Zedník

Toho dne foukal obzvlášť vlahý vítr, cuchal mu vlasy, jež se mu v prstýncích stáčely po krku, a vzdouval tenkou větrovku, ve které vypadal jako nemotorný nakynutý brouk. Kráčel svižným krokem po ztvrdlém písku, nevšímal si naplavených chaluh ani prázdných škeblí. Nebe se hrozivě mračilo.

Když spatřil její siluetu u skalnatého výběžku, dal se do běhu. První kapky deště dopadaly na vyhlazené boky a na rozvlněné běloskvoucí závoje. Nemohl se dočkat, až ji znovu bude hladit,držet v dlaních, až splynou v jedno. Když dorazil na místo, nemohl popadnout dech, ale vyšvihnul se z posledních sil na její záď. Tančila divoce na vodní hladině, zcela se oddal jejímu rytmu. Dešťové kapky se vzrůstající intenzitou bušily do dřevěné paluby, vpíjely se do přesyceného písku. A oni dva si užívali tu konejšivou samotu na kraji rozbouřeného moře.

Jak rád na tento okamžik vzpomínal.

//

Práce, která je dneska čekala, byla náročná. Prach pokrýval každičkou část jeho těla, tedy až na vlasy, které pečlivě schoval pod beztvarou hučku.

„Hele, a odkud ty vlastně seš?“ houknul na něj starej.

„No, z daleka,“ neochotně procedil mezi zuby a natáhl z cigarety. Pokusil se o úsměv, ale hned toho nechal, když si všiml zděšení ve tváři staršího muže. No co, alespoň mu dá pokoj.

Zbytek dne pracovali mlčky. Šéf je zkontroloval v poledne. Přinesl nevábně vyhlížející oběd a balík cigaret. A že si prý mají pospíšit, zítra je potřebuje jinde. Ke konci dne necítil prsty a ozvala se stará bolest v kříži.

„Ještě jedno kafe?“ mladá žena se snažila rozkoukat clonou prachu smísenou s cigaretovým kouřem. Dítě u její nohy se rozkašlalo.

„To budete moc hodná.“ Vzal z parapetu plechový hrnek a pečlivě do něj odměřil dvě lžičky kávy.

„To si vždycky nosíte vlastní kafe?“

„Ano, nosím,“ hlesl. Raději se už neusmíval.

Ke konci šichty stál u polootevřeného okna a nasával vůně pozdně zimního večera. Z hospody naproti vyšla parta výrostků. Vrávoravým krokem zamířili k autobusové čekárně, a tam zakotvili. V nízkém domku, o který se rozbíjely jejich zmutované hlasy, se zavlnily záclony. Chudáci, pomyslel si.

V okně se objevila nahnědlá pleš a on sebou trhnul, rychle shrábl z podlahy plátěný kabát a neobratně se do něj nasoukal. Stihnul ještě rychlé rozloučení s paní domu a sotva se nadechla k odpovědi, zaklaply za ním dveře. Poodhrnula záclonu a spatřila, jak přechází silnici společně s dvěma ramenatými muži. Byli o hlavu větší než on a vůbec se jí nelíbili.

//

Ráno se mu vstávalo obzvlášť nepříjemně. Měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Nutně potřeboval cigaretu.

„Milane, seš připravenej?" ozval se tlumený hlas z chodby.

Šéf. Začal se zrychleně soukat do pracovního.

„Dneska jedem až k Brnu, tak sebou hoď.“

„Hele, vole, zkus sem zas propašovat nějaký cigarety, ať z toho taky něco máme,“ nahnul se k němu Yetti. Neodporoval. Když se o to pokusil naposledy, vyrazil mu dva přední zuby.

Počasí bylo nevyzpytatelné. Foukal studený vítr, který ho kousal do tváří a vháněl mu do očí slzy. Chvílemi se z oblohy sypal sníh, chvílemi kroupy. Odklízeli sutiny a nikomu nebylo do řeči. Šéf dorazil až po jedné.

„Nic moc, dneska, co?“ zahlaholil a položil před něj oprýskaný ešus. Zas brambory s nějakou pochybnou nahnědlou směsí. Bez řečí se dal do jídla.

„Paní Marková byla spokojená. Když s tím dneska pohneš, tak tě u ní na zítřek nahlásím. Potřebuje ty dvě místnosti vymalovat,“ usmál se téměř přátelsky.

Milan jen stěží skrýval nával radosti. Možná za to mohlo teplé jídlo.

//

„Hele, to je dobrý!“

Poplašeně vzhlédl od své kresby, ten hlas mu nebyl povědomý. Skutečně, strčili sem zas novýho. Mohlo mu být něco málo přes dvacet. Žádný krasavec, navíc dost smrděl.

„Hm.“ Stočil pohled k papíru a rozmýšlel, kam umístit loď. Mohla by kotvit v zátočině, příď by zakrýval skalnatý převis. Ale jak přenést na papír pohyb, mírné pohupování loďky na roztančených vlnách, tanec racka na neposedné bójce, rozvlněné boky...

„Nech ho, von je divnej. Pořád mele vo nějakým Portugalsku, že tam jako bydlí nebo co,“ zvedl se z palandy přičmoudlý muž. „Radši se ho na to neptej, nakecá ti věci, že po nich neusneš,“ chechtal se a přitáhl hok sobě.

„A ty seš tu proč? Ty asi nemusíš platit na fakany, že jo?“

„Do toho ti je hov..,“ Yetti pomalu vstal. Mladík si ho všiml a schoulil se v koutě.

//

„Jakpak se máme dneska, paní Marková?“ prodavačka se zavlnila v bocích a stočila znuděný pohled k silnici.

Žena mlčela a neobratně si strkala pečivo do nákupní tašky.

„Jsem slyšela, že už zase máte někoho na baráku..."

Nevyřčená otázka visela ve vzduchu.

„Je to šikovný zedník,“ řekla po chvilce přemýšlení mladá žena. „A moc slušný člověk.“

„Nikdo ho nezná,“ odtušila žena za pultem. „Ani starej Hejda ho nikdy neviděl.“

Paní Marková chytla nákupní tašku a spěšně se rozloučila. Ještě ve dveřích cítila jejich zvědavé pohledy.

//

Přišel opět brzo, musel už čekat nějakou dobu před domem, než rozevřela žaluzie a spatřila, jak se choulí do kabátu kousek od jejich vchodu. Když otevřela, překotně se hrnul dovnitř.

Šla automaticky připravit silnou kávu.

Chlap si zatím ve vedlejší místnosti pustil staré rádio, místo antény mu posloužil tenký drát. Zpod dveří se do chodby linul cigaretový zápach. Mísil se s prachem a neodvratně usedal na boty, kabáty a čepice. Povzdechla si, a pak odhodlaně otevřela dveře.

„FM4?!“

„Moje nejoblíbenější stanice,“ houknul přes záda, zatímco míchal barvy.“Nic jiného doma ani neposlouchám. Děkuju za kávu.“

„A kde jste doma?“

Chvíli mlčel, pohyb ruky ale nezastavil.

„Bydlím už třetím rokem v Portugalsku. V zahraničí jsem ale už víc než deset let.“

„Proč zrovna Portugalsko?“ zeptala se. Nějak jí to nesedělo.

„Kvůli jejich mentalitě. Nic se tam neřeší,“ usrkl kávy a přešel k oknu. „Kromě toho tam mají daleko lepší kafe.“

„Nabízela jsem vám...,“ zarazila se uprostřed věty. Zdálo se jí, že ho uvádí do rozpaků.

„Nebudu zneužívat vaší pohostinnost,“ oklepal štětec o kýbl a rozhodným tahem rozřízl bílou stěnu. Křiklavě žlutá barva působila v potemnělém pokoji jako první posel jara.

„Krásná barva,“ mumlal si sám pro sebe, když se obrátila k odchodu. „Jako když se slunce opírá o písečnou pláž.“

Vzpomněla si, proč vlastně přišla. „ A nějaký kontakt na vás – vlastně neznám ani vaše jméno?“

Zarazil se uprostřed pohybu, svěsil ruku a pomalu se otočil.

„Víte, paní, jsem vězeň.“

„No a? Zedník jste přece dobrý. A až vás pustí, mám tu pro vás další práci.“

Uvolněně se usmál a odhalil pahýly po vyražených zubech.

„Jsem Milan. A za práci budu vděčný, potřebuju si vydělat, abych se mohl vrátit zpátky domů. Chci si tam postavit dřevostavbu a už dlouho sním o vlastní jachtě."

Nevybízela ho, ale on přesto pokračoval.

„Bývalá po rozvodu dostala barák, nevydělával jsem tenkrát málo, ale nebyly to dobrý kšefty, chtěl jsem z toho utéct. Žena si ale zvykla na určitý standard, měl jsem také syna, to víte, žil si na vysoké noze...Myslel jsem, že před tím uteču. Proto ta cizina.“

„A proč jste se teď vrátil?“ neodpustila si zvědavou otázku.

„Maminka těžce onemocněla, jel jsem ji navštívit. Ukázalo se, že nevědomky otevřela nějaký úřední dopis, odsoudili mě v mé nepřítomnosti. A po příletu jsem putoval rovnou do vězení.“

Spatřil v její tváři soucit a překotně pokračoval: „Ale já jsem si to zasloužil, fakt jsem nebyl dobrej člověk. Teď ale bude všechno jinak.“

„Tak začnem u toho kafe,“ usmála se .“Pořád ne takové, na které jste zvyklý, ale rozhodně lepší než to, co si nosíte.

//

Zima už byla na ústupu, rána ale byla stále ještě chladná. Paní Marková se choulila do vlněného svetru, a tak málem přehlédla sousedku u branky.

„Je zima, co? Na to, že už máme duben..“ zpěvavým tónem zaševelila paní Meníšková. Táhlo jí na sedmdesátku, ale byla to stále ještě statná žena, plná života. Na rozdíl od paní Markové vyrazila na nákup v letních šatech s krátkým rukávem. Nechyběly tmavé silonky a děrované sandály.

„Už se těším na pořádné jaro,“ přiznala se paní Marková.“Čeká mě zahrádka, kromě toho mám dost práce kolem baráku.“

„Tak, tak. My už máme hotovou kamennou zeď, ale pořád ještě musíme řešit ty díry v plotě,“ vyjmenovávala stará paní.

„A byli jste spokojení s panem zedníkem?“

„Byl opravdu šikovnej,“ opatrně na to sousedka. „O tom žádná.“

„Ale?“ nedala se tak rychle odbýt mladší žena.

„Ale jednou je to vězeň. A toho já si u baráku nenechám. A je mi jedno, co komu udělal, “ rozhorlila se stará dáma. Paní Marková nepřikyvovala, ani souhlasně nenakláněla hlavu, a tak svůj monolog zarazila.

„A nejsem sama, kdo si to myslí,“ řekla nakonec, rázně za sebou přibouchla branku a jen tak mimochodem se k druhé ženě natočila: „Dejte si pozor na to, koho pouštíte do baráku. Dneska nikomu nemůžete věřit.“

Paní Marková se nezmohla na odpověď.

//

Zima už definitivně skončila a sytě žlutý pokoj ze sebe sálal pozitivní energii sílícího slunce. Zastavila se uprostřed a zamyšleně se zadívala z okna. Na vyprahlé půdě se mezi trsy trávy rýsoval nějaký náčrtek. Přistoupila blíž a rozpoznala bárku, zčásti zakrytou skálou. Vlny se ztrácely v rozpraskané půdě.

První kapky deště bárku rozvlnily a za několik málo okamžiků ji pohltilo moře.