Mrtvá dívka

Bylo to odporné. Po posteli se rozlévala krev smíchaná s kusy mozku, zubů, a bůhví čeho všeho dalšího co se v hlavě najde. Zaschlými potůčky po straně prostěradla musela ještě před chvílí stékat krev. Na vlasech, které byly nyní zabarvené do červena, bylo poznat že původně patřily světlovlasé dívce. Dívce, která teď ležela na posteli a o polštář se opírala půlkou hlavy. Druhá polovina hlavy jí chyběla.

Všem se nám dělalo zle. Zároveň nás ta scéna něčím fascinovala. Čím to, že malé kluky tak přitahuje krev a násilí? Mrtvé tělo nás poutalo a my se nedokázali odtrhnout, přestože na nás všechny náš rozum křičel, abychom odtamtud co nejrychleji zmizeli.

Kolem těla se pomalu začínaly hemžit mouchy. Jedna velká prolétla kolem mě, chvíli poletovala kolem chladnoucího těla a nakonec se usadila na bezvýrazném mrtvém oku a tam si hověla. Pak rychle vzlétla. Všechny vzlétly a vytvořily nad tělem černý průsvitný mrak. A hned jsme si i všimli co je vyrušilo. Mrtvola se totiž pohnula a trhanými pohyby se začala zvedat. Pomalu a zmateně se rozhlédla, až její neživý pohled ulpěl na nás. Z místa, které bývalo levou tváří, plandaly kusy povislé kůže a ledabyle se houpaly s každým pohybem sem a tam. Nečum a utíkej, došlo mi. Ostatní kluci už byli v tu chvíli pěkný kus přede mnou. Jeden po druhém rychle přelezli lehce zrezivělý kovový plot, který dělil zahradu domu příšery od okolního světa. Doběhl jsem k plotu a odrazil se k výskoku. Zakopl jsem. Moji kamarádi mizeli v dáli, zato příšera byla pořád blíž a blíž. Natáhla ruku. Skoro jako by žádala o pomoc. Snad mi ani nechtěla ublížit, nevím. Přesto jsem se k smrti bál když se ke mě blížila její chladná a neživá dlaň.

Probudil jsem se zpocený. Ten sen se mi zdával čím dál méně často - koneckonců to už bylo před dvaceti lety co jsme jako malí kluci našli oběť vraždy. Byla tehdy neděle a jako vždycky jsme šli s klukama hrát fotbal na hřiště. Bylo hezky, hřiště vonělo trávou a sluncem a hrálo se nám dobře. Žádný velký a koordinovaný zápas, prostě jen tak. Po chvíli jsme přestali hrát úplně a začali jsme si jen tak kopat. Ani nevím kdo to začal, ale napadlo nás, že zkusíme kdo dokopne dál. Míč létal z jednoho konce hřiště na druhý a my se náramně bavili. Můj nejlepší kamarád, Martin se jmenoval, moc kopat neuměl. Ale samozřejmě, jak už to tak bývá, chtěl se nám vyrovnat. Rozběhl se a vší silou nakopl míč. Skupinka propukla ve smích. Míč sice letěl daleko (na Martinovy poměry), zato ale úplně křivě. Martin byl prostě takový nešika. Celý červený se potupeně vydal pro míč za plot sousedního domu.

Chvíli se nevracel, a pak začal nepříčetně křičet. Rozběhli jsme se a jeden po druhém jsme přelezli ten samý plot, který mě ve snu vždy zmařil útěk, a postavili jsme se k oknu. Martin seděl schoulený pod oknem, držel se za hlavu a křičel. My ostatní jsme se zato nemohli vynadívat. Tehdy se samozřejmě žádná honička s nemrtvými nekonala. Chvíli jsme tu hrůzu obdivovali a pak jsme se vydali všechno říct mým rodičům - bydleli ze všech nejblíže.

Otevřel jsem oči, vstal jsem z postele a zamířil jsem do koupelny. Poslepu jsem otevřel dvířka toaletní skříně, která visela nad umyvadlem. Byla úplně obyčejná - klasický model co má na rozevíracích dvířkách ze předu zrcadlo. Když byla skríňka otevřená, nebylo do zrcadla vidět. To mi vyhovovalo. Když bylo zrcadlo z dohledu, rozsvítil jsem si světlo. Připadal jsem si jak malé dítě.

Studená voda, kterou jsem si hodil do tváře mě trochu probrala. přestal jsem se třást. “Je za tebou”, našeptávalo mi podvědomí. “Schválně, podívej se do zrcadla”, pokračoval vnitřní hlas. “Bude tam, víš to, ne? Stačí zavřít ta dvířka”. Pousmál jsem se nad vlastním hloupým dětským strachem a dvířka jsem zavřel. Podíval jsem se do zrcadla. Viděl jsem své kruhy pod očima a také to, že bych se měl oholit. Žádná mrtvá slečna s plandajícími kusy tváře za mnou nestála.

Ještě chvíli jsem stál u umyvadla. Zvažoval, že bych se vážně mohl oholit, ale pak jsem to odložil na ráno. Stejně by to dorostlo.

Zhasl jsem světlo a vydal jsem se zpátky do postele. Z postele se ozvalo pár nesrozumitelných slov. To byla Jana, moje přítelkyně. Občas takhle mluvila ze spaní když ji něco vyrušilo. Žádný důvod k obavám. Přelezl jsem Janu, lehl jsem si a přikryl jsem se.

Ostrý zvuk vzyváněcího tónu mého telefonu mě zvedl z postele. Musel jsem ho zvednout rychle. Jana by mě zabila kdyby ji vzbudil. Vždycky mi kladla na srdce, abych v noci vypínal zvonění. Ani jsem se nemusel koukat na displej abych věděl, kdo volá. Určitě to byl Martin. Od té doby se všeho hrozně bál a já jsem byl jediný, komu důvěřoval. Často mi volal v noci, jen aby se uklidnil. Neříkám že mě to neštvalo, ale jeho to dost možná už několikrát zachránilo před sebevraždou. Žil pořád sám, chudák. Nejspíš ho sužovala deprese nebo něco podobného.

“Promiň, asi jsem tě vzbudil, co?”, ozvalo se nesměle a omluvně ze sluchátka mobilního telefonu. Třásl se mu hlas. “Ahoj, náhodou zrovna ne. Co se děje?”, nasadil jsem co nejvyrovnanější, nejpřátelštější tón. ještě že nezavolal o pár minut dřív.

“Zase se mi o ní zdálo”, pokračoval a mě zamrazilo po celém těle. “Akorát…”, zastavil, hledal slova, “Akorát to tenkrát bylo hrozně živý”. Teď už jsem se musel mnohem více namáhat, abych  udržel klidný hlas. “Je to jen sen, a je to dávno.” Udivuje mě, s jakou sebedůvěrou jsem to dokázal říct.

Chvíli jsem se s ním bavil, a když jsem si byl celkem jistý, že už je v klidu a neublíží si, rozloučil jsem se a položil telefon. Koneckonců jsem další den musel ráno vstávat do práce. Vlezl jsem do postele a objal jsem Janu. To mě uklidní, říkal jsem si. Není snad krásnější pocit než lehnout si vedle své dívky. Zajel jsem jí prsty do vlasů. Byly lepivě vlhké. Celá byla nezvykle chladná. Vytáhl jsem ruku umazanou od zaschlé krve z vlasů, které měly být tmavé, jenže teď byly byly světlé. Akorát trochu zbarvené do červena.  “To musí být sen”, blesklo mi hlavou. Ale nebyl.