Olomoucké soustředění

Proměnění páně výčepního. Na nákladní rampě v Lysé nad Labem sedí trojice. Možná se jmenují Petr, Jakub a Jan. Ale ne, nejsou svatí, jak se nechali jistě už mnohokrát v životě slyšet. Dnes je nepustí už ani do nádražní restaurace. A tak rozbili tábor na zaprášeném kusu betonu o kus dál. Nečekají žádnou zázračnou událost, vzali by zavděk docela obyčejnou proměnou výčepního ve vlídného přítele. Působí odhodlaně – jejich víra v pivo je pevná. 

Falický Nymburk. V Nymburku se rozhodli pro spojení s nebem a nenucenou oslavu pohlavnosti. Dlouhý komín trčí z továrny u nádraží a vybízí poutnice k holdu falickému kultu. Vlak tu nestojí dlouho, musela by to být - vyjádřeno řečí neřestníků „rychlovka“.

Chvála Chvaleticím. U Chvaletic teče Labe líně. A plavou po hladině odpadky, taky líně. Říkal mi námořník, že moře v Nigérii je líné a místní námořníci jakbysmet. A taky že po hladině občas plavou mrtvoly, nafouknuté sluníčkem.

Ra(ně)ný kapitalismus. U Kolína obehnali továrnu zdí a ostnatým drátem. Uvnitř odstavené vagóny, připomínají ty z reportáží o podvodech s lehkými topnými oleji. Působí nehybně a hrůzně, asi jako poraněné tanky nepřátel vystavené na odiv osvobozenému lidu. Zbudovali tady muzeum ra(ně)ného kapitalismu v Česku?

Mezi řádky. Za pardubickým nádražím zahrádkářská kolonie. Obraz nezkrotné touhy zabydlet svět po svém. A osadit ho něčím srozumitelným, třeba ředkvičkami a rajčátky. A večer po prométheovsku přinést světu oheň, co hřeje ruce, barví tváře. A nápoji z kvašeného ovoce pak hasit řezavé vědomí, že světu rozumět nelze. Snad je možné jen neuměle číst mezi řádky rajčátek.

Prostě Bezpráví. Kousek za obcí Bezpráví vede do koruny staré lípy žebřík. Tudy se vchází do české státnosti. A hrozí tam žihadlo hladové včely, neboť strdím ta země neoplývá jen tak, a třeba i pád na zem, co tady v horách zůstává věčně chladná. Ale ničeho se tu nedovoláš, stavu bezpráví tady dali erbovní význam. A pak že vchod do státnosti.. Ach, ti orličtí ironikové.

Smuteční jízda. Vagónem prochází muž s heřmánkovým čajem. Táhne ho na vozíku, jako táhnou vůdce na lafetě, tenhle čaj už to vzdal. A pátá je daleko, je to vskutku smutečni jízda.

Horní náměstí. Nevím, zda tady člověk nalezne to, co hledá. Ale rozhodně tu nenarazí na neklid. Je sobota k večeru a centrální náměstí připomíná středomořské letovisko. Kavárny a cukrárny jsou obsypány hrozny rodin, a na koho nezbylo místo, líže si svou zmrzlinu, jako zvíře ránu, na lavičce ve volném prostranství. Až jim zmrzlý cukr vystoupá větvovím žil k mozku, pronesou pár smířených slov, a ty pak ponese vítr rovinami Hané. Dlouho, předlouho.

Optimismus. Že to není úplně veselý obraz města? Chcete tedy optimismus? Šel jsem taky kolem výlohy: Výprodej. Podprsenky za 5,- Kč. A pak že za komunistů bylo líp..

Spory o sbory. Vypadají jako Kulínského sboristky. Mají přestávku a jsou mezi nimi poznat ty, které by se svým mistrem nechaly svést. Nebo které by svedly svého mistra? Jenže zdání klame. Jdou si taky koupit zmrzlinu, a když se do ní pustí, je to další příležitost pro odhad. Tohle náměstí je klidné, jediné spory se tu mohou vést kolem erotického nadání dospívajících dívek.

Ve snídaňové místnosti (neděle). Nad uzeninami a ošatkami s pečivem poletuje mladý turecký pár. Melou jako když si dají Kalousek s Babišem dostaveníčko u Moravce. Pak se posadí k jídlu a ty huby nezavřou. Dokonce ani při žvýkaní kosteleckých párků ne, takže mlaskají na celé kolo. Nejspíš by i snídaně měly mít moderátora.

Dolní náměstí. Dolní náměstí je jak Údolí suchých kostí. Namísto Hospodina tady budí zemdlené postavy kavárníci - vdechují jim kofein. Ale ne vždy se to daří.

Divadlo hudby, přednášky. Ve stínu sloupu sedí dívka a podobá se Gauiguinovým Tahiťankám rozloženým ve stínu trav. Má pevné vlasy, jako její bratři zuby, kterými loupou  kokosové ořechy; ona zas do těch vlasu uvazuje své milce. Teď ale sedí v publiku a čeká na další přednášku. Nechá se přednášející vplést do té namodralé záplavy lan? Opustí, podobně jako malíř rodinu, pro tu exotickou krásku koncept své řeči?

Závody s podvečerním stínem. Je před pátou a do kapucínského kostela Zvěstování Páně pospíchá hoch v zeleném tričku. Spěchá tolik, jako by měl v úmyslu překročit svůj stín. Uvnitř dvakrát poklekne a uhání k zpovědnici. Bratr, kterého z nástěnky známe jménem Radek, přináší ze sakristie předměty k liturgii. Ten nikam nespěchá, se svým stínem se naučil žít, anebo na něj zapomněl. A mezitím přerývaným dechem vrhá do tmy kouta paprsky své duše hoch v zeleném tričku. Nemá se hřích k životu jako slunce k figuře? Bez něj by nebylo stínu, tedy ani obrazu a kritikyhodného příběhu.

Jakub a jeho zvon. Roku 1469 odlil pro kostel sv. Michala zvon jistý Jakub. A byl ten zvon zván Maria. O mnoho víc nevíme. Jeho zvuk je majestátní a přesahuje, tak jako chrám pod ním, každého z nás. Jakub to věděl jistě, a ve svém vědění byl pevně ukotven, jako jeho zvon uvnitř věže. My k takovému poznání musíme, často bolestně, dospívat. Lidé zkrátka dospívají stále později.

Zvuk čtyřtaktního chóru. Je šest a arcibiskup přijíždí svým andělsky bílým mercedesem domů. Možná má za sebou dlouhou cestu a sotva se stihl na pumpě občerstvit bagetou. Za chvílí už ale z kuchyně zavoníčko zelíčko a uším zalahodí zvuk korku vyklouzléhlo z hrdla láhve. Kam se hrabe andělský chór na pořádný zvuk čtyřtaktního motoru a klokotání mešního vína, pomyslí si ten dobrý muž a dá se do zelí.

Šťastně těhotní. Dva ruské páry. Muži mají ohromná břicha, podobají se těhotným, zatímco jejich ženy mají tvary střízlivé. Kolem krku mají velké fotoaparáty a na hlavách kšiltovky. Působí nadšeně, nejspíš dobře naplnili břicha i přístroje. Z Biskupského náměstí směřují k pivním lázním. Své těhotenství si zkrátka umějí užít.

Nazí a šťastní. S přibývajícím podvečerem se odevšad trousí páry. Průsečíkem láskyplných cest je jim náměstí. V jedné kašně chrlí vodu had, zvíře milencům osudné. A ještě jsou ve své lásce nazí a šťastní, ale až podlehnou a napijí se té vody.. tak jim bude špatně.

O různých parcích. Z depa v Koželužské vyjíždějí tramvaje. Mají tady i tramvaje barokní tvary, nejen domy, sochy a ženy. A o kus dál je autopůjčovna; jaké zvrhlé obrazotvornosti je člověk schopný: prý vozový park. A jde odtamtud vůně kvetoucího benzínu. Sladké mámení.

Červánky. Zapadající slunce se ještě opírá do mraků a kosy na stromě něco zlobí. Pochybuji že právě červánky. Nejspíš je za tím na červy chudá večeře. A náhle tudy proběhnou dvě holky v legínách. Ony nejsou chudé na zadky, nutno říci. Já tedy nasupeně štěbetat nemusím. A to jsem nevečeřel vůbec, natož červy.

Ve snídaňové místnosti (pondělí). Ve Studni byl otec toho večera neklidný. Ve Snídaňové místnosti byl toho rána neklidný synek. Jeho ruští rodiče probírali lehká anglická témata jako je krize na Ukrajině a protiruské sankce EU. O tom, že ještě nepropukla atomová válka, se ujišťovali množstvím čerstvé zeleniny. A synek mezitím vyzkoušel vše, od skákání ze židle po křik a pláč. A pak ticho. A stál tam otec se sekyrou v ruce, divně se kýval a chroptěl..

Další z Římů. Toto město je ze všeho nejvíce římské. Katolické kostely, antické kašny, semináře, vojenské stavby, líná atmosféra, to vše uvnitř hradeb; a za hradbami moře polí. A po něm sem přicházejí barbaři.

Dekomprese. Opouštět Olomouc je jako stoupat z hlubiny oceánu - člověk musí pomalu, jinak hrozí dekomprese. A tak se ještě naposledy ztrácím v uličkách, co nevoní mořskou solí jen dílem náhody.

Laurám. Hoštejn, to je nádraží, pila, kostelík na vršku, druhý vršek hned vedle a pár domků a lesy kolem. Nebýt toho kostelíku, mohlo by to být české Twin Peaks. Snad je dívka Laura v pořádku a nestřetla se se svým tygrem Bobem. Snad jsou všechny Laury v pořádku.

Pod tíhou pneumatik. Mezi Chocní a Zámrskem kolem lesní cesty kdosi vrší mohyly z pneumatik. Nejspíš člen sekty automobilistů v nábožném vytržení provádí liturgii kola. Kouř z výfuků mu už docela zastřel vědomí, opojen pachem benzínu a řevem motorů jde za svou věcí. A klesá pod tíhou pneumatiky a snáší příkré lání houbařů a skautů. A jde s ním dívka Veronika a tiskne mu k opocené tváři hedvábný potah. Ještě večer bude viset jako relikvie na stěně choceňského tuning klubu.

365 dní v roce. Praha je ve znamení provozu. 365 dní v roce, jako jistá samoobsluha. Jakmile člověka propustí posuvné dveře na Hlavním nádraží, je už pozdě rozmýšlet se. Je hozen do vody a řeknou mu: Plav! Nezbývá než se nadechnout a Washingtonkou, páchnoucí příznačně po zatuchlém bazéně, udělat pár cvičných temp. Václavák, tady by chtěl být každý Phelps. Tady je třeba napnout síly. Vodičkovou plují červené gondoly a můžeš se projet, ale řeknou ti: Plať! Smíchov, to je louže piva. A u nádraží už to někdo nevydržel. Teprve mnohem dál provoz vysychá a člověk může dýchat v relativním klidu. Barrandov.