Elfí oběť

Stál na kraji skály. Kolem se rozbíhaly vlny rozbouřeného moře. Slunce právě zapadalo. Jeho světlo vystřelovalo paprsky skrze temnou oblohu. On stál a díval se na moře. Tolik se mu chtělo roztáhnout křídla, slétnout nad hladinu a svým zrakem zkoumat nekonečné hlubiny. Teď však ještě nesměl. Nebyl ještě v tom správném věku. Nebyl dospělý. On byl předurčen k životu v moři a ve vzdušných vírech. Okřídlenec. Elf s ebenově černými netopýřími křídly. U pasu se mu houpal dlouhý nůž – nejkrásnější práce kováře Hadbaga. V ruce svíral luk z javorového dřeva. Oděn byl v lehké šedé roucho, přepásané ocelovou skruží. Po chvilce, kdy západ už uhasínal, se otočil. „Lerrimaros te korassam lerrimare on te korass.“ Tak zněla starodávná motlitba okřídlených. Neustále si ji opakoval při každé návštěvě moře. Nesměl však vzlétnout. Zatím. On se dočká. Pomalu seskakoval z kamene na kámen.

„Ferimare,“ oslovila ho jeho matka. „Přiznej, byl jsi opět na Skále pokušení, je to tak?“ Ferimaros zatvrzele mlčel a díval se do svého talíře. Ostatní elfové nerušeně a tiše pojídali svou večeři. Při zmínce o Skále pokušení se však zarazili a napjatě sledovali, co řekne mladý Ferimaros na svou obhajobu. Všichni – mezi nimi i Ferimarův otec – doufali, že je to jen z jeho vyjímečné podoby z jeho prapředkem létavcem Erginomarem a že Ferimarose ta dávná sudba mine. Jenže …

Ferimaros neodpověděl. Jeho matka si povzdychla: „Kéž bych mohla mít ještě jedno dítě…“ To byla struna, na kterou zabral nejen Ferimaros. Každý ve vesnici věděl, že žádná žena nesmí podle přísných pravidel mít více než jedno dítě. Ferimaros byl po svém slavném předkovi jeden z mála, kdo se narodil s křídly.  Tentokrát měl Ferimaros odpověď připravenou. „Tak proč nezrušíte to hloupé nařízení?!“ Všichni v jídelně zalapali po dechu, kromě elfů, kteří byli stejně staří jako Ferimaros. „Ano, to je pravda, proč to neuděláte, svolejte Velkou radu a předneste tento návrh vladykovi,“ začali volat všichni jako jeden. Ti starší se zvedli a snažili se mladé uklidnit. Ferimaros zmatku využil a rozzuřen na nejvyšší míru odcházel se svými zbraněmi do nedalekého lesa. To bylo druhé místo v jeho životě, které ho ještě tak trochu poutalo k vesnici. To pouto však sláblo. Kouzlo lesa se vytrácelo. Nebyl tam takový klid a harmonie, kterou cítil z moře a vzduchu. Mimo Ferimarose vyběhla ven dívka, která celou dobu Ferimarose smutně pozorovala. Sledovala ho jak odchází do lesa. Nic neřekla a vydala se za ním.  Ferimaros se procházel mezi stromy a díval se na stromové dryády, které na něho přátelsky mávaly. Pod nohami mu šelestili neposední skřítkové a vzduchem kolem něho se proháněly jeho největší oblíbenkyně poletuchy. Neuvědomoval si v tu chvíli nic jiného než svou podstatu a souznění se stromy, trávou a květinami. Kolem něho proběhl párek zajíců. Pak se u něho zastavila srna s mládětem. Ferimaros ji pohladil. „Jdi. Jsi příliš na očích lovcům,“ zašeptal tiše. Srna ztuhla, pobídla mládě a rozeběhla se spolu s ním rozeběhla hlouběji do lesa. Dívka tiše Ferimarose sledovala zpoza jednoho stromu. Nesmí podlehnout té staré sudbě, pomyslela si. Ona byla velmi zběhlá v historii a to i přesto, že byla stejně stará jako Ferimaros. Pět let studovala archiv svého děda, který byl hlavou Velké rady. Věděla, že pokud se Ferimaros dožije stanoveného věku, může se pokusit za pomoci staré motlitby vzlétnout a pak se ponořit do rozbouřených vln moře. Celá věc měla jeden háček. Všichni létavci, kteří se narodili po Erginomarovi – a že jich nebylo málo – zahynuli při vzlétnutí, po té, co zapomněli odříkat několik slov z motlitby. Nechtěla, když už Ferimarovi dovolili žít, aby zemřel tak mladý.  „Lerrimaros te korassam lerrimare on te korass,“ odříkával Ferimaros nahlas ovládnutý harmonií lesa a opojený touhou po létání a moři, které teď jakoby volalo: „Ferimaros lerrimaros on te korass.“ Nejhorší na tom bylo, že toto volání moře zaslechla i dívka. Zděsila se. Rychle ponořila svou mysl do duše lesa. „Farrah te korassam Ethel.“ To byla poslední slova, které dívka pronesla.