Víc než tři tlačítka aneb jak se na svět dívá hrnek čaje

 „Nazdar skleničko! Jak se vede?“

„Ale docela to jde, zrovna se vracím z manikúry. Taková pohodička. Teplá voda, bublinky, pokecám s kámoškama a vůbec. Jenom když tě pak vytáhnou ze dřezu, je ti drobet kosa. Nemám ráda okapávání! Jako by tě nemohli votřít! Ty lidi sou hrozný. Jedna moje známá „chodí“ často do myčky. Taková škoda, že nemáme myčku, kam se hrabe dřez! Tady je taková tma. Já chci zase ven!!“

Dvířka kredence se pomalu otevřely a dovnitř pronikla naslepo šmátrající ruka.

„Hej, sem pojď!“

Sklenička se ovšem namáhá zbytečně. V zápalu boje zase zapomněla, že jí lidi prostě neuslyší. Ruka vypadá, že si to najednou rozmyslela a provádí taktický ústup. Dvířka se zase zavírají.

„No tak to vidíš. Ty hrnečku, nejsem ošklivá?“ (klasický skleničkovský problém, ach jo:-)

„Jak tě tohle mohlo napadnout?! Vždyť si tady teprve měsíc. To jsou ty nejlepší léta! Mladá, bez škrábanců nebo naštíplých okrajů a navíc s krásným zeleným proužkem.“ (Škoda, že se sklo neumí červenat.)

„Vážně? Ty to říkáš určitě jen tak. Tak proč sem furt vevnitř. Ty seš pryč skoro každý ráno.“ „To máš tak, já jsem v sobě za celou svojí varno – skleněnou kariéru neměl skoro nic jinýho než horkej čaj (občas je ještě s cukrem nebo citronem, ale to je tak všechno). Víš, jak už mi to leze „krkem“? Kdežto ty máš v sobě každou chvíli něco jinýho: vodu, šťávu, studenej čaj, colu, džus nebo třeba víno.“ (Je fakt, že víno si do obyčejný skleničky dává jen barbar, ale to bych jí asi říkat neměl.) Já sem ještě nikdy nebyl nalitej!“

„Vážně ne? To mě nenapadlo.“

Dvířka kredence se znovu otevřela a tentokrát už ruka míří přesně.

„Tak se měj  hrnečku, já mizím.“

V úzký mezírce dovírajících se dveří sem vám na stole uviděl flašku vína. Barbar.......

Ó pardón, já jsem se vám vlastně ještě nepředstavil. Jsem velký tmavě modrý hrnek na čaj bez nápisů za 65 Kč. Kafe si do mě můžete taky dát. Pravda, sem bez ucha, asi tak před deseti dny do mě totiž někdo strčil a já jsem spadl ze stolu. Těžký život hrnku.

Sklenička odešla.....  Mimochodem, všimli jste si, že jsem se jí zeptal, jak se má a pak skoro celou dobu mluvila ona? A to téma....... :-) Ale dost útoků na křehčí kolegyně. Tak mě napadá, včera ráno sem stál na stolku se spoustou žhavýho čaje a vyslech sem si takovou zajímavou epizodku. O co všechno mi hrnky přicházíme..........

„Jak ste se vycpali? Ale jo, docela to šlo.“ Jak takovej spánek asi vypadá? Celou noc jenom stojím v kredenci.....

Prožil sem u týhle rodinky už nějakej čas, takže mě nepřekvapuje, když si ze sebe ti dva starší, prej se tomu říká manželé, neustále dělají srandu – podle jejich slov, co byste chtěli po třiceti letech. No a ten třetí, syn, si pro jistotu tropí srandu z obou. Správná rodinka no ne?

Manželka:„Milo, napiš mi to číslo do mobilu, já už zas nemám kredit a neumím to.“ (Zajímavá myšlenka na úvod :-)

Mamčo, jak má něco víc než tři tlačítka, tak si ztracená...... známá rodinná pravda.“ 

 Manžel: „Puč mi to.“

Nikdy sem nepochopil, k čemu se lidem může hodit tak malá blbost. Pořádně do toho nic nenalejete a když už tam něco je, tak to vlastně úplně zničíte. Prostě hrnek na jedno použití. Tak tam psal číslo. Odeslat, potvrdit, smazat. Ne že bych se v tom vyznal, ale už sem to několikrát takhle viděl. A pak to přišlo.....

Poprvé v životě sem vám uviděl baterky. Já sem si je sice představoval jinak, ale takhle vyvalený oči musej stačit i v tý nejhlubší tmě. Manželka evidentmě zapomněla něco smazat.

„Lásko, miluju jen tebe. Tonda“ Čas příchozí SMS: 2:30 am.

Všichni, včetně mě, sme se skvěle bavili, jenom manželka ne. Tak Hudec? Hmmmm. A ty mi vyčítáš, že chatuju z ženskejma.

„Ale to vůbec není, tak jak myslíš.....“

„A já ti to přeju, další smích.“

„Ale to je jen takovej mladej kluk....“

Eště navíc....., mámo, to si budu pamatovat....

„Vy ste voba hrozný!“ Dyť to vůbec není důležitý......

No řeknu vám, vypadalo to hezky.

Zase stojím na stole plnej čaje. Manželka dneska zůstala sama doma. Asi tak kolem poledne přišla zajímavá SMSka: Co dělá Tonda? Můžeš ho pozdravovat:-)

Dlužno dodat, že byla doma opravdu sama.

Ani hrnek si nakonec nežije tak špatně:-)