Vzkazy

Poslední dobou se probouzím úplně sám, nepřevlečený, na smradlavém, počuraném gauči. Obvykle mě probudí křik a dupot sousedů, co bydlí nade mnou: tak se mi každé ráno mstí za to, že jsem minulou noc pouštěl hudbu moc nahlas. Pak se mi vybaví vůně tvého dechu a už si přeji mít tě, na chvíli aspoň; přeji si šeptat s tebou o snech, o lásce, o nás. Soused ze shora bouchne dveřmi a to mě vytrhne i z tohoto bdělého snu. Ještě když ležím, vykouřím cigaretu, a snažím se vymyslet, co si dát k snídani. S touto představou pak znovu usínám. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Cestovat někam, to je způsob jak se zbavit této nudné každodennosti. Cestovat bez peněz, bez spolucestovatele, běžet, bejt uprchlíkem celej život. Hodně lidem utíkání život zničilo, pro mě je to záchrana. To je vlastně možná i všechno co umím: utíkat rychle, utíkat bez přestání. Byl jsem a budu vždycky nejrychlejší. Nic jínýho mi ani nezbejvá. Kdybych se zastavil na nějakou delší dobu, zabila by mě beznaděj. Já jsem běžec a mám výbornej speed. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Překrásný pocit ráno když se vzbudíš a čekáš až všichni vstanou a zmizí ze splašeného snu, ze své postele, pokojíčku, bytu (malého, odporného). Víš, to je takový ten pocit svobody. Bouchnutí dveřmi a kroky které pomalu mizí, ztrácejí se někde za rohem., Kroky lidí kteří tě opouštějí, zapomínají. A potom ticho, které narušují sousedovy hodiny; cítíš je, slyšíš je jak drze a vytrvale bijí a bijí stejně jako když si Ukrajinci začnou hrát se zbíječkami. Dýchání se zrychluje. Ten zvláštní ranní smrad v ústech špatně působí na pokojové rostliny. Ticho s přízvukem právě ukončeného televizního vysílání. A pak najednou tma. Víš, to je ten pocit bez přání, obrazu, nápadu... V tom okamžiku ze samotného toho ticha, tmy a tebe se něco začne probouzet. Něco jako když se rodí báseň. Ze začátku trošku bolí a pak... Pak se to mění v dlouhou řadu nedosněných snů, které se stávají skutečností, rozbíjí každodennost a vchází do minulosti. Ty dobré se pamatují a špatné zapisují -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Bojím se když jsem sám, když tě nemám. Bojím se když telefon nezvoní. Bojím se dopisu s čistým papírem. Bojím se prázdného bytu. Bojím se tvé fotografie. „Myslíš na mě vůbec?" ptám se. Bojím se když jsem sám. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Hráli jsme s Bubem pokr. Pokr ve kterém je všechno možné (Bubu mě nelítostně obral o všechno). A na laborkách jsem se díval na mrtvé želvičky ve fenolu; želvičky s vypadlými varlaty. No, a Lola běžela o život, ale nestihla to. A mě není ničeho líto, ani mě, ani tebe, ani želvy, jenom Loly. To za ní pláču. Moje Lola mi utekla. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- V pátek ráno potkal jsem tě v davu ospalou a sladkou. Ty sis mě nevšimla, ale divně jsi ucukla ve chvíli když jsme se míjeli (snad jsi mě ucítila). Ještě hodně krát jsme se minuli ten den. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Podzim je hřbitov vykoupaný v černém soumraku. Podzim se právě narodil a my jako dvě vlašťovky, které zapomněly na jih zůstáváme tady. A jsme spolu a milujeme se a věříme (doufáme), že jsme šťastní. Ale podzim bolí ! A vzpomínky jako stará zhnisaná rána vojáka trefeného jedovatou střelou osudu. Podzim jako černý soumrak ve kterém se koupeme. Bože odveď nás už odsud někam a miluj nás, miluj nás tak jak jsi ještě nikdy nikoho nemiloval. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- ZDEŇKOVI A MNĚ (aby nám lépe chutnalo pivo) Škubnutí kliky a skřípot rozbitých, hospodských dveří slibuje spásu. Nenápadně se plíží k nám, jako nějaký opilý stín. Ale i přes to, my jsme dostatečně střízliví na to, abychom mohli vsáknout každý kousek její role v tom otravném filmu. Poznáváme tu elegantní aerodynamiku a po zbytek večera se snažíme svléci jí (pohledem aspoň). To si snad dopřát můžeme?! V „Hospůdce nad Viktorkou" 19. 3. 1998 -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Zodpovědný, mateřský, cílevědomý výraz máš. Stříbrná směrovka na pravé ruce vypadá jako dlouho hledaná adresa, na které nebydlí nikdo, kolem které se točí všechno. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Co ti mám říct? Mám se dobře, ty víš. Občas nějaká pomalovaná obálka vypadne z nějaké dost známé knihy. I fotky už zežloutly. Hrajícímu přání k Valentinovy, které jsi mi kdysi dala se vybyly baterky. Hrálo tři dny bez přestání a pak zmlklo. A moje žízeň je neuhasitelná. Žízeň po tvém klíně, po tvých ňadrech a tvých kolenech. Žízeň po tvém pohledu, po tvém malém sladkém úsměvu. Bojím se mít tě. Bojím se, že bys pak také zmlkla. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- První náznaky jara voní vzpomínkou. Čeká se na změnu čehosi. Probuzení slibuje hodně - jako každé ráno (jako každé jaro). Přišel čas změnit tempo; koupím si nový brýle a možná i tričko řeknu ti sbohem a přejdu přes ulici.

---