Se kterou z těch blondýn spíš?

"Holka, když chlap nosí domů peníze, tak mu ženská musí odpustit všechno", říkávala mi kdysi moje zlatá maminka - stará škola. "Ale nevěru ne!" Bránila jsem se a všechno se ve mně tenkrát dmulo.....

~~~~  "Věro, budete muset zavolat opraváře na ten kávovar, zase už nefunguje," poznamenala jsem směrem k sekretářce cestou do své kanceláře. To bude den, povzdychla jsem si. Ráno si dcerka opět postavila hlavu, že do jeslí s tatínkem nepůjde, jen s maminkou. Nemůže si na něj stále zvyknout.

           Dokonce sama ráno bez řečí vstávala a spěchala s oblékáním, jen aby nebyl důvod, že to nestihneme a že tedy musí s ním, jako se to stalo včera. On jako podnikatel nemusí být v práci pintlich, může si přeci jenom leccos dovolit, na rozdíl ode mě. Dlouhé měsíce si jí nevšímal, nyní by o to asi i stál, ale zřejmě v ní něco zůstalo, že se tak chová.

           Teď ještě k tomu kávovar a za chvíli výrobní porada u ředitele, povzdychla jsem si a šla si připravit poznámky a blok. Kde jenom mám zápis z minulé porady?

          Po dlouhé dlážděné chodbě se hlasitě rozléhal klapot mých jehlových podpatků. Spěchala jsem do ředitelny. Všichni budou vědět, že jdu zase na poslední chvíli, uvědomovala jsem si cestou kolem kanceláří stavitelů, nedbale otevřených dokořán.

          "Paní inženýrka, to jsou k nám hosti," usmíval se na mě svým záhadným úsměvem Pospíšil. Stál pohodlně ve dveřích své kanceláře, ruce v kapsách. Udělal půl kroku mým směrem: "tak jsem se doslechl novinky," pronesl záhadně a čekal, co já na to.

         Jen jsem povytáhla obočí a malinko zavrtěla hlavou, jako že té narážce nerozumím. Co zase má, člověk mu někdy nerozumí. Ale chytrý on je, možná dokonce ten nejchytřejší ze všech našich stavitelů.

          "No ta bouračka manžela na Monaku, to bylo dobrý," šklebil se. Nemohla jsem tu jeho grimasu nazvat smíchem, to byl prostě škleb. "Paní inženýrko, a kterou pak měl při tý bouračce v autě tentokrát, hm?" Tvářil se velice pobaveně, pásl se na mých rozpacích.

          "Co blbnete, koho měl mít v autě? Jel se jen tak projet, sám. Naboural, to se může stát každému," chtěla jsem ukončit hovor.

         "Aha... tohle vám řekl? A vy tomu fakt věříte?" teď už se Pospíšil nahlas smál tím pobaveným smíchem chlapa, který si je jistý a ví své.

           Nechala jsem ho tam stát a beze slova pokračovala svým směrem. Ředitel vybírá pět stovek pokuty od toho z náměstků, který dorazí se zpožděním. Nemohu si dovolit platit pokuty, můj plat je přesně rozdělený mezi paní na hlídání a studium mých starších dětí. Nikdy o tom nemluvím, mám pocit, že jsem propletená do jakéhosi kola osudu a to se jen pomalu otáčí - měsíc po měsíci, výplatu po výplatě.

          Leoš, technický náměstek se s ředitelem dohadují o smlouvě v jedné vesnici na Žďársku, kde se rekonstruuje místní škola. Myšlenky mi utíkají mimoděk jinam.

          Jako vždy jsem vyzvedla po práci malou u Mirky, která mi ji vyzvedávala z jeslí. Moje pracovní doba končila déle, než byly otevřeny jesle. Mirka mi takto pomáhala a cestou ze školky, kam chodila pro svého chlapečka, vyzvedla ještě v jeslích mou Niky. Občas jsem jí za to dala nějakou pozornost, nic závratného. Právě jsem dělala večeři a malá si hrála, když se ozval telefon:

          „Ahoj, zdržím se dneska dýl v práci, nečekej na mě s večeří. Máme nějaký problém v Práchovicích na montáži, musím ještě překontrolovat  nějaký výpočty,“  volal  manžel.

           No dobře, jsem na to zvyklá, nepřišlo mi na tom nic zvláštního. Již jsem si zvykla, že podnikatelé nemají prakticky pracovní dobu, nemohou si brát dovolenou, naopak mají povinnosti vůči zaměstnancům, doma jsou nevrlí a nemluvní - před zaměstnanci  a společníky  úžasní. Naprosto normální situace.

           Malá už byla v postýlce a já se dívala v televizi na seriál, když se ozval telefon znovu. Manželův plačtivý hlas mi přerývaně sděloval: „Naboural jsem, nemůžu odtud...“

           Kde je, co tam dělá, co se mohlo stát? Napadalo mě a nic mi nedávalo smysl, nechápala jsem a čekala vysvětlení, plačtivost a chvění v manželově hlasu ve mně vyvolávaly pocity hrozného strachu. Kde mohl na tom kousku z kanceláře domů nabourat?

          „Jsem tady, před Monakem a dostal jsem smyk jak začalo sněžit, nešlo s tím nic dělat, jsem narvaný na kovový sloupek ohrady, auto je zničený..“ pofňukával.

          „Jak jsi na tom, co je s tebou, jsi v pořádku, co se ti stalo??“ Chrlila jsem ze sebe automaticky otázky, co mě napadaly a snažila si v hlavě urovnat  informace. Pochopit, co se právě dozvídám.

           „Jsem v pořádku, mně se nestalo nic, ale auto je nepojízdný,“ už skoro vzlykal, zřejmě byl v šoku.

           „Počkej, někoho ti tam pošlu, obvolám známé, to zvládneme, nepanikař, vydrž. Co tam vůbec děláš? Myslela jsem, že jsi ještě v kanceláři..“

          „Jel jsem se projet, potřeboval jsem si vyčistit hlavu,“ vypadlo z něj neutrálně.

          Hledala jsem číslo na známého s autem, o kterém jsem věděla, že mě nenechá v nesnázích a pomůže, tak jsem o té odpovědi ani moc nepřemýšlela, jen mi ujelo: „A to jsi jel přes celé město na druhou stranu až na Monako, proč právě tam, tam se chodí na procházky, nic tam není, už vůbec ne terén na projížďku..?“ Dál jsem to nerozebírala, našla jsem číslo a musela zorganizovat záchrannou misi.

         Celý týden řešíme opravu auta, které mezitím odtáhli do servisu. Jsem nazlobená, nakonec to vypadá na totálku, nevyplatí se to opravovat, náš zánovní, vínově červený Opel půjde zřejmě do šrotu. Teprve nyní, když ředitel propírá Leoše, mám chvíli čas o všem přemýšlet, Pospíšil naťukl první kostičku v řadě a spustil v mé hlavě dominový efekt .

          Najednou tam v zatáčce před Monakem zřetelně vidím stopy dámských lodiček, vedoucích od nabouraného auta k autobusové zastávce dolů do Slatiňan. Jak dobře to tam znám, vidím to tak zřetelně, jako nikdy.

           Ano, na tom minulém firemním večírku, kam jsem jako manželka jednoho z majitelů firmy vždy zvána, na tom večírku bavil přece ty blondýny. Ta jedna se mi vybavuje obzvlášť zřetelně, měla hrozné zuby, předkus, nebo něco podobného.  Připomínalo mi to koně.

            Byla jsem tam pro něj vzduch, byl v tu chvíli bavič a muž velkého světa.  Proto jsem si sedla k jinému stolu a bavila se tam se známým o ekonomice. Mé oblíbené téma. A on byl tak zabraný do té blondýny, že si ani nevšiml, že už večírek končí, že  tam dávno stojím oblečená v kabátě. Nevnímal (nechtěl vnímat), že je pozdě a že jdeme domů. Stále se nemohl odtrhnout od své blonďaté kolegyně.  Měla jsem nepříjemný pocit, stále si to pamatuji. Začínalo mi být jasno.

          Rozbolela mě hlava. Došlo mi, že před měsícem  mě nechal s malou o víkendu samotnou doma a odjel si sám na běžky k Bukáčkovi, bez vysvětlování. Prostě se sebral a jel. Divné na tom bylo snad jen to, že jsme každoročně k Bukáčkovi  na firemní běžky jezdili zásadně spolu. Naopak divné vůbec nebylo, že nic nevysvětloval - nedělal to nikdy, on si vždy udělal, co chtěl a co považoval za správné. Ani ho nenapadlo, že by bylo asi vhodné mi něco vysvětlit či říct - protože proč? On nemusí. Proto se ho také již na nic neptám - odpovědí bude jen zaryté mlčení a pohled do prázdna.

           Ano, je mi to jasné, blonďatá sekretářka tam byla také, nepotřeboval tam tedy mě. A já, naivní pitomeček, jsem se doma starala o malou a gruntovala, protože to jindy nestihnu, aby přijel do uklizeného, měl navařeno a napečeno. Bylo mi zle. Omluvila jsem se řediteli z porady, nebyla jsem tam schopná déle vydržet.

          Zavolala jsem Mirce, že si malou dnes vyzvednu sama, že jdu dřív z práce. Nechala jsem všechno ležet a šla pro ni do jeslí. Nějak všechno přestávalo mít smysl - honím se do večera v práci, každý den překonávám bolest z odloučení od holčičky a nakonec..  Blondýna, hm.

           Není první, blesklo mi  hlavou. Již před lety tu jedna byla. Dája.. Ta vzpomínka mě rozčílila. Tenkrát mi o ní řekl sám. Nenapadlo by mě to. Že.. on.. a s mojí kamarádkou.. plakal, klepal se.. že ho svedla a nemůže to „unést“. Musel mi to „říct“.. Proč? Proč mi to říkal? Je odporné vidět brečet dospělého chlapa. A ještě slyšet tohle. Ale mně ho tenkrát bylo skutečně líto. Jen jsem ho chlácholila, že se nic neděje, že se máme rádi.. připadala jsem si silnější než on a měla pocit, že ho musím chránit, aby neplakal.. a už jsem o tom nikdy pak nemluvila.  Nejsem já blbka?

           Přišel domů a mračil se. „Tak v tom servisu na mě ušili pěknou habaďůru - najednou je v tom autě toho rozbitýho víc, než si pamatuju a než skutečně bylo. Normálně tam vyměnili řídící jednotku. Byla v pořádku a najednou mě přesvědčují, že je na odpis.“

           Žehlila jsem. Malá byla ve vaně, cákala. „Co to znamená?“

          „Že si na nás pěkně někdo namastí kapsu, ocenění auta půjde dolů, když ho bude servis vykupovat. Už určitě mají kupce a potřebují co nejvíc srazit cenu,“ vztekal se.

         Byla jsem neskutečně unavená. Pomalu začínal působit prášek proti bolesti. Víc už toho snad dnes nezvládnu.  „Můžeme s tím něco udělat? Můžeš auto odtamtud vzít a dát jinam?“ Zajímala jsem se.

         „Ty ses zbláznila, tam povyměňovali díly, nikdo jim to nedokáže a to auto je teď na odpis, nemá to cenu opravovat a navíc za to dostanu při výkupu pakatel, směšnou cenu,“ metal blesky.

          „Nějak to budeme muset přežít,“ poznamenala jsem unaveným hlasem. Neměla jsem sílu se ani rozčílit. Vypnula jsem žehličku, vzala osušku a šla do koupelny.

           „Niki, pojď, vyndám  tě z vany a budeme papat.“  Myslela jsem v tu chvíli na mou maminku, jako bych ji znovu slyšela:

           „Holka, když chlap nosí domů peníze, tak mu ženská musí odpustit všechno", říkávala mi kdysi. "Ale nevěru ne!" odporovala jsem jí tenkrát. Dnes bych již tak vzpurná nebyla.. Moje zlatá maminka..

 

(Povídka z cyklu Bílý kruh bezpečí - napsáno pro idnes)

---