Bylo nebylo

V klasické verzi toho starého příběhu přichází do pyšného města Hamelnu pištec s vysokým, šedým kloboukem. Od brány ho sleduje zvědavý dav chudých čumilů, jako každého cizince, který vkročí za hradby. Na jednom nároží se pištec zastaví, vytáhne svůj nástroj a začne hrát. Tichá melodie se nenápadně vkrádá pod kůži a brzy je kolem shromáždění plné očarovaných lidí, kteří poslouchají, broukají si a tancují. Píseň za písní, notu za notou roste jejich počet i nadšení, až na náměstí vypukne bujará veselice. Hamelnští se smějí, výskají, poskakují a točí se kolem dokola, dočista jako zmámení.

Vtom pištec odloží nástoj, hluboce se ukloní a napřáhne ruku směrem ke klobouku, který leží před ním na zemi. Jenže měšťané v tu chvíli nesáhnou do svých měšců, ale rozprchnou se jako hejno vrabců. Šedivý klobouk zůstane docela prázdný.

Zklamaný a smutný, pištec odchází. Své nohy v prošoupaných botách a rozedraných onucích zastaví až na vysokém kopci míli nad městem. Dlouho sedí, dívá se do dáli a přemýšlí. Pak vstane, vezme do dlaní svůj klobouk, pohladí ho, zašeptá několik tichých slov a vyhodí jej vysoko, převysoko do větru. Klobouk letí, vzhůru a dopředu, točí se ve vírech, a roste, roste tak, že za chvíli vrhne stín na celé město. Když vítr na chvíli utichne, přikryje celý Hameln, od severní brány až po příkop na jihozápadě, od jatek u západní hradby až k východnímu parkánu.

Vítr zase zafouká a meluzína jako by tiše opakovala tóny, které pištec na kopci hvízdá na spojené prsty. Pak se klobouk zmenší, pištec natáhne ruku, vezme si ho ze země, nasadí zpátky na hlavu a vydá se zase na cestu. Za jeho zády, v místech, kde stávalo město Hameln, se vítr prohání liduprázdnou krajinou...

* * *

Kristýna pozorně naslouchá. "Hezký příběh," řekne na konci. "Taková bajka s morálním ponaučením. Dobrá práce si zaslouží svou odměnu, jinak může přijít spravedlivý trest."

"A k tomu kopec magického realismu, nebo, jestli chceš, fantasy," dodám. "Co ti příběh říká o postavě pištce," ptám se ještě.

"Zjevně mocnejší, než se zdá. Možná metafora Boha?" spekuluje moje žena a jako vždy se jí u toho roztomile vyrýsuje vráska nad nosem. "Spravedlivý, dbající na zásady správného, morálního chování, ale zároveň dost škodolibý. Svého druhu agent provokatér. A taky dost nemilosrdně trestá nepravosti," doplňuje.

"A jak se ti líbilo vyprávění? Dala bys palec nahoru?"

"Asi ano. Poutavý příběh, s napětím a nečekaným rozuzlením. Které přesto zanechá řadu otázek. Co se vlastně s městem stalo? Zemřeli všichni jeho obyvatelé? Co předcházelo? Co následovalo?"

"Pro tebe je tedy tohle vyprávění dobré, protože kombinuje dramatický děj s otevřeností rozuzlení a možností klást si otázky."

"I to by se dalo říci..."

Právě přichází nejdůležitější část mého výkladu. Zhluboka se nadechnu a jako obvykle na okamžik zaváhám, jak co nejpřesněji zformulovat klíčovou tezi.

"Zkus si teď představit, že jsme na začátku celého vyprávění. Pištec přichází do města a hraje svou líbivou melodii. Lidé tančí, radují se a výskají. Po představení se pištec ukloní, položí na zem před sebe svůj šedý klobouk... a přešťastní měšťané ho naplní penězi. Každý podle svého majetku a postavení štědře přispěje zlatem, stříbrem i chudinskými nikláky. Pištec odchází s širokým úsměvem ve tváři. Ale když usedne k odpočinku na blízkém kopci, přesto zahvízdá čarovnou píseň, vyhodí klobouk do vzduchu, a nechá město zmizet do prázdna. Zvedne pravý koutek úst, a s plným měšcem a srdcem prorostlým černou zlovůlí při západu slunce odchází."

"Hajzl..."

"Přesně tak. V téhle verzi příběhu pištec vůbec není tím spravedlivým strážcem morálky. Právě naopak, je to škodolibý plivník, ďáblův vyslanec, Loki... prostě smrtící žertýř, který roztancuje celé město, shrábne odměnu a návdavkem nechá Hameln zmizet z povrchu zemského. Jak se ti líbí tenhle příběh?"

"Moc nevím, co si o něm myslet. Instiktivně je mi postava pištce nepříjemná, zvlášť, když nedáváš moc nadějí, že by třeba město přesunul do nějaké lepší reality, než je ta naše."

"A hodnocení?"

"Opatrný palec dolů..."

Potom vyprávím ještě několik verzí. Kristýně se nejvíc líbí ta, kde pištec odehraje svůj part ve městě, aniž by dostal zaplaceno. Když odejde, usedne na kopec a po dlouhém přemýšlení vyhodí klobouk do vzduchu... jen aby ho chytil za letu a v pokoře odešel. Město zůstane na svém místě, v té typické kombinaci zbožnosti a hříchu, kterou může soudit jen jeden Pán, kterým rozhodně není potulný zpěvák a hráč na flétnu.

"Tahle verze by se hodila do Nového zákona. Kdo jsi bez viny, hoď kloboukem," žertuje Kristýna a je vidět, že tohle vyprávění souznělo perfektně s jejím očekáváním a hodnotovým žebříčkem.

Mimořádně špatně dopadne vyprávění o pištci, který si odvede v Hamelnu své, dostane spravedlivě zaplaceno, a na kopci za městem vyhodí klobouk do vzduchu... jen aby ho chytil a nechal město plné slušných občanů se smyslem pro kulturu existovat.

"Docela reálná verze, tak se to mohlo stát," řekne nejprve. Pak ale dodá: "Zároveň hrozná nuda. Proč by někdo měl vyprávět o tom, že zahrál, dostal zaplaceno, a šel si svou cestou dál? Chybí tam konflikt."

Vyprávím jí dlouho do noci. Charakter pištce se mění od andělského stvoření k proradnému vtipálkovi, od nelidské, chamtivé bestie k vypočítavému kejklíři. V některých verzích vyvede z města všechny děti, aby je zachránil. Jindy zase odvede ženy a stane se nejen proradným vrahem, ale i kuplířem. V obzvlášť zábavné verzi nechá tančit nejprve všechny krysy z městských stok a odpadky přetékajících zákoutí, jen aby rozesmáté občany přiměl tak dlouho bezmocně opakovat krysí tanec, dokud nepadnou vyčerpáním.

Kristýna poslouchá a hodnotí. Palec nahoru pro pištce, který svým kloboukem vysaje z Hamelnu všechnu špínu, zlobu a strach. Palec dolů pro tuláka, co nechá z blízkého kopce zmizet město, aniž by je vůbec navštívil. Nejistota u pištce, který k údivu všech předstírá, že hraje na flétnu, aniž by z jeho nástroje vyšla jediná nota, a pak opustí město plné zmatených lidí beze slova vysvětlení.

"Myslím, že dneska se mi asi bude zdát o zástupu hráčů na flétnu," skončí to celé o mnoho hodin později se smíchem.

"Ještě je tu zajímavá verze," nadechnu se. Kristýna mi položí prst na ústa. "Stačilo. Mám tě ráda, ale takhle bys mohl taky ráno skončit uvnitř klobouku."

* * *

"Šli jsme spát dřív, než jsem stihl vysvětlit to nejdůležitější," říkám ráno u kávy Štěpánovi.

"O té tvojí kvantové teorii už se vyprávějí legendy."

"Jako co třeba?"

"Třeba že ji pochopili jen dva lidi z celýho ústavu, a to Svobodová a Helner, ale ten se z toho na místě zbláznil."

"Ve skutečnosti to není až tak nepředstavitelné. Jen se to trochu vzpírá empirické zkušenosti. Podívej se na to takhle. Když jsem včera řekl Kristýně: "Budu ti vyprávět příběh o pištci se šedivým kloboukem," vytvořil jsem vlastně kvantovou situaci. Kdyby existovala jen jedna verze, bylo by to docela jednoduché. Já ale mohu se stejnou pravděpodobností vyprávět příběh o pištci, který město vyhladí, nebo variantu, kdy ho nechá žít. A v tom okamžiku vypravěčova nadechnutí před skokem do hluboké vody; otevřením Schrödingerovy krabice; rozhodnutím, jakou verzi zvolit, existují všechny varianty ve stavu kvantové superpozice. Pištec není jen vtipálek, svině nebo Ježíš Kristus, ale dokud se nerealizuje vyprávění, je všechno zároveň."

"Kočka je živá i mrtvá, dokud se starý dobrý Ervín nepodívá."

"Přesně tak."

"Hm, myšlenkové cvičení je to fajn, ale je to k něčemu? Krom toho, že Helner zešílí a Svobodová zvlhne?"

"Už se k tomu dostávám. Představ si teď, že by existoval vypravěč; možná člověk, ale docela klidně umělá inteligence nebo stroj, který by dokázal vyprávět všechny verze příběhu zároveň, použít nějakou formu mnohovýznamových ideogramů, co vyjádří, že pištec zároveň hraje i nehraje, odchází a zároveň čaruje a vrací se a odvádí děti, zatímco je ve stejném okamžiku nechává zahynout pod krempou. Co se stane člověku, který si poslechne takové vyprávění, a pochopí ho? Mohl by proniknout do kvantové podstaty vesmíru; vidět vlnu na dvou místech zároveň, aniž by pozorování ovlivnilo experiment. Otevřel by krabici a kočka by pořád byla živá i mrtvá."

"To je šílenství... začínám chápat Helnera. Řekni mi, jak chceš vyprávět a navíc pochopit víc verzí stejného příběhu najednou. To se přece vzpírá logice, říct jedním slovem ano, ne, možná a kdo ví, jak to bylo..."

"Ideogramový jazyk tohle umí vyjádřit. A člověk na něj potenciál má. Vezmi si, jak začínají všechny pohádky."

"Nerozumím."

"Bylo nebylo, za devatero horami... no a tak dál. A právě ta první dvě slova vytvářejí kvantovou situaci. Bylo nebylo znamená stalo se stejně tak jako právě lžu, a do určité míry také nejspíš nestalo, ale mohlo se stát. Schrödingerova kočka, co nám mává tlapičkou na začátku každého vyprávění pro děti."

"To je zneklidňující..."

"Zhruba stejně jako podstata kvantové fyziky," nasadím vítězný úsměv.

"Dobře, ale jak to chceš dokázat? Bylo nebylo je hezké, ale pořád teprve začátek. Jezinky ještě nestrčily mezi futra ani jeden prstíček..."

"S tím právě potřebuju pomoci. Je jasné, že ideogramový jazyk nedokáže vyvinout sebelepší jazykovědec, aniž by na něm strávil celý život. Ale umělá inteligence by to dokázat mohla."

"Máme takovou?"

"Myslím, že Freddie by to s trochou vhodných programových úprav a dostatkem výpočetní kapacity zvládnul."

"Freddie?"

"Oficiálně se jmenuje Ferdinand, podle de Saussura. Naše lingvistická AI. Běží v ústavu na prehistorickém hardwaru, ale odvede víc práce, než celý slavný patro nula." Vytáhnu z kapsy flashku. "A tohle je Freddie 2.0. Zcela neatorizovaná kopie, s řadou zásahů, co rozhodně porušují záruku."

"Tak to abych se na ty loupežnické zásahy podíval, že?" směje se Štěpán. "Teď vážně. Do rutinní kontroly průběhu projektů a využití programového času máme dva týdny. Freddie to musí zvládnout dříve, tak za dvanáct, třináct dní, abych ho stihl zase odinstalovat a zahladit stopy."

"Pištec musí odejít, ať už se tancuje, nebo ne."

"Tak to chodí, i to se může stát."

* * *

Ferdinandovi netrvá vývoj ideogramového jazyka ani týden. První návrhy nesou označení LOG-0.7 a připomínají obrázkové písmo. Vytiskneme si se Štěpánem několik hieroglyfů a snažíme se pochopit, co vyjadřují.

"Vypadá to jako hodně zvláštní Rorschachův test," kroutím hlavou.

Vtom Štěpán vykřikne: "No jasně! Pojď sem, tohle určitě poznáš."

A taky že ano.

Na obrázku je Královna Koloběžka. Mimo jakoukoli pochybnost je učesaná-neučesaná, oblečená-neoblečená, veze dar-nedar a přitom jede-nejede. Geniální.

I další ideogramy jsou malými hádankami, ale postupně na ně přijdeme. Je to jako luštit optické klamy, na kterých se krásná dívka mění ve stařenu, žena v muže nebo panna v rybu. Dva šedivé čtverce rozhodně nemohou mít stejnou barvu... ale mají.

LOG-0.8 přidává písmu třetí rozměr. Freddieho hádanky jsou teď komplikovanými hologramy a nikdo z nás nedokáže identifikovat jediný klasický příběh.

O dva dny později jsme u LOG-0.9.1, který jazykovědná AI označí jako beta-verzi. Kombinuje vícerozměrné písmo s kakofonií zvuků, hlasů a tónů, co znějí jako procházka po pařížském bulváru a metalový koncert najednou.

Když přijde na řadu verze 1.0, je nám stejně tak jasné, že jsme u cíle, jako že porozumět počítačovému vyprávění bude opravdu chtít génia. A hodně, hodně velké množství LSD.

* * *

"Navzdory očekávání jsme dokázali prodat celý projekt armádě. Náš post-člověk má samozřejmě daleko k dokonalému vojákovi, ale to jsme v naší prezentaci rozhodně nezdůrazňovali," vyprávím u kávy. Philip Henry Montgomery Campbell zaujatě poslouchá.

"Po určité době ne zrovna etického, ale dost příjemného testování, jsme vyvinuli Koktejl. Mix omamných a vědomí rozšiřujících látek, který dával podle našich propočtů nejlepší šanci proniknout pod významovou kůru Freddieho LOGu."

"A pak jste začali s pokusy na lidech..."

"A pak jsme začali s pokusy na lidech. 5. října 2014 měl být náš velký den. Dodnes mám v paměti, jak jsem nemohl dospat. Už v kabátu jsem políbil rozespalou Kristýnu a vyrazil do Zóny 82 plný radostného očekávání. Ráno bylo nádherně..." Vzpomínky mi opravdu zabloudí do toho chladného, ale slunečného dne. "Ráno bylo nádherně..." zopakuji a šéfredaktor časopisu Nature trpělivě čeká.

"Večer už ani tolik ne."

* * *

Do předsíně se víc nabourám než vejdu. Sinalá tvář, alkohol a štiplavý, nervózní pot. Kristýna ví, že je zle, a tak mě zabalí do deky a dlouho nic neříká.

"Všichni... všichni..." zkouším to. Zní mi to jako cizí hlas.

"Zbláznili se... zešíleli..." povede se mi o chvíli později. "Všechny... všechny testovací subjekty. Do jednoho."

Žena nic neříká, jen mě velmi, velmi pevně obejme. Pláču.

"Něco jsme podcenili. Oni... oni... nejdřív se zdálo, že tomu rozumí," pustím se ztrápeně do vyprávění. "Když Freddie začal vyprávět, usmívali se, a v očích měli jiskřičky. Jako děti." Vzpomenu si, jak jsme si vítězně připili.

A pak se ozval Kvil. Koncentrovaná bolest zkřivila jednu tvář po druhé. Subjektu 14 popraskaly vrásky na čele napětím a křečí, vytryskla krev. Dál... Dál... šílenství. Otisk hlavy ve stěně. Úprk. Zvracení. Nepřirozeně vysoký zpěv. Chrapot. Neartikulovaný řev.

"Asi.. asi to lidský mozek přece jen neunese," pokusím se o vysvětlení poté, co šok alespoň o píď ustoupí. "Zdá se, že problém způsobuje rekurze. Dokud pištec zároveň přichází, hraje, odchází a mstí se, dovedeme příběhovou superpozici pochopit. Ale když se pištec zastaví na nároží a místo, aby vytáhl flétnu, začne vyprávět... Tohle poznání náš mozek neunese."

"Kočka může být mrtvá i živá zároveň, ale běda, jestli k tomu začne vyprávět."

"Matematicky bychom měli zvládnout i to. Ale všechny testy musejí probíhat na dospělých lidech, do menší nebo větší míry hotových; ne snad docela, ale pro účely kvantového vyprávění nezvratně."

"Snad po tom všem, co se stalo, vážně neuvažuješ o pokusech na dětech!" zhrozí se Kristýna. Tváří se, jako by mě chtěla zabít přímo na místě. O flashce s nálepkou LOG-1.0.3 v zadní kapse od kalhot se tak raději nezmíním.

Vypijeme napůl jedno víno. Pak se dlouze tulíme k sobě. Mučivý křik k půlnoci už skoro neslyším.

* * *

Mezitím pištec končí poslední tóny svojí podmanivé skladby. Ukloní se a měšťané se mohou přetrhnout s placením. S plným měšcem a vysokým kloboukem kráčí vzápětí po prašné cestě vzhůru do blízkého kopce. Na jeho vrcholu se zastaví a dlouze, dlouze přemýšlí.

Živá i mrtvá kočka v dáli tiše mňoukají.

Opřu se pravým loktem o horní rám dětské ohrádky. Jakoubek je vzhůru, zvedá hlavu a jako by se právě chtěl pustit do pláče. Pohladím ho po hlavičce a chytím do ruky jeho malou a měkkou dlaň. Zhluboka se nadechnu.

Zvedne se vítr. Pištec napřáhne ruku s kloboukem.

Pak promluvím.

"Maminka by si to nepřála, ale, můj milý, nastraž uši. Budu ti vyprávět pohádku..."