a s výskokem mu zarývá drápy do těla. „ÁÁÁÁÁÁ!“ Jeho jekot splývá s hlukem bitky. Na nás se takto rozbíhá další, je ale naštěstí zpomalený šípem, kterým jej zasahuje lučištník za zády. Vankarand i přes šíp v těle dál bleskurychle přibíhá. „Tak už chcípni!“Muž vedle mě do něj s výkřikem vráží kopí a já mu rozrážím hlavu palicí. V tom ale do nás ve stejný okamžik vpadá jeho druh z boku! Cosi červeného mě zkropí obličej, to je krev z rozseklé krční tepny druha vedle mě. Proti těmhle šelmám je zbroj úplně na nic. Vankarand vpadl mezi nás a jeho drápy jsou snad všude. Využiju zlomku sekundy kdy je kočičák skrčený, snad aby s výskokem jednomu z nás prokousl hrdlo, a skáču na něj se svým štítem. Dopadáme oba na zem, cítím, jak se pod štítem svíjí, má ukrutnou sílu a brzo jeho ruka vyrazí nahoru a seká po tom opovážlivci, který na něj zaútočil. Pouštím palici, tasím dýku a bodám do škvíry pod štítem hlava nehlava. Mí druhové mi jdou na pomoc a přišlápnou štít a bodají po obnažených částech Vankaranda. Ač jsem na ruce škaredě posekán, nakonec tu potvoru společně udoláme. Rychle vstávám a s ostatními znovu utvoříme obrannou formaci.

Domorodci, na začátku překvapení a vyděšení se po našem vzoru brzy taky semknou a bitka se i přes to, že se kočičáci prohánějí po bojišti jako rozmazané stíny začíná vyvíjet v náš prospěch. Mnozí z domorodců, chráněni ostatními pálí po všech Vankarandech v dohledu ze svých foukaček otrávené šipky, někteří z kočičáků jsou též zasazeni semínky eduki. Za nelidského jekotu právě z jednoho z nich vysává všechnu vodu a zároveň prorůstá jeho tkáněmi. Brzy tu bude pár nových stromků... Sem tam vidím, jak ti rudí démoni někoho povalí a prokousnou mu hrdlo. Skupinky se ale ježí oštěpy, už si dávají pozor na kočičáky na stromech, a tak i Vankarandové zjišťují, že je po všem. Náhle se ozve pronikavý zvířecí řev a na ten povel kočičí lid zmizí v džungli. Chvíli ještě nerozhodně stojíme, očekávajíc, že ten namáhavý boj přece nemůže tak náhle skončit, ale po kočičácích už není ani stopy.

Najednou se jakoby to kouzlo mlčení a očekávání zlomí a mi se jdeme starat o raněné. Moc jich není, Vankarandové útočí na slabá místa a jejich silný a rychlý útok přežije málokdo. Od nás si několik lidí jako já obvazuje kusem plátna pro to určeným ruku či jinou končetinu, jeden z druhů je na tom tak bídně, že se noci nedožije. U divochů je tomu podobně, letmo zahlédnu, jak jeden z náčelníků za obětního předříkávání podřezává kostěným nožem svého raněného bojovníka. Radši upřu zrak jinam. Zatímco raněných je pár, mrtvých je spousta. Asarijců díky osvědčenému a pohotovému semknutí v malé skupinky zůstalo džungli jen dvanáct, teda brzy třináct. Domorodci zaplatili mnohem mnohem krvavější daň. Téměř polovina ze zhruba stovky, která se před pár hodinami sešla, tu našla smrt. Prales tu bude mít věru z čeho růst. Nezbývá než proklít tu náhodu, která je sem přivedla a vyrazit dál vstříc našemu tajemnému cíli.

Pochod trval...

„Počkej. Mluvils o velkém počtu Vankarandů, větším, než při obvyklých potyčkách. Co si o tom myslíš?“ „Celé to prostě nesedělo. Vankarandové jsou až překvapivě chytré bestie. Útočí vždy na slabší cíle a nás přitom byla spousta. To je první věc. Obvykle se o útoku těchhle rudých démonů dozvíme, až když je několik mrtvých. Oni neútočí jinak než ze zálohy, tedy pokud si nechcou pohrát se slabou kořistí. My jsme byli před střetem varováni hlídkami. To nebyla obvyklá vankarandská past. Nejvíce ale o celém incidentu prozradila mrtvola mláděte otráveného šipkou, které jsem zahlédl stranou všeho dění. Vankarandové své mladé do boje netahají. To spolu s jejich velkým počtem mě přivedlo na myšlenku, že jsme narazili na stěhující se tlupu. Jestli tomu tak doopravdy bylo, odkud táhli a proč, to se už nedozvíme ctihodný kuraku.“ „Dobře. Pokračuj.“ „Jak už jsem říkal, za úsvitu jsme vyrazili s domorodci na pochod. Ve velmi časných dopoledních hodinách se udál incident s Vankarandy. Po něm jsme vyrazili dále. Jaké bylo naše překvapení, když jsme po krátkém stoupání kolem poledne opět zastavili...“

...kolem poledne proti všem očekáváním zastavujeme. Vždyť bychom měli pochodovat až do večera, počkat poblíž nepřítele a v noci, nebo nad ránem jej přepadnout, jak je divošským zvykem! Místo toho se domorodci zastavují teď, posilňují se a začínají se připravovat k boji. Vidím na tváři našeho velitele, že ani jemu se to nelíbí. Kývne na vojáka znalého domorodých jazyků a společně se vydávají k ostatním válečníkům.

Celou dobu odpočívám, popíjím vodu z tykve a sleduji, jak velitel naslouchá slovům náčelníků a občas se skrze tlumočníka na něco krátce vyptává. Po chvíli mu ukazují obsah jedné primitivní mošny a zase se s ním radí. Netrvá to ani tak dlouho a už si to k nám vykračuje a spustí: „Zastavujeme, protože zanedlouho zaútočíme proti nočním tvorům. Buďte připraveni na všechno. Nikoho neživte! Teď odpočinek.“

Na to, jak dlouho se radil nebyl moc sdílný. Posilňuju se směsí ořechů a sladkého ovoce, kontroluju výstroj. I to málo, co by mě v boji mohlo překážet nechávám tady.

Brzy znovu vyrážíme, tentokrát už opatrněji. Z několika stručných poznámek, které prohodí velitel po cestě zjišťuji, že máme zaútočit na doupě těch tvorů, že divoši odstraní hlídky a vrhnou se do boje a my budeme všeničící zeď, která se převalí přes celé hnízdo těch „démonů“. Tedy tak je tlumočící bojovník s pokrčením ramen nazval podle slov divochů. Takto budeme postupovat, tedy až na naše střelce, ti budou rozsévat smrt zpovzdálí a pak se k nám mají připojit, aby nám mohli střílet přes ramena. Velitel ještě pronáší, ať si dáváme pozor i na ty menší, že jsou taky dost nebezpeční ale náhle umlká. Během naší opatrné pouti totiž země mění svou tvář. Místy se začínají objevovat shluky balvanů a skalky, před námi dále vidíme snad pětimetrové skalní stěny. Vše je ale pohlceno džunglí, vše vypadá zašle a tíživě. Kdoví jestli to nejsou ruiny nějaké prastaré stavby, kterou prales pohltil. Takovým místům je lepší se vyhnout. Ale my se i přesto krok za krokem přibližujeme blíž. Protože je den v plném proudu je všude hluk, ale i tak se mi zdá, že naše kroky jsou až příliš nápadné. Už nám zbývá sto kroků, plížíme se stopu po stopě. Už jen asi padesát, detaily jsou i přes bujnou džungli zřetelnější a já čekám, kdy tohle plížení skončí. Skály se zvětšují, již vidíme, jak jsou vrcholky rozpukané a naopak spodní stěny hladké a jeden z divochů, kteří se před nás rozprostřeli v širokém pásu, krom tohohle zahlédne i nepřítele. Dává znamení našemu náčelníkovi, on zas nám a my jako jeden muž ustrneme v pohybu. Přikrčím se ještě víc, jako všichni ostatní z asarijců, a očima pátrám po čemkoliv podezřelém. Než cokoliv stihnu spatřit nebo udělat, prostoupí celou zemí i mnou dunění, temný gong, zvuk na hranici slyšitelnosti který rozvibruje mé nitro. „Do opičí prdele!“ Klení kohosi to dobře vystihuje. Zvuk nemohl udělat nikdo z nás, jsme prozrazeni a všichni během jedné vteřiny vyrážíme prudce do útoku. Konečně vidím domorodce, který asi foukačkou střílel na kohosi na skále nad skalní soutěskou, která je asi jedinou cestou do nitra skal. A vidím taky cosi černého, vykukujícího zpoza úkrytu nad skálou na druhé straně soutěsky, jak je rychle omotáváno šlahouny eduki. Semínko vystřelené foukačkou bleskurychle vysálo vodu ze své oběti a vyrostlo v mladý stromek. Na skále se mu špatně povede. Utíkám dopředu kolem nepřirozeně hladkých stěn do krátké soutěsky. Jen slyším jak kdosi řve: “To není možné, ten první nemohl smrt druhého ani vidět, ani slyšet, bylo to moc daleko!!!“ Ale to už vbíhám do skalního města a mám jiné starosti. Soutěska se zde rozšiřuje a dále ústí na malém prostranství, ale všude je lemovaná dírami do skály, ne – vchody do slují, ze kterých teď vybíhají černí tvorové. Domorodci se bleskově rozprchli před nás, my postupujeme za nimi. Ohlédnu se a vidím, jak si lučištníci vylézají na schody co vedou vnitřkem nahoru nad soutěsku a vypouštějí šípy do nepřátel. Dokonalé schody, ne tesané, ale jakoby odlité z kamene bleskne mi hlavou, ale to už se na nás z průrvy hned od soutěsky vrhá skupinka postav. „RHŮŮŮŮ!“, ozývá se z jejich úst a já na ně užaslehledím, ale oni nelení. Několik jich s podivnými šedými ostřími běží na nás, jeden už ode dveří háže kámen, který drtí muži vedle mě obličej. To mě probouzí, a zvedám štít právě tak akorát, abych zachytil ránu kamenného ostří, která mi měla useknout hlavu. Vykryju druhou ránu, sám vedu úder z boku na hlavu a snažím se nemyslet na to, že tvář černého humanoida, který se na mě napřahuje, nemá oči a nikdy je ani neměla. Zasáhl jsem nepřítele, jeho kamenná helma pukla a on zavrávoral. Teď si už uvědomuju, že má na sobě jakousi kamennou zbroj, ostří jednoho z oštěpů se po ní bez účinku svezlo, ale hned několik dalších se tomu démonovi zakouslo do těla. Nepřátel je totiž málo a tak na ně prší naše údery ze všech stran. A já vidím že krvácí a umírají, to je to nejdůležitější co potřebuju vědět. „Pojďme na ty svině!“ Ozývá se z několika stran, do tváří mužů zase vstupuje sebejistota. Naše strana řady se ohne a vpadne zbytku těch humanoidů do boku, drtivě je likvidujeme. Jeden z posledních zoufalých výpadů sice rozsekává jednomu z našich stehno, ale je hned krutě oplacen proseknutím odhalené ruky, probodnutím chodidla a konečnou ranou roztínající krk. Do zad mě ale naráží obří pěst a sráží mě k zemi. S bolestí v tváři se otáčím a zjišťuju, že to byl balvan od toho osamoceného vrhače, kterého si naše strana nechala v boku. Okolo něj sviští šípy, ale je napůl krytý v díře do skály a hází kameny neuvěřitelnou rychlostí po všech v dosahu. Ne! To kameny samy vylétají a následují jeho ruku poháněné neviditelnou a ukrutnou silou, která drtí čéšky a láme kosti. S úžasem na to hledím a jen přesný zásah jednoho z našich střelců nás zbavuje tohohle běsa.

Zvedám se a vracím se do řady, poklusem pokračuju s ostatními. Všude je zmatek. Tihle tvorové vybíhají ze slují a všichni míří k největší díře ve skále. Nejsou odění v kámen jako ti předešlí, mají na sobě oděvy z nějaké divné látky. Domorodci mezi nimi pobíhají a bojují s nimi, vbíhají do doupat a tam se s běsy vraždí navzájem.

Nepozorujeme nikde žádného početného nepřítele, tak se řídíme povelem „rozdělit do skupin!“ a začínáme útočit na jednotlivce, dvojice i menší skupinky těch tvorů, jejichž moc je smrtící. Vidím, jak jeden z našich vojáků útočí na dvoji menšího a většího démona, kryje se před přilétajícím kamenem štítem a většího z těch dvou načíná od klíční kosti až k pánvi. Vidím, jak uvízlo jeho ostří v těle a jak mu ten menší démon vehnal písek do očí, než ho kdosi proklál oštěpem. Snad náš bude ještě někdy vidět. „GHÁHAHÁÁÁ!!“ Vidím divocha vybíhajícího z brlohu, v rukou má uťatou hlavu s podivnými ornamenty a přitom vítězoslavně křičí. S údivem pozoruju, jak se Miacatlovi roztéká po ruce jeho obsidiánová dýka s kterou chtěl dodělat jednu bestii v menším z obydlí, ve kterých mu bylo dlouhé kopí na nic. Náš velitel s největší skupinkou bojuje s hloučkem těch tvorů, dostává do hlavy menším letícím kamenem a já vidím, jak se kácí k zemi. O vteřinu později je ale zase na nohou a rozzuřeně probodává jednoho z protivníků. Támhle opodál běží dva zbylí menší běsi k velké jeskyni, jeden z domorodců jim zastupuje cestu, načež ho oba menší tvorové zvednutýma rukama a podivným křikem svou mocí začínají zasypávat krupobitím menších kamínků. Nebýt lučištníků, bylo by brzo po něm. Nachomýtám se k jednomu z posledních střetů a kryju své bratry s kopími, kteří odřízli výškově nesourodou dvojici démonů do kouta. Pomalu je tiskneme ke skále, zaháníme do kamenného výčnělku, uzavíráme kroužek. „Bacha!“ Ti tvorové, zvlášť ten větší se nás snaží svou mocí zranit létajícími kameny, ale už si dáváme pozor. Jeden asariec, štítař jako já, vyrazí bleskurychle k útoku, štít před sebou. Skáče na kamennou plošinku připraven uštědřit těm černokožcům smrtící údery palicí. Větší tvor v podivném, snad zoufalém gestu rukama namíří na nohy asarijce a ten se ke své hrůze začne propadat do kamene, jakoby nestál na pevné zemi, ale v bažině. Klesá za zmateného řvaní hloub a hloub, po chodidla, po kotníky, nakonec do půlky lýtek, dokud tělo nepřítele, který to působí neprobodnou tři oštěpy naráz. Menší krytý větším umírá hned v zápětí. Snažíme se našeho vytáhnout, ale je to marné, kámen je pevný, proto ho velitel jedinou ranou zbavuje utrpení.

V tom největším černém průchodu vedoucím kamsi dolů nakonec mizí alespoň polovina těch tvorů. Několik nabuzených domorodců tam vbíhá za nimi, ale z té temnoty kamenného dómu nevychází nikdo živý. V okolí se dobojovalo, velitel nařizuje hlídat jeskyni, posílá nás i domorodce prohledat tohle místo a začít nosit dřevo a zeleň. Nehodlá se jen tak vzdát. Začínám plnit jeho rozkazy, ale zanedlouho slyším křik jednoho z našich. „...omyo ne!“ Nerozumím přesně slovům, ale v tónu cítím hněv. Ohlédnu se a vidím, jak dotyčný bojovník s kopím míří k veliteli a cosi mu zvýšeným hlasem říká, velitel mu zdá se klidně něco odpovídá. Zahlédnu, jak se asarijci s kopím, který vykřikl v tváři zračí bolest, která se v prchavém okamžiku mění v šílený vztek. On i velitel se připraví k boji, který opravdu za okamžik prudce vzplane. Kopiník Zuřivě bodá do velitele a ten se stěží stíhá krýt štítem, zdá se, že je jen otázkou času, kdy se odkryje. Náš vůdce náhle vyráží do útoku, ale kopiník si ho svými výpady snaží udržet od těla a jedna z ran proklouzne vedle štítu a sveze se až po hrudním pancíři, což je velitelovo štěstí. Vůdci se ale podaří odrazit kopí stranou a už se dostává kopiníkovi na tělo. Ten vidí, že je zle, přehmátne kopí s dlouhou čepelí a začíná s ním točit, ohrožujíc velitele oběma konci. Ten se ale nenechá rozptýlit, schytá sice ránu ratištěm do stehna, ale na oplátku rozsekne kopiníkovi tvář až na kost, druhou ranou dílo dokonává. Je po střetu...

„Věděls, co se tenkrát stalo?“ „Ne, v boji mi to moc nepřemýšlí. Myslel jsem, že v tom hraje roli ten náš uvězněný voják, kterého velitel dodělal, snad to byl dotyčného přítel. Ale to byl jen typ, už vím, že mylný.“

„Kolik útočníků padlo během přepadu?“ „Od nás snad jen pět, domorodců padlo víc, zbylo jich, asi jako nás. I tak jsme měli štěstí, zřejmě jsme ty noční tvory opravdu překvapili a i rychlost útoku udělala svoje, protože proti takové moci jsme mohli obstát mnohem hůř.“ „Co se dělo pak?“ „Byl jsem jeden z těch, co prohledávali to podivné místo. Dovnitř vedla jen ta úzká soutěska, po jejich bocích jsme našli schody vedoucí na dvě pozorovatelny. Dál jsme našli, kromě spousty brlohů těch tvorů, podivný příbytek, který byl ze dřeva. Ne, že by to byl srub, nebo chýše. Živé stromy a stromky rostly tak, že tvořily obydlí. Takové přístřeší bylo jen jedno, jinak bylo vše z kamene. Vedle toho jsme v zadní části vnitřního prostranství objevili ještě podivný tunel proražený hluboko do skály, končící slepě. To bylo všechno co jsme našli. Z kraje prohledávání na nás ještě vpadli z venku nově příchozí, ale byli jen čtyři, tak to krom podivného vzhledu dvou z nich o kterém se ještě zmíním nestojí moc za řeč.“ Ne! Pověz mi o tom.“ „Jak si přeješ velký kuraku.“

...ze soutěsky na nás vpadá čtveřice podivných tvorů, přiměřeně vyzbrojených, i když spíš na lov. Dva z nich jsou asi z téhle vesnice, vypadají jako místní, ale ti dva další vypadají na první pohled jako děti. Ale děti nejsou, jsou hubenější, k tělu nepoměrně větší hlava se jim k bradě zašpičaťuje. Nemají žádné vlasy a mají dokonale černé oči, jen dvě temné studnice bez ničeho. Děsivé oči. Černokožci nejprve vrhají své kamenné oštěpy. Hod je zřejmě posilněný jejich vůlí, protože jeden z oštěpů dokáže prostřelit i štít a skončit v hrudi jeho majitele. „Rhů ba kagada!“ Po vrhnutí se pouští do boje svými krátkými čepelemi. Jeden z té druhé, menší podivné dvojice se zastavuje, zavírá oči a vypadá to, jakoby se uzavíral do sebe. Druhý vyráží krokem k asarijcům, ale vržený divošský oštěp ho zasahuje dřív, než může odhalit své úmysly. Ani ne dva nádechy potom kterýsi lučištník trefuje toho prvního černookého šípem, sotva stačí otevřít své podivné oči. Dva běsové nevydrží o moc déle, je to jejich sebevražda, ne boj...

„To je všechno?“ „Ano ctihodný kuraku. Po tomhle několik z nás zůstalo hlídat u jediného vchodu a zbytek šel k ústí té jeskyně, kam mezitím divoši nosili dřevo. Velitel chtěl pořádný oheň, takže to chvíli trvalo, ale my měli čas. Vatra se brzy opravdu naplno rozhořela a divoši do ní začali házet i syrovou zeleň, takže brzy bylo všude plno kouře. Když bylo potřeba, tak někteří z nich velkými listy jako vějíři zaháněli kouř do jeskyně, později i házeli napůl zapálené syrové otepi dovnitř. Bylo to jen otázkou času, kdy je odsud vykouříme a tak jsme okolo vchodu vytvořili řadu, připraveni na jejich poslední zoufalý útok...“

… útok náhle přichází, ale od jinud, než čekáme. Ve stejný okamžik slyšíme zmatené výkřiky hned ze dvou stran a po ohlédnutí vidíme, jak se na nás řídí válečníci černého národa promísení s těmi malými podivnými lidmi. Ano, tohle jsou jejich válečníci, někteří mají kamenné zbroje a ostří jako ti s kterými jsme bojovali na začátku, jiní mají kamenem vyztužené luky a začínají do našich řad pálit šípy s kamennými hlavicemi tenkými jako těsto, které se lámou v ranách. Vidím jak přibíhají jiní, z kožených váčků vyhazují do vzduchu tři až pět kamenných ostří dlouhých jako půl předloktí a svou mocí je nutí kroužit okolo nich. Ti malí lidičkové mají kopí, oštěpy a luky, ale spousta z nich nemá nic. Malí sice bez milosti útočí na divochy, ale s útokem na nás asarijce jaksi váhají. Zato černí na nás vpadnou s divokostí bouře. Vidím, jak první z našich ač semknutí v řadu, nestíhají krýt útok několika čepelí zároveň, které krouží okolo jednoho z běsů a padají mrtví k zemi. Jiní končí zranění kameny, nebo prostřeleni šípy. I jejich bojovníci z blízka jsou nebezpečnými protivníky, jak poznávám na vlastní kůži. Vysoký běs s obličejem čerstvě rozseklým drápy na mě útočí obouruční čepelí a já mám co dělat, abych se jeho silným útokům ubránil. Naštěstí odvádí pozornost jeden z několika domorodců, kteří nebyli jako já při útoku nakupeni u vchodu jeskyně a proto teď mohou vpadnout nepřátelům do zad a do boků. Využívám ohlédnutí protivníka a uštědřuju mu ránu spodním obloukem do čelisti. Můj zachránce tolik štěstí nemá. Běžel se zvednutým primitivním koženým štítem do boku nepřátel, ale jen vidím, jak ho kámen nepochopitelně letící po oblouku trefuje z boku do hlavy.

Snažíme se udržet řadu, domorodci dělají také co mohou, ale děje se s nimi něco divného. Někteří ztrácejí lesk ve svých očích a začínají se obracet proti svým bratrům a zasévat v jejich řadách smrt. Pohybují se sice jako loutky, ale to jejich nebezpečnosti moc neubírá. Proti zbytku domorodců bojují i malí lidičkové. Jsou určitě slabší, ale oni nebojují jako my, ale jako jeden muž. Vyráží do útoku přesně ve stejný čas, navzájem se kryjí a jejich sehranost je smrtonosnější než jakákoliv síla paží. „Oni nás všecky zabijou, všecky!“ Ozývá se zoufale s několika kletbami z našich řad. Velitel vidí, že je vše ztraceno, křičí rozkazy a povzbuzuje nás. Pod jeho vedením se pomalu začínáme probíjet směrem k jedinému východu z tohohle pekla, ale jde to zatraceně těžko. A já se útěku nedožiju. Ostří jednoho z nepřátel nestíhám krýt a tak se mi zabodává do boku, těsně pod pancíř. Otřesen ranou už nestíhám krýt kámen, který přilétá a drtí mi obličej. Padám na zem, cítím, jak o mě kdosi zakopává, ale jsem jako omámený. Sice ze země celý ten boj pozoruju, ale mě se už netýká. Vidím, jak se hlouček našich krok za krokem vzdaluje, jak se mu daří, byť za cenu velkých ztrát, probíjet k východu. Bojový ryk pomalu ustupuje, já tu jsem sám. Asarijští už jsou celkem daleko a dál se vzdalují, moje jediná šance se vzdaluje. Nebo že by ne? „Teď.“ Ozvalo se tiché syknutí. Z jednoho z kamenných úkrytů náhle vyráží domorodec s jedním z našich vojáků. Neběží se zapojit do boje, ale utíkají jinam. Kam to nevím, důležité je, že míří ke mě. Snažím se trochu sebrat, dávám do kupy své síly. Když mě míjí, tak na ně zavolám. Evidentně je to překvapilo, při pohledu na mě vypadají otřeseně. Chcou běžet dál, ale já na ně dál zoufale volám, dokonce si rozvzpomenu i na jméno toho vojáka a oslovuju ho.

Vidím, jak chce domorodec pokračovat a jak je asariec na pochybách. Dál se doprošuju ve jménu Nuaklatula, skučím jako pes, slibuju hrozná prokletí, pokud mě tu nechá, až se mě nakonec rozhodne vzít s sebou. Pomáhá mi vstát, spíš mě doslova tahá na nohy a domorodec na nás zoufale volá ať si pospíšíme. Po pár krocích zjišťuju, že to není tak zlé. Bok mě sice ukrutně pálí a píchá, polovinu zubů plivu na zem, krev mi teče do oka a cítím závrať, ale chodit, dokonce klusat můžu. Lehce se o něj opírám, běžím s ním za divochem. Kam? Zjišťuju, že míříme ke slepému tunelu. Jednomu z nich evidentně došlo, co se stalo, a proto teď vbíháme do té štoly a vybíháme skrz probouranou zadní stěnu tenkou jako skořepina ven do pralesa. Hned pár kroků za skálou s hrůzou téměř narážíme do jednoho Halakandi...

„Halakandi?“ „Tak se jmenují ti malí černoocí tvorové, ti, jejich tváře vždy zdobí stejný škeb“. „Jak to víš?“ „Já netuším, prostě to tak je. Když jsem ho uviděl, tak jsem to věděl, stejně jako ostatní věci o nich.“ „Pokračuj.“...

… vrážíme do jednoho Halakandi, ale ten nás k naší ohromné úlevě nechává být. Jen vidím, jak můj druh na chvilku ztuhne a i já mám divný pocit, že mi někdo vidí až do duše. Domorodec, při pohledu na Halakandi značně vyděšený, „gahara! gahara!“ křičí zoufale a chce jej proklát oštěpem, ale asariec ho zadrží. Zdá se mi, že potom Halakandi na asarikce lehce kývá hlavou, takovéto typicky lidské gesto, ale jen Nuaklatul ví, jestli se to opravdu stalo. Každopádně na nic nečekáme a hbitě mizíme v okolním pralese...

„Proč na vás ten černooký nezaútočil?“ „Ctihodný kuraku, zdá se, že oni nikdy nebyli naši nepřátelé snad nás dokonce znali, i když to není možné. Takový jsem z něj měl pocit a Coatlan asi taktéž, proto zastavil toho divocha.“ „Co jste dělali potom?“ „Proplížili se dál od toho místa a konečně na chvilku vydechli...“

...oba mí noví společníci se mě pokouší dát trochu do kupy a celkem se jim to daří, krvácení z boku je zastaveno. Je ale jasné, že potřebujeme nějaké jídlo a já k tomu i zbraně, protože moje palice i štít zůstaly ležet v místě té řeže a teď mám u sebe jen bronzovou dýku. Všichni jsme po boji dost unavení a v takovém stavu budeme pro prales snadnou kořistí, pokud se skrz něj vydáme. Taky nás zajímá, co se stalo s naší jednotkou, ale hledat je nám přijde jako šílenství. Na tom se shodneme. Teda prvně my dva, kteří si rozumíme a pak teprve posuňky zjišťujeme, že si Eze - tak se domorodec jmenuje, myslí totéž. Rukama nám naznačuje, že zajde na místo, kde jsme nechali materiál, něco nabere a vrátí se se vším sem. Oba s tím souhlasíme. Já jsem z nás v nejhorším stavu a i kdyby ne, my asarijci se nemůžeme domorodci v plížení pralesem vyrovnat. Eze nás proto opouští a my zůstáváme v úkrytu sami...

„To jste důvěřovali divochovi !?“ „No, hned co domorodec odešel Coatlan s úšklebkem nadhodil, že o nic nejde. Buď nám Eze ty věci přinese, nebo prostě zemře a my to zkusíme sami. V jeho hlase jsem ale slyšel něco víc a já sám jsem měl dost smíšené pocity. Oba jsme se shodli na tom, že až padne noc, musíme být dostatečně daleko odsud, takže vzhledem k tomu, že bylo už dost po poledni, jsme byli připraveni vyrazit na vlastní pěst. Eze se ale opravdu vrátil. Myslím si, že tím udělal Coatlanovi v hlavě pořádný zmatek. Musím se totiž smát, když si vzpomenu, jak se právě Coatlan o domorodcích pohrdavě vyjadřoval. Každopádně domorodec přinesl luk s toulcem, které měl kdosi od nás do zálohy a vak s jídlem co pobral. Zprávy o našich nepřinesl žádné.“ „Zjistili jste o nich ještě něco?“ „Ne ctihodný kuraku.“ „Událo se ještě něco?“ „Putování tak různorodé skupiny nemohlo být samo sebou jen tak. Nás asarijce zneklidňovalo to, že jsme plně v rukou domorodce, protože jsme ani za mák netušili, kde jsme. Mě zase dělalo starosti to, že ode mě moji společníci při jakémkoliv rozhovoru odvraceli zrak. No ale obě věci se nakonec samy vysvětlily, takže není o čem mluvit. Zkrátka jsme se úspěšně dostali až k hranicím říše Asari Kasim a v ten okamžik na nás domorodec kývl a bez nějakého dalšího loučení se otočil a odešel. Jsou to prostě divní lidé, tihle divoši. Dál už je to jasné.“

„Dobrá. Na konec se ale vraťme k vašemu útoku na běsy. Jak ti běsové konkrétně vypadali?“ „U ďasa, to po mně nemůžeš chtít, jak popsat někoho tak odlišného a přitom podobného? Navíc mám vše rozmazané a pomíchané bojem, nikoho krom mrtvých jsem neviděl ani vteřinu v klidu. Zkrátka byli černí, postavou jako my a prostě byli noční tvorové. Víc nesvedu, pokorně se omlouvám kuraku.“ Zahráváš si se mnou, ale protentokrát ti tvou opovážlivost prominu. Nakonec mi tedy řekni, co si o těch podivných tvorech a vůbec o tom všem myslíš.“ „Myslím si, že ti černí nejsou pro Asari Kasim hrozba. Domorodci se jich kvůli vzhledu bojí, to je jasné. Ale jak víme, domorodci jsou krvelačný svině, který útočej na každýho, kdo žije v pralese, protože si myslí, že je jejich. Zdá se, že ti černí se snaží jen přežít, jejich tábor nevypadal, jako nějaká vojenská pevnost, ale jako vesnice. Odhlédnu-li samozřejmě od jejich zvyklostí. Ano, jsou mocní, ale to poledne jsme byli běsové a démoni my a ne oni. A o těch druhých nebudu ani mluvit.“ „Dobrá. To je všechno co jsme po tobě chtěli, tvoje černá minulost je vymazaná a jsi znovupřidělený k jezdcům na poketlech jako odměna a výměna za mlčení. Doufám že si rozumíme. Teď můžeš jít.“ Děkuju ctihodný kuraku, žij blaze.“

Vycházím ze stanu a nemůžu slyšet ani vidět posla, který o chvíli později vyráží s naléhavou zprávou až k samotnému Poradnímu kruhu. Se zprávou o dvou národech, které jsou nebezpečím pro říši a o nutné potřebě založit novou trumbu, která se bude schopná postavit těmto hrozbám, snad je i vymýtit. Nevím to a asi je to dobře.

---