Stop vládě, kapitán kalhotky, pošetilost, recyklace, základ

Stop vládě
 
 Stop vládě byla nálepka na lednici hospody, do které jsem chodil. Jediná nálepka na té lednici, možná v celém podniku.
 Jen těžko si představit něco trefnějšího, nadčasovějšího. Ta nálepka tam už byla několik vlád, a dozajista tam ještě několik vlád bude. Té nálepce bylo jedno, co je zrovna za vládu. Chtěla jí zastavit.
 Nálepku vylepila sestra mého tehdy nejlepšího přítele, když se nechala zblbnout univerzálním aktivistou.

Kapitán kalhotky

 Kapitán kalhotky byl infantilní američan ve středním věku, který se poflakoval starým městem. Kdykoliv se vracel domů do spojených států, vyptával se všude okolo, kdo chce co přivézt. Průzkum neveřejného mínění, to bylo jeho.
 Byla to jeho cesta, jak se zavděčit. Jednou jisté děvče, ke své smůle, vyhrklo, že chce kalhotky a on si to pořádně užil. Ještě před jejich doručením se všechno proslechlo a on si tak vysloužil pověst kapitána kalhotek, a kdykoliv přišel do nějakého podniku, zasvědcení lidé mu začli salutovat.
 Konečně měl Jonatán jméno. To bylo všechno, co si kdy přál.

Pošetilost

 Pošetilost byl bar, o který jsem přišel v rozchodovém řízení.
 Vešel jsem tam jedno léto, protože nabízeli v určité hodiny kafe za polovic, což byla asi jenom nejlepší věc všech dob. Okamžitě jsem se zamiloval do výhledu z oken, ze kterých jsem se pak chodil koukat dobrých pět let. Za tu dobu jsem se dobře seznámil s většinou personálu i štamgastva, pomáhal poklízet před otvíračkou nebo prostě trávil hodiny a hodiny postáváním před podnikem s barmanem, čekaje, než mu příjdou hosté.

 Nějaké čtyři léta na to jsem na tom byl opravdu zle. Chtěl jsem se zkusit živit psaním, a to byl, pro změnu, nejhorší nápad všech dob. Po roce v tomto režimu, totálně na dně, jsem se o svých narozeninách procházel prahou s minimálním rozpočtem. Byl jsem volný a přitom uvázaný k zemi, jako voják ve válce, jenž dostal pouze slepé náboje.
 S penězi na poslední pivo jsem zabloudil do posledního baru. Naleštil bajonet a vyběhl ze zákopů, připraven zemřít.
 V podniku seděl Michal, jeden z mála mých neotřesných čtenářů. Poznal mne a zachránil můj večer. Jako zraněnému zvířeti, jímž jsem byl, mi dal najíst, napít, představoval mne věem jako génia, a nakonec mne vzal taxíkem domů.
 V rozhovorech jsme zjistili, že bydlí nedaleko ode mě. Začal jsem u něj trávit čas, protože byl blízko a byl velkorysý. Jedna z jeho podnájemnic byla neuvěritelně fajn. Trochu moc hulila, ale neustále se usmívala. Na třetí návštěvě u Michala, kde byla ona, se Michal opil a dopadl. Sebrali jsme mu jednu z jeho odporných, předražených flašek kouřové whisky a odebrali se k ní. Víc jsme jí vylili do postele, než vypili, a ta ráno smrděla jako táborák.
 Byla posledním a největším darem, co mi Michal dal. Všechno s ní bylo hrozně fajn, bylo jedním z těch vzácných děvčat ochotných společně prostě ležet a koukat do stropu, což bylo všechno, na com jsem se na tomto ze svých den zmohl. Trávil jsem s ní každý den, našel si práci a jezdil od ní tam a odtama k ní, i když jsem bydlel za rohem.
 Než zmizela.
 Jednoho dne, náhle a úplně.
 Odstěhovala se od mého čtenáře a přerušila veškerý kontakt.
 Měsíc na to jsem potkal její nejlepší kamarádku, která mi vše vysvětlila. To děvče si chtělo pořídit psa. Když viděla, jak na mě její domácí dá, stal jsem se pro ní ideálním nástrojem. A když se rozhodla odstěhovat, přestala mne potřebovat.
 A bylo.

 Absence kontaktu nad vlastní vagínou, představy, že nejde o součást kapitálu, se kterým vyjednávat, mne silně odpuzuje. Prostitutky jsou mi atraktivnější. Děvka je člověk, který dělá něco, co nechce, pro něco, co chce.
 Maruška byla děvka.

 Aby toho nebylo dost, našel jsem jí za barem Pošetilosti. Co víc, začala pracovat exkluzivně v mém volnu. Abych se mohl zajít podívat ze svých oblíbených oken, musel bych nejít do práce.
 Chvíli jsem tam přecijen chodil i tak, a prostě jí měl v píči. Dařilo se mi odbrblávat její jak se máš a s její existencí pracovat jen, když to bylo nezbytně nutné.
 Časem jsem ale začal vnímat nové štamgastsvo, které k Marušce patřilo. Zbytečné muže, jenž na ní také z nějakého důvodu viseli, a které na sobě nechala z nějakého důvodu viset.
 Bylo mi z toho zle. Při pohledu na ně jsem se cítil špinavě. Zle mi bylo z toho, že jsem k nim, byť pouze na chvíli, patřil.
 
 Pošetilost jsem začal míjet, a ona přestala v určité hodiny podávat kafe za polovic. Dnes jí dražím jen pro nepřekonatelný výhled z okna.

 Recyklace

 Pořád bydlim tak, kde dřív. Jenom s někym jinym. Konečně někdo dost hodnej na to, aby se prostě odstěhoval, možná už proto jsem ho neměla nechat.
 Nebyla zrovna chytrá ženská. Bylo až strašidelné, jak často měla pravdu.
 Vzala mne tam. Všechno bylo úplně stejné, dokonce kytky se zdály, že vůbec nevyrostly.
 Byla pořád stejně sladká. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem jí drbal ve vlasech za zády jiného chlapa.
 Měl jsem dost zásadní pocit, že život prostě začal recyklovat. Jako bůh, kterej je unděnej dalším tvarem sněhovejch vloček. Mimo jiné jsem se občas probouzel ve stejné ulici, kam mne před deseti lety vzalo jedno děvče nahoru,
 Nechceš nahoru, dát si sprchu? řeklo kouzelně.
 a dva bloky od místa, kam si mne před pěti lety brala jedna zoufalá žena, když byl její muž pryč.

 Základ

 Základ je populární barokavárna nedaleko karlova mostu. Majitelova matka nemá co dělat, a tak peče do kavárny koláče. Zní to brilantně, ale měl jsem koláče značky kaufland, jenž chutnaly lépe.
 Do Základu jsem chodil často, před lety, když byl nový a populární. Časem jsem se zapletl s děvčetem zpoza baru a zbytku personálu se to nelíbilo, protože měla přítele a podobné řeči. Dávali to dost ostentativně najevo a tak jsem tam časem prostě přestal chodit.
 Její přítel se, shodou okolností, také jmenoval Kaufland. A ona také nakonec přišla na to, že chutná líp.

 Po dlouchých letech jsem se tam začal vracet, protože to místo frekventovali moji přátelé a nikdo si mne tam už nepamatoval. Už jsem se tam ale vracel dost dlouho, a tak jsem se zase zapletl s dalším děvčetem zpoza baru.
 Uvidíme, řekl jsem si, co z toho bude tentokrát.