Ženy

V pátek jsem navštívil večírek uspořádaný Sárou, kolegyní z úřadu práce, na kterém již třetím rokem pracuji. Ptám se lidí na jejich klasifikaci a dosažené úspěchy. Kromě Alexe, což je beztak idiot nehodný dalších slov, přišli vlastně všichni, včetně šéfové. Je to asi čtyřicetiletá žena, která se usilovně snaží vypadat na dvacet, snad ale nemusím vysvětlovat, že se jí to vůbec nedaří a vypadá minimálně na padesát.

            Sedl jsem si do křesla se záměrem v tichosti popíjet celý večer víno a s nikým se příliš nevybavovat. Naneštěstí byla přítomna také ženská, která to na mě přednedávnem zkoušela. Během polední pauzy mě přepadla u záchodů a chtěla mě políbit. Odstrčil jsem ji od sebe a vysvětlil jí, že mám přítelkyni, kterou miluji, jednoho dne bych si ji rád vzal, měl s ní děti a tak dále. Jak se ale mělo dnes ukázat, nepřipadalo jí to tehdy dostatečně výmluvné. Sebevědomě nakráčela ke křeslu, ve kterém jsem se zatím stačil uvelebit, a sedla si na jeho opěradlo.

            „Tak co, Jime, bavíš se?“ řekla

            „Ani ne, Viktorie.“

            „Ale, ale, snad se tady nenudíš? Nemáš si s nikým co říct?“

            Podíval jsem se na ni a nevěděl, jestli ji mám litovat, nebo se smát tomu, jak zoufale se na mě snaží zapůsobit. Celou plochu svraštělého obličeje měla zamazanou šmínkami, husté kudrnaté vlasy měla ve snaze co nejvíce se přiblížit dnešní módě načechrané vlasovým gelem a několik kudrlin jí křečovitě přepadávalo do obličeje. Oblečená byla do směšné červené sukně a divné červenomodré halenky. Vypadala docela jako jedna z prostitutek, na které můžete narazit ve čtvrti, kde bydlím.

            „Proč nic neříkáš?“ řekla a šťouchla mě laškovně do ramene.

            Znechuceně jsem se odtáhl a napil se vína. „Nechci nic říkat.“

            „Proč ne?“

            „Protože už mě sere, jak se mě neustále snažíš uhnat.“

Podíval jsem se na ni. Její oči zaplnil nepopsatelný údiv.

            „Už jednou jsem ti řekl ne, ale ty do mě stejně hučíš dál… Podívej se na sebe a podívej se na mě. Seš tak o deset let starší, vypadáš jako kurva, která postrádá klientelu, a chováš se jako nějaká holka od vedle. Chápu, že ženský tvýho věku to nemají zrovna lehký a zkoušejí, co se dá, ale tohle už je přece jen trochu moc, nemyslíš?“

            Byl jsem s tím, co jsem řekl, nadmíru spokojen a okamžitě mě napadlo, že by to mohla ocenit také ona. To se ale nestalo. Dala mi facku a chrstla mi do ksichtu višňový likér, nebo co to pila za sračku. Všichni na nás zírali.

            Rozběhla se ke dveřím, za nimiž byla chodba a tam koupelna. Sára se na mě vyčítavě podívala a jako správná hostitelka šla za ní. Kdosi mezitím vypnul hudbu, takže bylo ticho, které se nikdo neodvažoval narušit.

            Když se společně vrátily, Viktorie se na mě úkosem dívala a popotahovala. Všude po ksichtu měla rozmazanou řasenku. Sedly si na gauč na druhé straně místnosti a Sára ji utěšovala.

            Než jsem se nadál, stála vedle mě šéfová. Byla dost nasupená. Ruce měla překřížené na prsou, jednou nohou byla vykročená do strany, vše nasvědčovalo tomu, že mě čeká dost nepříjemný rozhovor.

            „Cos jí udělal?“ řekla.

            Pokrčil jsem rameny. „Co?“

            „Ptám se tě, cos jí udělal,“ zvýšila hlas.       

            „Nic,“ rozhodil jsem rukama. „Nevím o ničem.“

            „Řekl mi, že vypadám jako kurva!“ vykřikla Viktorie a zuřivými pohyby rukou se dožadovala spravedlnosti.

            Šéfová si mě změřila pohledem, který žádal okamžité vysvětlení.

            „No dobře, dobře, je to pravda,“ zablekotal jsem. „Ale říkala si o to sama.“

            „Jak říkala sama?“ zaječela Viktorie.

            Začínalo mi docházet, že s touto strategií nemám šanci uspět. Všechny ty rašple trpí jednou společnou chorobou: stárnutím. A to jim dává nade mnou převahu. Nemohl jsem dopustit, aby si připadaly staré a odmítnuté.

            „Uvědomuji si, že jsem k tobě měl být ohleduplnější a ne vše jsem si zjevně správně vyložil,“ řekl jsem klidně a celou dobu se díval té flundře přímo do očí. „Nicméně mi popravdě řekni: měla jsi o mě někdy zájem jako o muže? Pokud ne, tak se ti omlouvám.“

            Ačkoli bylo v pokoji dost slabé osvětlení a ona měla na obličeji snad tunu mejkapu, neuniklo mi, že celá zrudla studem. Vytřeštila na mě oči a nervózně podupávala nohou.

            „A i kdybych měla, tak tě to opravňuje k takovým řečem?“ řekla nakonec roztřeseným hlasem.

            Mlčel jsem.

            Nevěděla, co s tím. Dívala se střídavě na Sáru, na šéfovou a na některé další kolegyně, a patrně doufala, že to za ni některá z nich vyřeší. K její smůle si ale šla šéfová se zřejmým nezájmem sednout zpátky do svého křesla a Sára přesvědčeně vstala a diplomaticky promluvila k ostatním: „Co kdybychom na to zapomněli? James to určitě nemyslel špatně. Možná neřekl pěkné věci, ale už se za ně omluvil, takže…“

            Už jsem si začínal myslet, že mám aspoň částečně vyhráno, když tu Viktorie pobouřeně rozhodila rukama a vykřikla: „To snad ne!“

            Vymrštila se z gauče a udělala tři zmatené kroky do středu místnosti. Výhružně vztyčila ukazováček a začala jím pohybovat jako dirigent taktovkou. S ironickou uštěpačností opakovala Sářina slova. Potom se jedovatě podívala na mě a natáhla ruku, jako by mě chtěla zastřelit.

            „Možná. Možná ses mi líbil. A co? Co ti dává právo říkat mi, že vypadám jak děvka a že jsem stará? Nic! Nic ti nedává takový právo!“

            Mluvila překotně, a zatímco se ke mně přibližovala, celá se třásla a dokonce několikrát klopýtla.

            „Můžu snad přece ještě dát chlapovi najevo, že se mi líbí. Nebo ne?“

            Svůj patetický apel už nesměřovala pouze ke mně, ale ke všem ostatním ženám, z jejichž zamyšlených výrazů se dalo snadno vyčíst, že se znovu přidávají na její stranu.

            „Nebo už jsme snad všechny tak starý, že se nemůžeme na chlapa ani podívat? Už jsme jako úplně odepsaný a to, že se chceme cítit dobře, se trestá výsměchem?“

            Byla už skoro u mě. Máchala rukama a prodlužovala kroky.

            Zastavila se a dala ruce v bok.

            „Co mi na to řekneš, no co?“

            Položil jsem sklenici s vínem na zem a přehodil si nohu přes nohu.

            „Mám přítelkyni, vědělas o tom, hned na začátku jsem ti o tom řekl.“

            Mávla teatrálně rukou. „Pche. Přítelkyni. To sis určitě jenom vymyslel, jenom aby ses mě zbavil.“

            „Zaprvé, nevymyslel jsem si to a zadruhé, i kdybych si to vymyslel, dal jsem ti poměrně výmluvně najevo, že o tebe nestojím.“

            Nevěděla co říct, takže samozřejmě řekla to první, co jí její kravský mozek nabídnul: „Jsi hajzl!“

            „Dobře, tak jsem hajzl… A ty jsi stará hysterická kráva,“ dodal jsem druhým dechem.

            Vstal jsem a omylem kopnul nohou do sklenice s vínem, které se vzápětí vylilo na koberec. To dodalo mému odchodu nechtěně komický ráz. Zarazil jsem se, zmateně zatěkal očima po místnosti a prohlásil: „Všechny do jedné jste starý krávy! Už nestojíte ani za hovno, smiřte se s tím. Snažíte se oblíkat a chovat jako mladý rajdy a pak se divíte, že se vám každej akorát směje. Starejte se o děcka a o manžely a neserte se tam, kde už to pro vás není. To je moje rada.“

             Pak jsem hrdě vykročil ke dveřím. Bylo více než zřejmé, že na úřadu práce jsem skončil. I kdyby si šéfová nenašla důvod, proč mě vyhodit, odešel bych sám. Druhého dne, když jsem za ní šel s výpovědí, mi však došlo, že se teď budu muset na úřadu práce nahlásit jako nezaměstnaný. To znamená, že budu ty rašple pravděpodobně nadále potkávat. Není nic horšího, než říct ženě, že je stará. Může být tlustá, hnusná, může to být děvka, ale říct jí, že je stará, to je jako ji rovnou zabít. A já jsem ji zabil, všechny jsem je zabil, takže nemůže být nejmenších pochyb o tom, že se teď pokusí zabít ony mě. Nezbývá mi proto nic jiného, než se odstěhovat, v co nejbližší době se odstěhovat někam hodně daleko. Pokud možno na nějakou jinou planetu, nejlépe tam, kde nejsou žádný ženský.