Proměň mléko v briliant

Den vítězství. Je květnový pátek, den výročí vítězství nad fašismem. Slunce nad sídlištěm stojí bez hnutí, podobně stojí vojáci nedaleko na Vítkově. Spojeni sluncem. Po zdi paneláku šplhá vůně palačinek a jde do všech oken. Někdo si připomíná sladkost vítězství pořádnou dávkou šlehačky a džemu.

Sebevědomí, názor, výzor. Provokuj sebevědomím, hlásá manekýna z billboardu na barrandovském mostě. Přidává nyvý pohled, lesk náušnic a víc nic. Přijde pak ale jiná manekýna a udělá konec tomu sebevědomí. Je poledne a v televizi nejspíš právě kdosi provokuje názorem. Ten zas bude přerušen reklamou na jogurt. A pod mostem, na jednom z betonových soklů, přesně pod billboardem, parta divousů provokuje výzorem. Těm ovšem čáru života naopak chtějí posílit: do krabicových vín prý začali přidávat vitamíny.

Čtenářka. Čtenářka v tramvaji se neubránila. Nasadila si černé brýle, slunci natruc. A stránky bílé jak polární sněhy stejně píchají, na připomínku toho, že čtení může být obtížné jak pouť na samém kraji země.

Holky. To dvě holky s kolečkovými bruslemi pro knihy nehorují. Natrhaly si pampelišky a hýří smíchem. Mají vlasy jako Botticelliho Venuše, ale blíže, tak moc blízko mají k jeho Vesně z obrazu Primavera. A nedaleko mají i k jejímu tělu. To když se zvednou a dají se z tramvaje smíchovským nádražím, nutí to ještě pět postaru, ve verších a hlasitě.  

Na chmelových bruslích. Opilý člen běloruské výpravy hokejových fanoušků se potácí koridorem metra. Netrvá dlouho a sráží se s železnou stěnou, snad mu připomněla mantinel. Zavrávorá, neboť kov je překvapivě tvrdý a jízda na chmelových bruslích nijak snadná, ale jde dál s vůlí sovětského člověka. Sice opačným směrem, ale jde. 

Klíčky k hotelu. V bezmasé jídelně hlučí černobílý pár. Hlučí anglicky, oděni jsou do cyklistických dresů, ale na cyklisty nepřiměřeně opilí. Černoška snad o pivo méně. Vedou ploché snubní řeči, takový malý seznamovací rituál. Muž, vypadá jak manchesterský dělník, ale cílí s anglosaským pragmatismem k věci: A máš tam sprchu? Jeho černá perla Karibiku ho uklidňuje: Jasně! A všude kolem po stole plavou klíčky, ve svém neklamném tvaru a formaci. Malá předzvěst večera na hotelu. 

O změně tématu. Na Jungmannově náměstí už lidé nakousli své odpolední dortíčky. Ponořeni do šlehačky jak myslitel do úvah tráví tu svou sladkou chvilku. A aby jí nebylo málo, cukr si sypou i do kávy. Jako byl člověk 19. století ztracen v jazyce, je člověk ztracen v cukru. A i on o svém problému dokáže sáhodlouze řečnit a psát, nejlépe na mediální agoře lifestyle pořadů.

Staré pověsti dětské. Celetnou vede mladý muž stádo dětí. V ruce vztyčený meč, se zápalem velitele dětské křížové výpravy líčí něco jako staré pověsti. Není snadné určit, kdo je vyprávěním více vzrušen, zda chlapci, nebo vypravěč sám.

Otázka vteřin. Na Náměstí padlých hlav se rozpršelo. Lidé pospíchali do podniků, táhlo je to jako magnet kovové piliny. A pršelo víc a víc a všude lidé mizeli z cest. Jen v Pařížské dámy neztrácely své tempo a dál se jako šelmy prohýbaly v kyčlích a s vytrvalostí šelem vrhaly pohledy do výloh. Byl v nich hlad, a tedy předzvěst útoku: jak ucítí brilianty, bude to otázka vteřin. 

Proměna mléka v brilianty. V metru z Můstku se magnetem stává dítě s dudlíkem. Tři prsaté dívky se na ně usmívají jako sluníčka. Je v těch pohledech snad i trocha mléka. V brilianty se promění až nahoře v Pařížské.

Mistr a žák. „Noční metro nejni žádnej med, mladej.“ Kabinou vlaku se nese poučení mistra. Podobně jako starý čínský mudřec na břehu řeky, obklopený exotickými stromky, v závojích vůně pačuli, udílí v oparu motorového oleje, uprostřed posvátné zahrady pák, mistr soupravy životní rady svěřenému mníškovi. Holá čela jim osvětlují reflektory. Ovšem jen mezi Hůrkou a Lužinami, kde se vozy míjejí tváří v tvář. Okamžik osvícení.