Nehostinná zákoutí - Kapitola 13

Leť!

 

 

 

   Když Dominikovi došlo, čeho byl právě svědkem, zůstal několik vteřin jako opařený, neschopný pohybu. Až po několika minutách se konečně trochu vzpamatoval a roztřeseně začal pozpátku ustupovat od okna. Nespouštěl z něj přitom oči, jako by očekával, že jím každou chvíli něco hrozného pronikne dovnitř. Že by ale okno zavřel, ho ani nenapadlo. A i kdyby, nemohl by to udělat. Krabat byl stále někde venku.

   Vzdálené bubnování neustávalo. Přitiskl si dlaně na uši. Měl pocit, že nikdy nic zlověstnějšího neslyšel. Na jeho vkus trval ten podivný sen nepříjemně dlouho.

   Pomalu, pomaloučku stáhl ruce z uší. Stejně ho nedokázaly dostatečně ochránit. Napadlo ho něco jiného. Štípl se do předloktí. A znovu, tak silně, až sykl bolestí. Na jemné kůži se objevily rudé skvrny, ale sen stále trval. Kousl se do rtu, až ucítil na jazyku kovovou sladkost vlastní krve. A potom uslyšel hlas.

   Volal ho jménem.

 

***

 

   Snad poprvé v životě neměl daleko k hysterickému záchvatu. Ten neznámý hlas byl tak blízko. Dominik vykulenýma očima doslova hypnotizoval temný obdélník otevřeného okna, jímž do místnosti proudil čerstvý noční vzduch, prosycený svěží vůní deštěm zkropené trávy. Byl si téměř jistý, že se v něm každým okamžikem zjeví nějaká po jeho krvi bažící upíří příšera, která si pro něho pod závojem noci přilétla z říše nočních můr.

   Volání se ozvalo znovu. Hlas mu byl něčím velmi povědomý, ale strach mu nedovolil nad tím nějak hlouběji dumat. Daleko horší totiž bylo, že ho jakási neznámá síla nutila vykročit tomu volání vstříc. Jako loutka, nucená k pohybu cizí, všemocnou vůlí, začal se Dominik pomalu přibližovat k otevřenému oknu, za nímž na něho číhalo cosi neznámého. A v dálce neustále vířily popravčí bubny.

   Mučivě pomalu, krůček po krůčku, dospěl Dominik konečně k cíli. Jenže ouha! Pro tu neznámou sílu, která jím s nesmlouvavou nadřazeností manipulovala, nebylo cílem okno, ale to, co se nacházelo za ním. Měl v tomto snu Dominik zemřít? A bylo by to vůbec možné? Říká se, že se lidé, kterým se zdá o své vlastní smrti, probudí dřív, než se to stane. Kdyby ne, už by se neprobudili nikdy. Ale kdoví? Třeba taková klidná smrt ve spaní, po níž všichni lidé podvědomě touží, není zas tak úplně příjemná. Třeba jí předchází hrůza a smrtelná úzkost snových vizí.

   V tuto chvíli ale vůbec nezáleželo na Dominikových pocitech. Někdo či něco si prostě umínilo, že ho jakousi uzurpátorskou telepatií donutí vylézt na parapet, vzpažit jako při skoku šipkou do vody a nakonec ho nechá promítnout si před očima ve zlomku sekundy celý jeho krátký a směšně zbytečný život.

   A Dominik opravdu skočil. Na tvářích ho přitom zastudily slzy, které vyplakal, aniž by si to vůbec uvědomil. Dole pod ním čekal betonový chodník, o který si co nevidět rozbije hlavu. Za pár hodin ho objeví sousedé, kteří vstávají do práce jako první. A jeho máma...

   Poslední Dominikovu myšlenku přetrhl prudký záškub směrem vzhůru. Leknutím otevřel oči a s téměř posvátným úžasem sledoval, jak se beton chodníku, který už byl málem na dosah, nějakým zázrakem vzdaluje a on sám se vznáší k bezhvězdné obloze, sice nepříliš rychle, ale zato téměř kolmo. V ramenou cítil zvláštní bolest. A také tlak. Nebylo to příjemné, ale dalo se to vydržet. Něco ho v těch místech pevně drželo a neslo vzhůru. Zatím si ale netroufl podívat se, co to je. Nebo kdo. Pořád byl k smrti vyděšený a kdyby se ho někdo zeptal, jestli byl pro něho horší ten pád, nebo toto, asi by dlouho vážil odpověď.

   Když už bylo stoupání na Dominikův vkus příliš dlouhé a ramena skoro necítil, stalo se něco, co by mu zaručeně přivodilo okamžitý infarkt, nemít tak mladé a silné srdce. Stisk totiž naprosto nečekaně povolil a on opět padal. Tentokrát už ale z neporovnatelně větší výšky. Tak proto ho ten neznámý noční přízrak zachránil od pádu na beton? Aby si užil delší agónii? Je snad už mrtvý, dostal se do pekla a tohle teď bude prožívat pořád dokola? A nejen to, třeba ještě něco mnohem horšího. Přistihl se při kacířském přání, aby toto byl už opravdový konec.

   „Leť!“ přerušil svištění vzduchu čísi naléhavý výkřik, Dominikovi těsně u ucha. „Sakra, leť!“

   Cože? Má letět? Vždyť letí. Padá. Řítí se. Nebo měl ten neznámý na mysli něco jiného? Je to sen. Že by snad...

   Dominik už na nic nečekal a mávl pažemi. Zdálo se mu to, nebo se let střemhlav dolů zpomalil? Mávl podruhé, potřetí. A opravdu... pád se skutečně změnil v jakési křivolaké plachtění. Zmocnila se ho euforie. Letí. On skutečně letí!

   Cítil ho vedle sebe. Ještě pořád byl vyděšený, ale ta prvotní hrůza už byla rozmělněna úlevou. Dovolil si otočit hlavu a konečně se podívat, kdo to vlastně letí vedle něho, i když už nějakou chvíli tušil.

   „Leť, nerozptyluj se. Ještě se máš hodně co učit,“ napomenul ho Krabat nevzrušeně. Dominik upřel poslušně oči zase před sebe a pokoušel se vstřebat šok ze zjištění, že jeho ptačí kamarád najednou hovoří naprosto jasnou a ani trochu ptačím hrdlem nezkreslenou lidskou řečí. A také z toho, že on sám má místo rukou černá ptačí křídla.

   Dva velcí krkavci bok po boku brázdili noční oblohu nad Starým Hradištěm. Jeden z nich byl v letu ještě trochu nejistý, ale s každým dalším mávnutím křídel se to lepšilo.

   Koneckonců... byl ještě mladý a učil se rychle.

 

***

 

   „Dominiku! Už je skoro poledne. Ty dneska nejdeš do práce? Jestli ne, stejně bys měl vstát. Venku je nádherně, škoda prospat takovej den.“

   Juliin hlas vytrhl Dominika z tvrdého spánku, ne nepodobného bezvědomí. V první chvíli nevěděl, kde je a proč je proboha tak strašně rozlámaný. Pak si vzpomněl. No jasně. Ten sen. Noční můra, která se změnila v nejkrásnější zážitek jeho života.

   Posadil se na posteli, prohrábl si rukou rozcuchané vlasy a se širokým zívnutím se protáhl. Musel přitom udělat nějaký špatný pohyb, protože mu od krku dolů projelo bolestivé bodnutí. Se syknutím se zašklebil. Automaticky stočil pohled ke Krabatovu bidýlku. Zdálo se, že tvrdě spí, hlavu pod křídlem. Dominik se usmál. Kdybys věděl, kamaráde...

   V rychlosti na sebe hodil nějaké oblečení a vydal se do koupelny. Právě z ní vycházela Julie. Dominik jí ledabyle odpověděl na pozdrav, když se s ní ve dveřích míjel, ale pak se zarazil, podíval se na ni znovu a vykulil oči.

   „No co je? Co čučíš? Tos mě nikdy neviděl, nebo co?“

   „Ale jo,“ vykoktal zmateně. „Jen jsi dneska nějaká... jiná.“

   „Vážně? A lepší nebo horší?“ mrkla na něj matka. No páni! Ona snad ani nemá kocovinu, uvědomil si Dominik s úžasem. S ohledem na její včerejší stav počítal, že jí dneska bude opět hodně krušno. A ona zatím vypadá naprosto svěže a sluší jí to. Odhodila dokonce retroimage hipísačky a nejspíš se i nalíčila.

   „Lepší, to je jasný,“ přiměl se konečně k odpovědi.

   „Tak to jsem ráda,“ usmála se Julie. „Jdu se totiž zeptat na práci.“

   „Cože? Na práci?“ Dominik nevycházel z údivu.

   „Jo. Už je skoro na čase, nemyslíš? Rozhodla jsem se, že teď už bude všechno jiný. Dlužím ti to.“

   „Nic mi nedlužíš, mami,“ zabručel Dominik. Cítil jakési zvláštní rozpaky. Tahle nová Julie tu je jen na návštěvě. Není možné, že by jí to vydrželo. Lidi se nemění ze dne na den. Asi to myslí dobře, ale jen aby to nebyla cesta do pekel. Ta obvykle bývá dobrými úmysly dlážděná.

   „No, koupelna je tvoje. Musím letět. Mohl bys mě na cestu poplivat?“

   „No fuj, mami,“ ušklíbl se Dominik. „A co je to vůbec za práci?“

   „V tom malým květinářství u brány shánějí floristku. Docela by se mi to líbilo.“

   „Copak ty rozumíš kytkám?“

   „Jak by ne? Jsem vyučená zahradnice, copak to nevíš?“

   „Ani ne. Nikdy jsi to nedělala, jak bych to měl vědět?“

   „Máš pravdu. Promiň.“ Posmutněla. Dominik měl pocit, že ještě spí a tohle je jen pokračování toho zvláštního snu, který začal jako horor a skončil nádherným výletem do fantazie. I tahle matčina proměna by byla fantastická... kdyby byla reálná. Což se Dominik obával, že není.

   Když za Julií zaklaply dveře, dopřál si dlouhou sprchu, která ho osvěžila, vzpružila a odehnala z jeho mysli poslední zbytky podivných pocitů, které si z noci přinesl. Teď už na svůj sen dokázal myslet nezaujatě, jako na něco abstraktního a prchavého. Něco, co je sice ještě stále živé, ale každou další minutou to bude ztrácet obrysy, až z toho nakonec nezůstane vůbec nic.

   Omotal si kolem pasu osušku a přistoupil k umyvadlu. Ve vzduchu se dosud vznášela vůně Juliina parfému. I to byl nezvyk. Většinou z ní bylo cítit spíš laciné víno, než drahá voňavka. Ani netušil, že něco takového má. Nejspíš pozůstatek některé z jejích her na partnerský vztah, usoudil nakonec.

   Zrcadlo bylo zapocené, otřel ho tedy dlaní a zadíval se sám sobě do obličeje. Pod očima měl kruhy, jako by celou noc probděl. Na rozdíl od matky tedy příliš svěže nevypadal. Ani se tak necítil. Popravdě by nejraději vklouzl zpět do postele a spal a spal. Dneska by to šlo, měl volno. Jenže prolelkovat celý den jen tak se mu taky nechtělo.

   Zase si vzpomněl na začátek svého snu. Je možné, že se mu skutečně zdálo o popravě? Ale koho? Za co? Nepřestávalo mu to vrtat hlavou, i když mu bylo jasné, že tohle už se nejspíš nikdy nedozví. Bylo to všechno ale tak sugestivní, tak skutečné. Pamatoval si dokonce i melodii té latinské písně, kterou zpívali mniši.

   Pak ho něco napadlo. Stejně nemá nic lepšího na práci a aspoň mu ten snový zážitek konečně přestane vrtat v hlavě. Prostě se musí dozvědět, že to bylo skutečně jen dílo potměšilého podvědomí. Jinak se nikdy nezbaví toho hrozného bubnování, které mu neustále víří hlavou.

   Znovu si opláchl obličej ledovou vodou. Vzhlédl. O moc svěžeji sice nevypadal, ale když měl teď před sebou konkrétní plán, už se cítil mnohem lépe. Propletl prsty obou rukou, založil je za hlavu a protáhl se v zádech. Okamžitě toho ale nechal, když se znovu ozvala ta bodavá, intenzivní bolest. Co to sakra...

   Tohle už bylo divné. Dominik se natočil k zrcadlu trochu bokem a pokoušel se dohlédnout na místa, odkud nyní v pravidelných intervalech vystřelovaly krátké exploze tupé bolesti. Šokovaně zamrkal a srdce se mu na okamžik zastavilo. Nemohl uvěřit svým vlastním očím.

   Přes obě jeho nahá ramena až kamsi na lopatky se rudě táhla hrozivě vyhlížející, krví podlitá a bolestivě naběhlá jelita, která svým tvarem víc než cokoli jiného připomínala ptačí pařáty.

 

 

 

***

 

 

 

 

 

---