Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVanilkové košíčky
Autor
Movsar
Pondělní zápisky.
Vanilkové košíčky
Banka po poledni je, řečeno s básníkem, pustá jak země Sovětů. Bankéři vzadu v kancelářích zakuřují oběd tlustými doutníky a čekají, až jim donesou vanilkové košíčky s ovocem. V hale se zatím vrší kufry s penězi, stříbro a zlato, jako by ho sem nechal nanosit sám Atahualpa. Ale ti bodří lidé zahaleni kubánským dýmem podobně jako Pizarro zůstávají neteční k tomu ohromnému výkupnému. Ne, jejich chvilku s vanilkovými košíčky si nikdo nekoupí.
Vlnu vlnou
Zvonila šestá, úředníci v hordách opouštějí magistrátní budovy. A už s jazyky zabořenými do chladné hmoty nechávají na sladké vlně odplout strasti ponedělí. A odesílají je do krajů pistáciových, citrónových a ti zvlášť přející volí země nugátem a kokosem oplývající. Ještě to zapít lahodným drinkem, smést tak vlnu vlnou, a může se vyrazit domů.
Pakosti a drabanti na nástupišti
Na Knížecí vozová hradba. Husitští synáčci v modrých košilích ještě pokuřují a ohlížejí se za víkendem. Taková krátká retrospektivní cigaretka. Kdyby člověk žil věčně a měl nekonečnou paměť, mohli teď probírat highlights tažení u Sudoměře. A na nástupišti k Táboru už se štosují nervózní cestující. Z kabiny zašuměla vysílačka: .. retuj druh druhého, drž se každý šiku svého.. Kdoví o čem ti chlápci v modrých košilích vlastně mluvili.
Oražené duše
Kostky jsou vrženy, zahalekal developer. A tak se tramvaj vzdaluje od Kvádria na Národní, překračuje suchým soukolím řeku a stoupá do barrandovského kopce, na jehož vrcholku stojí ve sluneční dráze betonové kostky. Cesty zpět už není. Tady se spanilá jízda tramvaje číslo 20 končí. Cestující už nemohou vzít své jízdenky a požadovat za ně dvacetikorunu zpátky. Ne, jsou nesmazatelně označeny, stejně jako jejich duše jsou poznamenány dalším pondělím. A tak jdou k domovům, s náladou oraženou, a přece tak málo podobnou náladám vojevůdců.
Rozměr nesamozřejmosti
Na sídliště padl soumrak a lidé se rozhodli žít pro večerní věci. Už málo sejde na tom, že je den první, chléb je třeba rozkrojit na všední způsob. A usednou možná někteří ještě k dřevěné desce stolu společně a budou jíst v tichém zadumání. Tak jako jedli první lidé a po nich řeholníci a američtí osadníci a podivuhodná postava starého muže z Vesmírné odysey a vůbec všichni, kdo v docela obyčejných věcech vnímají neobyčejné: rozměr nesamozřejmosti.
5 názorů
Tentokrát ve mně po přečtení přetrvala jen věta:...jsou nesmazatelně označeny..., protože nevím, je-li tak úplně pravdivá.
ahoj malej_blzane. moc díky za reflexi, ten humor se tam snažím dostat, ale ne vždy možná přichází v nějaké třeskuté formě. tak jako v životě: i tady je někdy smích, někdy je pláč, jak ostatně zpívají janek l. s peťom n. v jedné nyvé písni.
pokud jde o formu, obávám se, že dnes lidé nechtějí číst nic dlouhého, snad pokud je to velice lehké jako nějaké ty ságy nebo 50 odstínů. pokud už to nějak medituje, pak se obávám, že více než tři strany by prostě nevzali. navíc je tu ještě jeden důvod, ryze technický: ty texty jsou psány z 90 % jako textovky pár přátelům, přímo z míst samých, proto jsou krátké. je to itakový boj s elektronickým a hlavně SMS zjednodušením komunikace na minimum. a to už pak vysvětluje i tu mentorskou notu, co tam často vysvítá. tu uznávám, nějak se jí nedo-kážu zbavit.. :-) díky!
malej_blazen
21. 04. 2015Co mam rad, co mam rad...
chmmm chmmm, na tvych textech se mi libi to zcela prirozene propojovani historicnosti se soucasnosti (sic?!), ten lehky zavan mytu, odkazu a narazek, to co obdivuji kuprikladu u Joyce, to o co se snazim sam...co mi vsak tomu chybi je to, ze leckdy se to stale bere, obzvlaste vazne, kolikrat tomu chybi humor, ktery by ceou tu hru obratil o 180 stupnu a udelal z ni skutecnou obycejnost neobycejneho.
Tez mam caste vyhrady k moralizovani, kterych se mi zda posledni dobou dopoustis dost, coz se tez muze tykat me posledni vyhrady a to je toho, ze mas znacne plodne obdobi a nejsem si jist, ze vzdy ku prospechu veci, samozrejme je dobre tvorit, prepisovat, psat, psat a psat, ale je nutne vse (a jiste to vse neuverejnujes) uverejnovat. Trochu s kvantitou jde dolu kvalita, dle meho, alespon.
Ne tak vsak u tohoto dilka, byt treba prvni cast jsem si predstavoval jinak, respektive jeji vyusteni; naladou jsem si dokazal vytvorit zcela jasnou predstavu, stejne tak u druhe casti, urednice pochodujici domu po seste, po sichte, v prazdnem meste plnem vedra, tot ma aluze, skorem hmatatelna.
Jiste takto samotne obstoji, nicmene, ptam se, neni forma jiz prilis vycerpana? A co rozmernejsi text? prozatim si velice malo dokazi predstavit, trebas novelu, ci dokonce roman, psan takto...
Pravdou ovsem je, ze vse potrebne se muze nahle spojit ve formu a byt napomocno pri psani trebas romanu, sam momentalne pisi knihy a mluvim tedy z vlastni zkusenosti, kdy se mi vraceji stare texty a takto upotrebene, byt notne pretvorene, zapadaji do celkoveho dila, jakoby tam byly odpradavna.
mno nic...tak hezky den