Ardirské duše

Vrazil do mě další člověk. Už jen ledabyle sem se ohnal pohledem jeho směrem a pomalým krokem jsem se vydal dál. Toho dne bylo nebe nad Markutem chmurné a každou chvíli mohlo začít pršet. Překřikujícím bytostem všude kolem to ale zřejmě nevadilo. Všichni si zařizovalo své vlastní záležitosti a běhali od místa k místu aby zařídili vše nezbytné. Já měl jen jeden cíl- budovu ve které se zapisovali noví vojáci. Už několik let sem snil o tom stát se pravým vojákem o kterých jsem často slyšel v legendách a vypravováních . O hrdinech kteří neohroženě zabíjejí kdejakou příšeru v dalekých zemích i o vojácích kteří denně riskují své životy na frontě. Snil jsem o tom stanou v bitevní vřavě tváří v tvář Valoriánskému válečníkovi. A dnes přišel můj den. Konečně vstoupím do armády a půjdu do války. Možná že jsem naivní když si myslím co všechno nedokážu, ale já už zkrátka takový jsem. Zhluboka jsem se nadechnul a vydal se po kamenném chodníku ke vchodu.
Uvnitř bylo podobné rušno jako venku na tržišti. Nováčci i vojáci tu pobíhali s pergameny v ruce nebo s výstrojí kterou roznášeli na cvičiště nově příchozím. U jedné ze stěn poblíž ohřívadla stál starší důstojník s kamenným výrazem ve tváři. Mohutný felin s meči u pasu pozoroval všechen ten zmatek ve u svých podřízených. Přeběhl mi mráz po zádech když se na mě podíval a jakoby se ještě více zamračil. Odtrhnul jsem zrak a vydal se ke stolu u kterého seděli dva vojáci kteří na pergamen před sebou zapisovali jména nováčků a dávali jim potřebné informace.
Stání v řadě mi ubíhalo pomalu. Byl jsem nervózní a pozoroval obličeje se stejnými pocity všude kolem. Konečně jsme přišel na řadu. Výraz v mé tváři byl směsicí hrdosti, očekávání ale i strachu. Upřímně, tehdy bych se nepřál vidět.
„Vaše jméno“ řekl prostě muž který seděl uprostřed stolu. Chvíli jsem na něj zíral a nevím proč ale nedokázal odpovědět.
„Lendrick z Hagu, pane“
„Nemusíš mě oslovovat pane, nejsem tvůj nadřízený“ řekl nejdříve. Potom vyplnil cosi na papíře a podal mi brk s žádostí o podpis. Nečetl jsem ten text-přesně jsem věděl co spočívá v jeho obsahu. A tehdy přišla chvíle na kterou jsem dodnes pyšný jako na žádnou jinou. Podepsal jsem verbovací listinu která ze mě dělala právoplatné ho vojáka Derionu. Triumfální úšklebek na mé tváři vypověděl o mé odhodlanosti.
„Hlaste se u kapitána Vatarala na nádvoří, hodně štěstí ..“ řek voják a zavolal dalšího naivního šťastlivce.
Kapitána Vatarala jsem našel snadno. Muž se zjizvenou tváří stojící na nádvoří. Klel a řval na všechny zmatené nováčky kteří vyzvedávali poslední zbytky výstroje.
„Lendrick z Hagu kapitáne“ řekl jsem pyšně „ mám se u vás hlásit jako nováček.“
Kapitán mě chvíli znechuceně pozoroval. „Další neschopný sebevrah sakra“ řekl se zavrčením které ve mně vyvolalo obavy. „Co tu ještě stojíš?! Koukej si dojít pro výstroj nebo snad chceš abych ti ji přinesl sám?!“ křičel dosti rozčíleně ale na jeho bojem zocelené tváři byly znát zkušenosti a disciplína.
Zbroj kterou mi přidělili mi padla dobře. Prostá kožená zbroj, místy vyztužená trochou železa, na prsou hrdě vyhlížející Derionská vlajka.
„Takže vy neschopní pitomci. Okamžitě se seřaďte na nádvoří! Pohyb!“ kapitánův chraplavý hlas se rozléhal nádvořím jako dunění hromu.
Za necelých pět minut se všichni seřadili do pěti hustě naskládaných řad.
„Takže vy zatracení naivní blázni“ začal… „Proč si myslíte že chcete být vojáky?! Chcete zabíjet nepřítele po desítkách, a podřezávat krky a lámat zbroje?! Čekáte že až se vrátíte, bude vás každý oslavovat a uctívat vás proto že jste byli ve válce?! Čekáte že válka je četný boj s pozvednutým mečem a že zrovna vy, pobijete nejvíc nepřátel?! Ne! Vy parchanti!“ jeho hlas byl nyní ještě hlasitější a chraplavější! „Válka je peklo. Řeknu vám vy zatracení darebáci, že veškerá vaše hrdost a odhodláni vyprchá jakmile zazní první kvílivý Valoriánský roh a vy uvidíte vojáky v jejich řadách. A jakmile začne boj, budete prosit každého kolem, aby vás chránil. Budete bezmocně uhýbat před každý výpadem nepřítele a sledovat, jak vašeho kamaráda prostřelil šíp anebo mu roztříštila hruď sekera. A až vás pokropí jeho krev a ucítíte pach smrti, roztřesou se vám ruce a vaše ubohé pohledy budou samy o sobě prosit o slitování-a právě to jeto nejhorší vy zatracenci! Oni totiž nemají žádné slitování! Jakmile kleknete k nohám prvnímu nepříteli s mečem skloněným u kolen, plivne na vás a potom vám rozpoltí lebku! Válka není o hrdinství nebo cti, je o odvaze a odhodlání vás, a hlavně vašich spolubojovníků! Kdybyste viděli co se skutečně děje na bitevním poli, se zelenýma ksychtama byste utekli zpátky domů!“ chvíli s vyceněnými zuby pozoroval nastoupené vojáky kteří po sobě pokukovali se směsicí nejistoty a strachu.“ Mám jen málo času než vás darebáky odvedou na severní frontu. A málo času na to, abych z vás udělal vojáky kteří dokážou vzdorovat nepříteli!“
Večer v kasárnách panovala docela ponurá nálada. Seděl jsem na posteli a přemýšlel nad Vataralovými slovy. Pořád jsem se utěšoval že nás chtěl jenom zastrašit abychom se snažili, ale přesto jsem byl docela nejistý. Ostatní pracovali na svých zbraních –leštili je nebo brousili, nebo spolu jen tak mluvili o budoucnosti. Já jsem se díval do země a taky přemýšlel.
Postupně v kasárnách ubývalo světla jak vojáci zhasínali svíce a šli spát aby byli odpočatí na příští den. Nevěděl jsem, za jak dlouho nás pošlou na frontu a to mě štvalo.
„Dáš si?“ zeptal se tichý hlas ozývající se z postele za mnou. Otočil jsem se neznámý mi podával lahev. Sebral jsem ji a zhluboka se napil.
„Díky, trochu kyselé ale lepší teď asi neseženeme co…“ nahodil jsem s úšklebkem. Vrátil jsem mu lahev. „ Jsem Lendrick“
„Jsem Rhulen, poslyš…myslíš že je pravda to co říkal kapitán?“ jeho hlas kypěl nejistotou.
„Ve válce jsem nebyl, takže opravdu nevím. Byl bych ale rád kdyby to pravda nebyla.“
Z venku bylo slyšet hučení větru. Tady uvnitř bylo teplo a nečekaně i trochu útulno. Ještě chvíli jsem si povídal z Rhulenem. Zjistil jsem že kdysi dělal hlídače na jedné pohraniční oblasti ale nikdy nebyl ve vetší šarvátce než boj se ztracenou hlídkou nebo pár opilci z vlastních řad. Tiché šeptání nám usnadňovalo odporně kyselé víno které se obracelo na jazyku.
Ráno nás vzbudil známý křik. “Vstávejte vy zatracení neschopní mizerové! To si myslíte že budete spát celý den nebo co?!“ křik kapitána Vatarala opět hromově zněl celým objektem. Za chvíli jsme byli nastoupeni ve stejných řadách jako včera. Všichni včetně mě, očekávali, co se bude dít.
„Dnes si vás prověřím. Zjistím jestli jste už někdy drželi v rukou meč a jak to s ním umíte vy neschopní darebáci!“ Přišel k první řadě a prošel kolem všech se znechuceným vrčením. „Bude mi trvat dlouho, a vy budete muset vypotit hodně krve abych z vás udělal vojáky.“ Založil si ruce na prsou „Teď budete rozděleni. Lukostřelci dostanou luky a půjdou k terčům, bojovníci se budou hlásit u pod-důstojníka Sermira a stínoví běžci zůstanou se mnou!“
Přeběhl mi mráz po zádech když řekl, že já teď budu s ním. Někteří ze sebe vyloudili úlevné výdechy když mohli odejít. Já, Rhulen a osm dalších stínových běžců zůstalo zde na nádvoří. Všichni po sobě házeli pohledy a krčili rameny.
„Asi bych radši šel na frontu“ syknul mi do ucha Rhulen který stál vedle mě. Kysele jsem se pousmál a zadíval na Vatarala který pozoroval všechny zbylé.
„Takže kdo z vás mi ukáže, co umí vy neschopní mizerové?!“ zaburácel kapitán s krutým smíchem. V davu začala kypět nervozita, všichni se dívali jeden na druhého a nervózně přešlapovali. “Zkusím to pane!“ křikl jsem nahlas. Prošel jsem davem, tasil oba meče a stanul proti kapitánovi který si nechal meče neodhalené u pasu. Lehce přikrčený s meči u země jsem se rozběhl. Když už jsem byl u něj a pokusil se ho bodnou do břicha, otočil se na patě-takže moje meče neškodně proťaly vzduch-a dlaní mě udeřil do hrudi. Náraz mě odhodil dozadu a na zemi jsem potom bolestivě lapal po dechu. V hrudi mi hořel oheň ostré bolesti.
Kapitán se začal smát. „ Co to sakra mělo být?! Kdybych byl nepřítel, už by ses válel v kaluži vlastní krve! Myslíš si, že s tímhle něco zmůžeš?!“ odvrátil zrak k davu. „Někdo další?“ Vstal jsem ze země a šel se zařadit zpět.
„To byla silná rána, jsi v pořádku?“ Rhulen se snažil nemluvit nahlas.
„Myslím že mám místo žeber prach…ale jinak jsem“ zakašlal jsem se.
„Dobře, takže nikdo“ zaburácel Vataral „Umíte vy neschopní mizerové aspoň běhat jako stínový běžec? Umíte vklouznout do stínu a potom z něj tiše vyklouznout, podříznout nepříteli krk a zas zmizet ve tmě? Pochybuju že to někdo z vás neschopných parchantů zvládne!“ Jeho pohrdavý hlas mě znervózňoval. Ale co, takhle to v armádě chodí.
Byli jsme rozděleni do trojicí a pak nám byl určen jeden cíl. Byla to bytost stvořená z magie, schopná obrany. Naším hlavník úkolem bylo spolupracovat a společně prorazit její obranou. Ty bytosti udržoval jeden mág který měl tyhle věci na starost. Víla s hůlkou a podivným krystalem v rukou, udržovala ty bytosti a dodávala jim energii. Myslím že jí Vataral řekl, aby na nás ta bytost moc neútočila-přece jen nás chtěl vycvičit, ne zmrzačit- a tak se její výpady vyhýbaly mému hrudníku, který pálil jakoby byl plný žhavých uhlíků. Přesto jsem však byl nejednou nucen využít všechny své obratnosti, abych se vyhnul magickým pahýlům na místo rukou.
Během boje jsem si všimnul, že za kapitánem přišla postava. Podle lehké zbroje a provizorní výstroje bylo zřejmé že je to posel. Jakmile zadýchaný nebožák domluvil, zasalutoval kapitánovi a zas někde odešel. Na Vataralově tváři se mísilo silné znepokojení a obavy.
Ještě toho večera, když skončil výcvik, nechal kapitán nastoupit všechny rekruty z naší jednotky. Postavil se před řady nedočkavých mladíků a s vážným hlasem začal mluvit. „Takže vy mizerové,“ začal svou obvyklou konverzaci drsným hlasem „Na severní frontě se stalo něco, co se stát nemělo. Naše hlavní armáda severní fronty byla napadena a silně zdecimovaná. Valoriánští vojáci je napadli nepřipravené v táboře a způsobili velké ztráty. Zkrátka vy darebáci, zbylo nám příliš málo vojáků než abychom tam pokračovat v boji, víc nepotřebujete vědět. Co je ale hlavní pro vás, neschopné tupce, že se co nejdříve spolu se mnou vydáte do Ardiru na frontu a budete bojovat.“
Mezi nastoupenými rekruty to zašumělo a všichni na sebe začali zírat. I mě se zhostila podivná nálada, ve které byl cítit i strach. Pak Vataral pokračoval.
„Zítra, hned za úsvitu vyrazíme do Ardiru. Budete připravení na pochod a pamatujte vy mizerové, musíme tam být co nejdřív, takže kdo se bude flákat toho nechám na pospas ardirským šelmám ať se nakrmí jeho línými vnitřnostmi! A teď pohněte kostrou a sbalte si věci. Potom si trochu odpočiňte a hlavně se hodně najezte, protože věcí jako je jídlo nebo spánek se vám v příštích týdnech nejspíš moc nedostane.“ Tím kapitán skončil a odešel.
V kasárnách se vojáci kterým teď hlavou vířily emoce, chystali na dlouhou výpravu. To, pro co sem přišli, se jím konečně splní. I když ještě nepřipravení půjdou do války- a já samozřejmě s nimi. Půjdeme do pustin chladu, do pustin neustálé války a krutosti. Území šelem a zlých duchů kde je zem s šedivým odstínem prosáklá krví války. Neustálé ledové větry a ostré čepele i silné spáry bičují tuto krutou zem na hranici Derionu a Valorianu. Půjdeme do pustiny války- do pověstného Ardiru.
Toho večera nám přinesli zásoby na cestu a dokonce i to víno teď bylo sladší. Po krátké konverzaci se stínovými běžci z jednotky jsem šel spát, protože jsem věřil zkušenostem Vatarala.
Nervozita mi nedovolila spát. Celou noc jsem probděl a na tvář mi dopadly první paprsky slunce. Ostatní už také vstávali. Po obvyklé ranní přípravě si vzali své věci a nastoupili na nádvoří, kde stál kapitán Vataral a felin s kamenným výrazem kterého jsem viděl už dřív. U pasu měl tentokrát místo mečů drápy-pověstné zbraně derionských stínových běžců. Zacházet s nimi uměli jen opravdu zkušení a talentovaní běžci a byly to zbraně schopné rozsévat neuvěřitelnou zkázu. Kapitán tentokrát nezačal jako obvykle „Tohle je baron Serker, bude velet stínovým běžcům a lukostřelcům. Já od teď budu velet bojovníkům.“ Na nádvoří stálo asi padesát vojáků-rekrutů. Derionci tam stáli ve stejných řadách jako na počátku, ovšem nyní byly jejich pohledy vážné neboť věděli, co je čeká.