Perpetuum mobile - III. Poslední útulek

Závěrečná část povídkového souboru.

 

 

 

 

 

 

Domnívám se, že mne probudil chlad. Tedy, probudil; nevím, zda to byl právě spánek, co předcházelo stavu, v němž se nyní nalézám. Vlastně si nejsem zcela jist ani současnými poměry svého vědomí. Docela dobře se mi vše může jen zdát, jak se často stává;  třeba spím a zima, která mnou třese je součástí snu, ve kterém ležím na zádech v potemnělém prostoru, před očima nízký strop.

Po několika pokusech upozornit tělo na vlastnost patřící k jeho slušnému vychování, totiž ochotu být poslušné příkazům a změnit polohu přeji-li si to, zanechávám marné snahy a soustřeďuji se na své zpomalené myšlení: kde to jsem a co tady dělám? Otázky, na které neznám odpovědi; ačkoli ždímám paměť, jak to jde, nevymáčknu z ní ani náznak minulosti. Posléze kdesi velmi hluboko problikne drobné světélko neurčité, zatím nezařaditelné vzpomínky; sevřu ji v mysli a pokouším se doplnit chybějící části hledaného obrazu: bílé dveře, několik obličejů…

Zavírám oči pro lepší soustředění. Vybavuji si zmiňované dveře a neostré obrysy tváří – a to je vše.

Právě se pode mnou pohnulo cosi, na čem ležím: klouzavý pohyb, který po krátké chvíli ustává a skrze moje zavřená víčka počne pronikat více světla. Zkouším tedy znovu oznámit tělu, co od něj očekávám; pomalu otevírám oči – a mám problém. Strop zmizel. Nahradila jej modrá obloha stojící na jedné noze – na štíhlém sloupu bílého kouře stoupajícím k nebi – a tvář člověka sklánějícího se nade mnou; ta však vzápětí mizí.

Počnu znovu vysílat příkazy tělu nutě jej k činu, což se začíná jakžtakž dařit; pak ucítím dotek a tlak na zádech; kdosi mi pomáhá posadit se.

„Kde – to – jsem?“ vyteče z mých úst přerušovaně jako voda z přišlapované hadice. Otázka zůstává bez odpovědi; osoba jen pozvedá ruku a odchází kamsi za má záda.

Opět zkouším reakci těla a zdá se, že tentokrát úspěšně. Otáčím se, konečně vidím i za sebe; zahlédnu otvor ve skalnatém svahu, snad vchod do nějaké jeskyně, částečně zamaskovaný přerostlou trávou a nízkým keřnatým porostem, sem tam doplněným zakrslým kmínkem stromu.

Rozhlížím se dál a zažívám téměř extatické vytržení; kolkolem samá vegetace. Je to les, pěkně hustý les, ponechaný sám sobě napospas; takže vlastně prales, něco již dávno naprosto nevídaného.

Se zpožděním mě napadá podívat se, na čemže jsem to vlastně ležel, a nestačím se divit: pode mnou je cosi na způsob většího lůžka na kolečkách, jaká se používají při převozu nepohyblivých pacientů k vyšetření; toto je ale v luxusním provedení, opatřené počítačovou jednotkou s panelem plným tlačítek a s průhledným, nyní otevřeným poklopem jako pro Sněhurku; chybí snad jen trpaslíci překvapení nepůvabem jimi probuzené dívčiny. Další šok nastává, když si všimnu, že jsem navlečen do jakéhosi overalu, který určitě nebyl domovem v mé šatní skříni.

Pokouším se slézt a daří se mi; tělo začíná pozvolna poslouchat, zato mysl je stále zmatenější. Snažím se znovu rozvzpomenout na poslední události před tím, nežli jsem usnul, nebo co mne to postihlo. Tentokrát si velmi rychle vybavuji bílé dveře a několik obličejů… ale to je přece hala geriatrické ambulance! Jistě, jenže lehátko, které okupuji v ordinaci při pravidelné preventivní prohlídce, vypadá jinak, nežli naleštěná limuzína, na které jsem se ještě před pár okamžiky nalézal.

Nijak neuklidněného tímto krátkým výletem do minulosti může mě potěšit snad jen skutečnost, že se zvolna vzpamatovává má paměť. Vše ostatní je nejasné: kde to jsem a proč, co bude se mnou dál a kdo je on, právě vycházející ze skalní průrvy, v jedné ruce několik stříbřitých fólií, ve druhé ruce nějaké oblečení. Přistoupí ke mně, beze slova mi podá písemnosti, ostatní věci položí na lehátko a vrací se zpět.

Bezmyšlenkovitě prohlížím přinesené listiny, ačkoli nevím, proč mi je podal a co v nich mám hledat. Z prvního listu na mne hledí známá tvář, pod ní mé jméno, datum narození a pár dalších údajů; na druhém ovšem nalézám několik vět, které mě šokují: … „nepřizpůsobivý, dědičné zatížený, se sklonem k útěkům do zóny imaginace… trpí syndromem chorobného odporu k vlastnění a hromadění… nutná izolace a příprava na hibernaci, s pozdějším pokusem o úpravu osobnosti na požadovaný standard.“

Ruka s listinami mi poklesne. Pohledem zalétnu k zelenajícím se korunám stromů a v tom okamžiku se mi vybaví záblesk v zelených očích, když jsem vcházel do ordinace při mé poslední návštěvě na geriatrii.

„Přinesl jsem vám něco ke snědku; máme před sebou ještě kus cesty, a vy jste hodně dlouho nic nejedl – tedy kromě umělé výživy, na kterou jste byl napojen,“ říká, a na lehátko pokládá dřevěnou misku s několika krajíci tmavého chleba, kusem sýra a nějakým ovocem.

„Kde to jsem?“ ptám se; „a kdo jste vy – a kam půjdeme?“

„Teď hlavně jezte, potřebujete doplnit energii. Na vyprávění bude dost času cestou, za chvíli se na ní vydáme; a nezapomeňte se převléct. V tom, co máte na sobě, šlo by se vám špatně,“ dodá a opět zmizí v jeskyni.

Učiním podle jeho doporučení; pohled na jídlo probouzí žaludek, a ten mi oznamuje, že mám hlad.

Vrací se, když dojídám; přitom si prohlížím přinesené oblečení, které sestává z kalhot a košile či haleny, obé z hrubší látky určitě přírodního původu. Boty, nebo spíše jakési laptě, jsou neméně primitivního zpracování. Vše působí dojmem ‚uděláno na koleně‘.

Převlékám se a přitom vyzvídám: „Můžete mi už konečně říci, kde to jsme a jak jsem se zde ocitl já? Mám v hlavě náramný zmatek; potřebuji si ujasnit svou současnost v návaznosti na minulost, mám li být schopen vydat se s vámi vstříc nějaké budoucnosti.“

Stojí proti mně, na tváři úsměv: „Vše, co vím, zvíte i vy; nic vám nezůstane utajeno. Bude ale vhodnější, budu-li mluvit až cestou; není důvodu, abychom zde ještě pobývali. Takže půjdeme?“

Neříkám nic. Za současného stavu jsem prostě odkázán na jeho rozhodování; byť by se mi nelíbilo, dělat bych příliš nemohl. Dokončuji převlékání, overal pokládám na lůžko a otážu se pohledem, zda je to tak v pořádku.

Pochopí a přikývne. „Nechte tam. Ještě jeden, nanejvýš dva otřesy a bude zde stejně vše zničeno.“

Zatvářím se tak vyjeveně, že nemůže v mých očích nevidět nevyslovenou otázku.

„Já odbíhám a vy pak nechápete. Hm, jenže odkud začít nejlépe,“ povzdychne si a začne vyprávět.

„Zcela náhodou jsme nalezli místo, kam jste byl ukryt spolu s několika dalšími k pokusům vybranými muži; zřejmě na vás v čase bouřlivých událostí pozapomněli. Bohužel příliš pozdě nacházíme vegetací zarostlou, jinak ale vším potřebným vybavenou sluj proměněnou v hibernační komoru; postupně zjišťujeme, že pouze vy máte štěstí a závaly způsobené předešlým zemětřesením neoddělily vaši kóji od jednotky zabezpečující životní funkce, jak se přihodilo ostatním. “

Je na mně, abych opět zalapal po dechu: „Jaké zemětřesení? Kterým ostatním? Tam ještě někdo zůstal?“

Nadechne se, ale nic víc nestihne.

„A kdo jste vlastně vy? Ale především, kdo a proč mě sem uložil k ledu?“ vysypu ze sebe, a oči se mi málem vykulují ze svých lůžek.

„Tak tedy jedno po druhém: pod našimi nohami se rozpadávají stěny krasového útvaru, narušené erozivní činností podzemní řeky, proto zemětřesení; uvnitř jeskyně již nikdo není, těla jsme zaopatřili. A nás je sedm; sedm posledních bývalých horalů původem z těchto míst, kteří ještě zavčasu utekli z města a navíc měli trochu štěstí.“

Takže sedm, jako trpaslíků, vzpomenu si, co mi před chvílí proběhlo myslí. Pomalu trávím poslední jeho slova a zkouším si složit v hlavě smysluplnou mozaiku z toho, co mi zatím prozradila má paměť, a co doplnil on; jenže na celistvý obraz to zdaleka nestačí. Zmohu se pouze na otázku: „A kam vlastně půjdeme?“

„Nejdříve pryč odsud, tam, kde nám nebude hrozit bezprostřední nebezpečí.“

Hodí si přes rameno batoh a pohledem vyzve k odchodu. Po několika krocích však zjišťuji, že má chůze nebude žádný kalup.

„Jen zvolna,“ napomíná mne; „mějte na mysli, že jste byl desítky let více mrtvý, nežli živý.“

„Co jste to řekl? Já jsem ležel cele roky tam v té jeskyni?“ Zůstávám stát lapaje po dechu dvojnásob. „Ale to přece není možné. Já …“ řeč mi došla; šokován jeho sdělením třeštím oči s ústy dokořán.

„Ono je to těžké; ať řeknu cokoli, nevyhnu se tomu, abyste nezažíval jedno nečekané překvapení za druhým… v každém případě budu dělat přestávky, abyste stačil vše vstřebat postupně a bez větších duševních otřesů. Zřejmě nevíte, že nedlouho před vaší hibernací byla ve městech zřízena střediska, určená k pátrání po nepřizpůsobivých. K vyhledávačům je přidělen lékařský tým, který má připravit vybrané jedince na dlouhý spánek, jak zasvěceni ve své hantýrce hibernaci nazývají. Již delší čas se totiž ustavuje spolek, který má svoje lidi ve vládních kruzích všech států sjednoceného světa, a s jejich pomocí se mu daří prosazovat myšlenku přizpůsobení obyvatelstva potřebám nové, dynamicky se rozvíjející společnosti; ta má být rozdělena do tří kategorií občanů – třídy vyvolených, podtřídy jimi povolávaných, a zbytku obyvatelstva, vlastně jakéhosi spotřebního materiálu, jak se na jednom setkání členů vyjádřil prezident spolku.“

Zastaví se a pohlédne na mne. „Myslím, že není třeba právě vám vysvětlovat smysl a cíl těchto myšlenek.“

Pomlčí a opět vykročí. Místy se prodíráme houštinou, ale i tak je znát, že tudy nejdou lidé poprvé; tu a tam je  k zemi přišlápnutý kmínek keře či nalomená větvička a tráva vyšlapaná v náznaku pěšiny.

Uplynula dobrá půlhodinka a já odhaduji, že větší část cesty je za námi. Šedobílý sloup vlnícího se kouře doznal proměny v nebeský žebřík, uchycený do obláčku vybudovaného z jeho vlastního řídnoucího těla. Místo, odkud dým vychází, zdá se být středem zalesněného území, za jehož hranicí je tíseň budící prázdno; jako by světlo odrážející neprůhledné sklo, něco jako obří zrcadlo, oddělovalo tento zelenající se svět od okolního nicotou zabydleného prostoru.

Pohlédne k jasem zářící modré báni klenoucí se nad stromy. „Ještě pár chvilek a budeme skoro doma; pahorek uvidíte jako na dlani.“

Vždy, když řekne něco podobného, mám divný pocit: Jaké ‚doma‘, jak tomu mám rozumět; oni snad žijí nastálo takto, mimo civilizaci? A jak je možné, že tato liduprázdná divočina vůbec existuje?

Cesta lesem, která už delší dobu mírně stoupá, se rozšiřuje do tvaru jakéhosi obráceného trychtýře a porost kolem nás ustupuje do stran; zanedlouho stojíme na okraji prosvětlené mýtiny s jedním nevelkým stavením. Je mi jasné, že jsme dosáhli cíle cesty, mimo jiné také proto, že před budovou stojí malá skupinka lidí.

Keři porostlý pahorek ležící nad úrovní lesa obestírá červeně nazlátlé světlo zapadajícího slunce, až celý zazáří jako báň chrámu; oči od podivného úkazu odtrhnout nemohu, něco mi totiž připomíná.

„Nastal čas, abyste zvěděl pravdu celou; nebo spíše skoro celou. Ani my totiž neznáme dopodrobna průběh událostí, ke kterým došlo ve městech nedlouho po vaší hibernaci a našem odchodu. Vše, co o tom víme, nalezli jsme v archívu písemností objeveném tam, kde jste byl uložen i vy; jsme posledními přeživšími ze skupiny rebelů uprchlých z měst, odmítajících být pouhým spotřebním materiálem v továrnách na chladnou krásu.“

Odmlčí se a pohlédne na mne. „Já mluvím a vy musíte být hladový; ostatní vám dopovím po jídle; tedy pokud vydržíte ještě chvíli poslouchat mé poněkud neurovnané vyprávění.“

Nemám námitek a tak se vydáváme ke stavení.

„Bohorovnost, ke které dospěje zmíněný spolek ve chvíli, kdy jím vlastněné finanční prostředky mnohokrát přesáhnou dispozice městských států, zdá se být spouštěčem všech následných událostí,“ počíná své vyprávění poté, co povečeříme.

„Při jednom ze stále častěji se opakujících problémů, totiž potřebě okamžitě pokryt nedostatek hotových peněz – vzniká sice podezření, že finanční krize jsou vyvolávány uměle, to se však nepodaří nikdy prokázat – nabízí spolek grémiu vlád řešení situace formou nevratné půjčky; samozřejmě nikoli bez protislužby. Převedení peněz bude podmíněno vstřícností výkonných mocí států k záměrům spolku, tedy jeho soukromým institucím, kterým nebudou činěny překážky při rozdělení společnosti na tvárné a adaptibilní jedince, a na ostatní plebs, kterému schopnost flexibility chybí; tak je uvedeno ve smlouvě.“

Ó ano, říkám si v duchu; staré dobré divide et impera. Toho se člověk nenabaží nikdy.

„Ve snaze vyhnout se stále častějším projevům nespokojenosti obyvatel měst se stavem věcí veřejných, zástupci vlád s podmínkou nakonec souhlasí; to se později ukáže jako osudové rozhodnutí. Pokud vám označení osudové připadá příliš dramatické, myslím, že až dokončím své vyprávění, uznáte mnou použitý výraz odpovídajícím.“

Sedí naproti mně, očima bloudí tu po podlaze, tu po stropě, a v půli vět činí co chvíli přestávku.

„Po nějakém čase dává o sobě spolek vědět požadavkem na plnění smlouvy i druhou stranou, což u zástupců vlád vzbudí obavy z reakce veřejnosti na uskutečňování reforem, do té doby spolkem v tichosti připravovaných. Avšak k jejich příjemnému překvapení reklamou ošetřené, postupné uskutečňování změn není obyvateli odmítáno; stává se pro většinu naopak vítaným zpestřením jednotvárnosti života v hermeticky uzavřených  městských státech jako ve vězení.“

Na okamžik zůstane sedět bez hnutí, s rozostřeným pohledem, ponořen do svých myšlenek.

„Samozřejmě, že po pravidelném předkládání všelikých návodů jak se stát flexibilním a tedy úspěšným, větší část takto masírovaného obyvatelstva podlehne svodům ke konání, které má přinášet vytoužené zisky. V počátcích nového životního stylu jde většinou o chování zařaditelné pod heslo, co není jmenovitě zakázáno, je povoleno; staronový slogan zaplaví časem všechny sdělovací prostředky v podprahové reklamě, také výslovně nezakázané, jelikož tento způsob ovlivňování lidských tužeb je již dávno považován za něco, co nepatří do společenstva slušných. A tak je odtrouben počátek honby za penězi bez jakýchkoli skrupulí, protože velikost vlastněného majetku se stává znakem úspěšnosti, a tedy i váženosti.“

Opět na mne pohlédne, aby si ověřil moje rozpoložení; nevím, co vyjadřuje má tvář, ale uvnitř mi dvakrát veselo není.

„Nespokojeným je současně dáno na vybranou: buďto překonají nechuť k modernímu způsobu koexistence a budou jeho většinově souhlasné přijímání tolerovat, nebo budou nuceni opustit městské státy. Jinými slovy – stanou se z nich vyhnanci pobývající v otevřené, nechráněné krajině, což se rovná sebevraždě s nepříliš dlouhým odkladem.“

Zhluboka se nadechne a pokračuje.

„Nezbývá mi nežli dokončit podávání zbylých chodů tohoto hořce chutnajícího pokrmu: věci veřejné se tedy spolehlivě ubírají směrem určeným vedením spolku a po odchodu skupinek rebelů nenajdou se již tací, kteří by protestovali. Ti, jimž tento stav vyhovuje, nemají důvodu nastalé poměry odmítat, a nevýrazná menšina ostatních, ti ani ryba ani rak, kteří nemají příliš mnoho společného s vyhoštěnou skupinou rebelů, ale nepřijati ani do společenstva spokojeně vegetujících, vezmou skutečnost na vědomí podle své povahy, tedy v odevzdaném přežívání.“

Opět na mne pohlédne; sedím, neplaším se a tak po krátké přestávce pokračuje.

„V prostředí překotně pádících událostí přichází se svou troškou do mlýna skupina psychologů, kteří – po předběžné dohodě s firmou, jež celou věc iniciovala – počnou hlásat důležitost pohybu v otevřené krajině pro zvýšení upadajícího sebevědomí člověka jakožto neomezeného vládce planety. Zmíněná firma pak s obrovskou reklamou ohlásí úspěšně ukončený vývoj osobního bezpečnostního štítu, který má plně nahradit elektromagnetické kopule rozprostřené nad městy. Samozřejmě, že se nebude jednat o levnou záležitost, čehož ihned využijí banky a pro méně solventní urychleně připraví dostupný splátkový program.“

„Ty osobní štíty,“ opáčím, „to byla mýlka nebo podvod? O takové řešení se přece snažili někteří i v minulosti, a pokud vím, tak neúspěšně.“

„Jistěže,“ usměje se trpce, „štít, svým tvarem připomínající zvon, je především těžký; přesto si ho jako módní novinku snaží většina co nejdříve pořídit. To by ještě nebylo na věci nejhorší; jenže výrobci štítu ve snaze vyhovět stížnostem prvních uživatelů na jeho nedostatky upraví pro chůzi nevhodný tvar a odlehčí konstrukci; samozřejmě  především z obavy o nadějně se rozbíhající byznys a na úkor schopnosti štítu chránit. Záhy se také objeví první zdravotní potíže těch, kteří si inovovaný štít pořídí. Aby nevzniklo podezření na pravou toho příčinu, ve věci zainteresovaní předejdou možným žalobám postižených zprávou o mimořádné četnosti slunečních erupcí, které mají být původcem vzniklých problémů. V tom čase ještě netuší, jak blízko jsou pravdě o nepříliš vzdáleném stavu ovzduší ve městech, které se po všeobecném rušení ochranných štítů nad městy nebude nijak lišit od klimatu panujícího v nechráněných územích.“

Musím přiznat, že jím použitý výraz ‚osudový‘ pro akt uzavření smlouvy se spolkem byl na místě; s obavami očekávám, co ještě uslyším.

„Jsem unaven,“ poznamená, zdvihaje oči od podlahy; „vy jistě též, takže už jen zkrátka.“

Vstane ze židle, přejde k oknu v protější stěně a chvíli pozoruje setmělou oblohu.

„Netrvá dlouho a zpětné spady průmyslových exhalátů vytvoří prostředí jako stvořené pro vznik nejrůznějších epidemií, postihujících všechny, bez ohledu na jejich finanční možnosti či společenská postavení. Vrcholem všeho se pak stává ztráta plodnosti obou pohlaví, která se nakonec ukáže být vysvobozením z útrap rodičovství; než k tomu dojde, přichází na svět už jen tělesně a duševně postižená populace. Jenže – žádné děti, žádná budoucnost.“

Odmlčí se na delší dobu; pak na mne pohlédne a řekne – „myslím, že si půjdeme lehnout; pověděl jsem vám vše podstatné a oba potřebujeme odpočinek.“

Tu noc usínám až před úsvitem nového dne. Částečně kvůli pocitu beznaděje vyvolaným jeho vyprávěním, ale hlavně proto, že mě v jisté povědomé místnosti při pozdní noční hygieně dostihuje minulost…

 

. . .

 

Některá rána jsou podobna úsměvu dítěte probouzejícího se v rodičovském objetí do nového dne se sluncem v erbu. To dnešní by svým zevnějškem, přizdobeným hřejícím kotoučem na modré obloze bez mráčku, mohlo patřit mezi ně; nesmělo by však být zastřeno neblahými pocity vyvolanými vyprávěním ze včerejšího večera.

Kráčíme k vyvýšenině porostlé nízkými jehličnatými keři. Jsem pln neskrývané zvědavosti, jestli a kdy můj pohled utkví na něčem velmi dlouho nespatřeném, přesto vemlouvajícím se mi známostí.

Přijde vám jistě zvláštní mé očekávání, že se setkám s něčím již kdysi viděným, a to zde, kde jsem přece vzhledem k okolnostem svého znovuzrození nikdy být nemohl; na totéž bych do včerejšího večera přísahal i já. Jenže shodou okolností byla pro ukrytí prvních hibernantů vybrána skalní komora poblíž pahorku, kde kdysi stávala dozorná stanice. Uvědomil jsem si to včera při pozdní očistě těla, v místnosti, ve které mne postihla první závrať z jalovců. Ano; vaše překvapení je na místě a mohu vás ubezpečit, že ani ze mne by ve chvíli prozření kapky krve nedostal. Jako by se uzavíral kruh mého putování; z těchto míst jsem byl kdysi, zachráněn spolupracovníky, dopraven do města, abych se po velmi dlouhém čase ocitl opět zde, takříkajíc vrácen na místo činu, a to po probuzení ze spánku nepříliš vzdáleného věčnosti.

Za vyšší terénní vlnou vykukují několik metrů vysoké betonové sloupy z dálky připomínající přízračné mrtvé stromy. Chvíli na ně civím nechápavě, než mi dojde, že jsou to pilíře, které svými plochými hlavicemi vytvářely chodník, po němž jsme překonávali hlubokou bažinu při tehdejší cestě na místo porostlé skomírajícím jalovcem.

Takže ten smrdutý močál, který vznikl smíšením průmyslových spadů s každodenními sirnými dešti, zmizel současně s těmi, kteří se o jeho existenci zasloužili, říkám si v duchu; na okamžik se zastavím a mít nějakou pokrývku hlavy sňal bych ji v tuto chvíli rozjímání, obklopen nejen svými průvodci, nýbrž i oživlými vzpomínkami.

V nastalém osobním zatmění se rozevře opona před vyběleným plátnem duše, na něž zjitřená paměť počne promítat oživlou kroniku vlastního bytí počínaje dnem probuzení jeho skutečné vnímavosti; neboť i můj život uplynulý do tohoto mezníku nebyl ničím jiným nežli pokračováním prenatálního vývoje – i když mimo tělo matky – ve kterém jsa přirozeně sobeckým lidským plodem zajímá jej pouze teplo matčina břicha a jeho potřeby v něm. Člověk, který se z takového způsobu vnímání své existence nevymaní, ve skutečnosti nikdy nedospěje.

Rozteskněn pošmournými úvahami vydávám se na další pouť k jalovcům, které se pro mne v minulosti staly nadějí do budoucna. Jenže pak, našimi činy donucena, na nechtěnou cestu vykročila ta, která se ztrácí jako poslední. Nenabídli jsme ji dost upřímně židli u společného stolu, aby se jí zalíbilo pobýt s námi. Kéž by se neúprosný čas, až oběhne své cesty kruh se středem v nekonečnu, mohl vrátit i s obrazem naší nahoty na počátek lidských dějin, a my bychom – tentokrát hledíce si do očí a nikoli na své holé zadky – pochopili, že to není oblečení, které jejím zakrytím povýší přírodního tvora na člověka.

Stejně, jako před mnoha lety, překonávám i dnes poslední travers pod malou vrcholovou plošinou zcela porostlou jalovci, vlnícími se v ranně dopoledním světle vzcházejícího slunce. I kamennou lavici, která mi posloužila k odpočinku při tehdejší cestě na Vsacký, nacházím tamtéž, jen dnes skrytou za doširoka rozrostlými keři.

Kolik asi bylo těch horalů navrátivších se do rodného kraje…?

Ten co mne probudil stejně jako já hledí na srostlinu jalovce a sleduje zvláštní pohyby jejího těla. Jako bychom na živou bytost hleděli, ženu tanci propadlou, s jehož darem se rodí ty, které byly za provinění pramatky zvláštním způsobem potrestány: jedinečnou schopností, mít, stejně jako On, plodný klín; a ony úděl svůj přijaly – až na nepočetné výjimky – rády a radostně, jako poctu a odměnu za prvotní neposlušnost, ve jménu životů pak na svět přiváděných.

Ale i když člověk nebyl ustaven pro věčnost na této planetě, stvořitel jistě nepředpokládal, že ji opustí vlastním přičiněním jen krátce poté, co si protře oči a počne se teprve zvědavě rozhlížet kolem sebe; že až jablko ze stromu poznání splní své hlavní poslání, vezme ho do dlaně muž, a se zaujetím zvídavostí obdařeného rozpitvá jej do posledního jadérka, snažíce se poznat, pochopit podstatu všeho bytí; a že pak bude jen narůstat jeho touha skrze toto poznání dobrat se – ach, čeho vlastně?

„Máte snad ještě nějakou otázku?“ zeptá se, když si všimne mého zamyšlení.

„Možná bych měl,“ říkám a hlavou mi proběhne celá spousta otázek; nakonec upřednostním jednu, asi nejdůležitější pro mne v tuto chvíli.

„Můžete mi vysvětlit, proč tato část zdejší krajiny – i když, jak odsud z vrcholu vidím, nevelkého rozsahu, dohlédnu-li až na ostře vymezenou hranici života uvnitř a mrtva mimo ni – proč právě ona přetrvala všechny pohromy, které na planetu dolehly?“

Usměje se: „Je to sice jen naše domněnka, ale podívejte se pozorně – sám jste použil toho výrazu – na ohraničení vámi zmíněného kruhu, a potom po jeho svislé stěně posouvejte zrak pozvolna vzhůru, až jím po obloze opíšete oblouk, končící na obzoru opačné strany; pak mi povíte, zda vás něco zaujalo,“ říká a sám už činí tak, jak mi popsal.

Několikrát přejíždím očima nebeskou báň a znenáhla pocítím vzrušení, které ještě narůstá poté, co zopakuji totéž i z jiných míst. Pohlédneme na sebe současně, já teď usmívaje se po člověčím způsobu, oznamujícím – přišel jsem na to! Nad celým prostorem, v jehož středu dominuje jalovec, je vyklenuta jiskřící kopule, nikoli nepodobná oněm elektromagnetickým, chránícím kdysi obyvatele měst.

„Viděl jste; a chcete-li ještě vědět, co že je původcem toho záření, nemáme jiného vysvětlení, nežli že zdrojem energie, vytvářející tuto přírodou napodobenou ochranu zaniklých měst jsou keře rostoucí uprostřed kruhu života. Z čeho pak oni čerpají svou sílu, ptáte se? Z čeho jiného, myslíme si, nežli ze země, která stráví odumřelé části nejen jejich těl; jediné, skutečně činné, ale bohužel – či spíše bohudík – přírodou vytvořené, nikoli člověkem postavené perpetuum mobile.“

Zůstáváme na Vsackém až do večera, dokud za jalovci zapadající slunce nevyplní svými paprsky sotva viditelné mezery v jeho srostlině, a z propletence kmínků a větví nevytvoří purpurovou a zlatou báň chrámu; teprve pak pomalu odcházíme, dnes ještě všech nás osm.

Cestou mezi pilíři nalézám zrezivělý klíč, ztracený kdysi při mém návratu z Vsackého. Chvíli přemýšlím, co mám s tím kouskem zrezivělého kovu udělat; nakonec mávnu rukou a nechám jej ležet tak, jak si ustlal. Příliš pozdě nastal čas jeho zbytnosti.

Člověk se bez zámků a klíčů v době svých vzestupů neobešel; možná i proto přišel pád.

 

 

. . .

 

 

Tamtéž, o několik tisíciletí později.

 

 

… Než toho dne zapadne slunce nad planetou Zet, shromáždí se v trávě okolo vetřelce mnoho zvědavců; totiž všeliký různorodý hmyz, včetně tvorů podobných mravencům, ale neobvykle velkého vzrůstu, pohybujících se naprosto přirozeně po dvou ze svých šesti končetin.

               

               

                 

 

 

 

---