Ponožka, Oliver Udatný, MMM, Pomeranče

Ponožka

 Po Taťánině návštěvě mi v posteli zbyla ponožka. Byl jsem nadšený, protože to byla záminka, jak jí do té postele dostat zpět. Ponožku jí přeci musím vrátit, a nést někam něco tak těžkého, jako je ponožka, je přímo nadlidský úkon.
 Taťána ovšem vlastnictví ponožky popřela. Jako tajného agenta chyceného v zahraničí, ponechala jí na pospas. Věřil jsem jí a nechal jsem se tím zamotat hlavu. Ponožku jsem totiž našel v posteli, kterou jsme spolu ten večer povlíkli. Mohla se tam dostat v povlečení z pračky, nenápadně přečkat sušení a skládání a čekat, až bude vybalena, aby mohla zaútočit a zamotat mi hlavu. Jako nejpravděpodobnější věc se samozřejmě jevilo, že mi jí tam nastražili mimozemšťané.
 Taťána se nakonec přiznala. Nemohla najít jednu svou, a tak odešla v jedné mé. Můj původní plán ovšem překazila tak, že svou do páru okamžitě po příchodu domů vyhodila.
 Taková důvěra ve mě.
 A mě nezbývá, než zjišťovat, z jakého páru vlastně jednu ukradla.

Oliver Udatný

 Oliver bylo jméno, co mi dali za barem jedné z hodspod, které jsem navštěvoval. Věděli, že se jmenuji nějak divně, ale nevěděli jak, proto si domysleli Olivera. Když jsem se o něm dozvěděl, požádal jsem je i o příjmení. Tak přišel na svět Oliver Udatný. To jméno se mi líbilo a mě mé unavovalo, a tak jsem si poprosil taxislužbu, jenž mne vozila už devět let, aby mi na něj posílali auta.
 Olivera jsem také používal při představování lidem, jenž se chtěli seznámit, a se kterými jsem se nechtěl seznámit já.
 Oliver Udatný, asociální rytíř v bílém taxíku.

MMM

 Million Marihuana March, lidově legalizace, pro mne mimikry, mimikry, mimikry. Tlačím se davem a pod slunečními brýlemi skrývám střízlivou duši.
 Jsem tu pro společenský aspekt. Mariuhanu jsem měl za život všeho všudy pětkrát, někdy až se strašidelnými účinky. Poprvé jsem pozvracel tehdejšímu šéfovi auto, podruhé se probudil vedle patnáctileté dívenky obklopen plyšáky; po třetí jsem našel v hlubinách internetů simulátor otročiny, zotročil pět šestiletých dětí, nahnal je do dolů a nechal těžit. Nedal jsem jim ani nářadí, a bylo mi jedno, že jemnými prstíky moc nenatěží. Po čtvrté jsem snědl pět mražených pizz a poslední se ani nenamáhal rozmražovat. Po páté jsem přišel na to, že lidé jsou pomeranče, a ta myšlenka mě nikdy neopustila.
 Tehdy jsem přišel na to, že mariuhana není pro mne.

Pomeranče

 Lidé jsou pomeranče a jediné, co dělají je, že štaví ostatní. Tak se dělá čerstvá šťáva života.
 Někdy narazíš na pomeranč, který je opravdu šťavnatý, a občas na takovej, o kterém ti v polovině dojde, že nemělo vůbec cenu ho ždímat. A někdy ho ždímáš déle, dokud ti šťáva opravdu nepřestane chutnat, a někdy ho prostě zahodíš. Někdy ti pomeranč upadne a ty ho buď necháš ležet anebo ho sebereš, snažíš se ho omýt, ale stejně ho pak ždímáš se vší tou špínou. Někdy narazíš na opravdu seschlý, ze kterého vyždímáš nějak málo, tak zkusíš ždímat kůrku, i když je pak tvoje čerstvá šťáva řádně na pytel.
 Jenže kdykoliv doždímáš, čapneš další, poněvadž ta čerstvá šťáva za to prostě stojí.

 A když ti život dává citróny, namaluješ ten sráč na zlato. Anebo si do nich řekneš o trochu vodky se sodou.