ozvěna

venku je krásně hnusně, ale inspirace mi šeptá do uší... vím to, slyšela jsem ji :o)...

ozvěna

 

volnost lesa zakouší

ozvěnu

- bije do skal a

žaluje dešti

 

okouzlena sebou

jak pyšný hřebec

vzpíná se konci vět

pak pozvolna umírá

než ji vystřídá

její sestra

 

les je tak tichý

ve své hlučnosti

 

 

 

déšť

 

kráso deště

nechalas sobě spočinout

na mých dlaních

 

a pak, co poslední kapka

dopadla mezi ostatní

vypila jsem duhu uvnitř

uvězněnou

 

od té doby máme duše

barevné

je málo těch, co neokusili

duhu s příchutí deště

 

 

 

 

 

---