Literární bouře

            Každý večer, než usneme, se nám hlavou prohání nesčetné množství všelijakých myšlenek. Snad nekonečno? Těžko říct, co však s jistotou vím je, že některé z nich jsou krásné. Dokonce tak krásné a inspirující, že je až škoda, že se během spánku vypaří a už je nikdo nikdy neuslyší. Kéž bych tak věděl, kde jsou. Šel bych totiž za nimi. 
           Minulou noc nás byly tisíce. Tisíce lidí, lidí, kteří měli ty nejkrásnější myšlenky. Dnes v noci nás tisíce budou. Proč nás, ty masy lidí, prostě nenaženou do obří místnosti- prázdné haly, v níž je slyšet každý malý zvuk, jež je následně opakován hlasem ozvěny, do haly, ve které je každé, byť jen zašeptané slovo tisíckrát zopakováno do éteru? A v té hale by bylo postaveno tisíce, ne, tisíce ne- miliardy psacích strojů, a u každého stroje by byly postaveny miliardy papírů. Každý by usedl za jeden stroj a vložil do něj papír, když v tom by tajemný hlas zavelel: „Pište!“ A v dáli, na druhé straně té obří haly by se nesmělým hláskem někdo zeptal „Ale co máme psát?“. „Vaše myšlenky, přeci! A teď už se nezdržujte a pište, vznešení páni spisovatelé! Do zbraně!“

           Najednou bychom my všichni -vojáci míru, bohatí chudáci, mizerní hrdinové - všichni bychom začali vyťukávat své myšlenky do psacích strojů, a každé jedno klepnutí by se ozvěnou umocnilo, a všechna ta klepnutí, všechny ty údery do klapek psacího stroje by způsobily bouři.

            Literární bouři.