Přefiknu ji...!!

Ani v naprosté beznaději se nevzdal, svlékal ji jako hada, pečlivě vyndal všechny sponky. Rozepl, co se dalo a uchopil ostrou pilku. Za chvíli se již ostří zubů bez zaváhání zakusovalo do korpusu. Jeho tvář se rozjasnila úlevou...

~~  Budiž světlo, blesklo mi hlavou, když jsem rozdělávala závěsy ve vymrzlé chalupě. Otevřenými dveřmi sem proudil studený čerstvý vzduch plný podzimu a okny konečně mohly vstoupit poslední paprsky pomalu zapadajícího slunce.

            Co to tu stojí? Zírám na neznámou tmavou pohovku pod točitým schodištěm a jdou na mě mrákoty. Tisíckrát jsem mu už řekla, že jestli koupí další kus nábytku bez mého vědomí a bude ho cpát sem do toho malého baráku, kam se už nic nevejde, že uteču. Normálně uteču, uvažuji i nyní. Dokonce jsem to řekla veřejně, před jeho rodiči, před sousedy a před dětmi, aby ho to nutilo brát mě vážně. Vysloužila jsem si jen posměch a cejch nesnesitelné ženské.

           Polilo mě horko, evidentně si zase dělá co chce a jen se bude šklebit a dělat na mě ty jeho psí oči. Ano, a hlavu trošku na stranu, jak ty jeho pózy dobře znám! Zase budu všem pro smích a on bude  hrdina, co si dovede doma zjednat pořádek. Nemůžu se ani rozčilovat - byla bych za hysterku. Bože, jak ty jeho komedie zabírají a na všechny působí, uvědomuji si a snažím se zvládnout pocit na omdlení.

            Postavili jsme dům a přestože jsem nebyla nadšená, snažila jsem se. Představovala jsem si, jak ho budeme společně zařizovat, jak zase mezi námi bude vše jako dřív. Vše je ale jinak. Ještě tak kuchyňskou linku jsem si směla vybrat. No, vybrat, směla jsem odkývat jeho výběr a vyjadřovat se k dispozici. Bývala bych chtěla drásaný javor, je tu olše. To evidentně má volba nebyla, hezky to se mnou skoulel. Ale aspoň si to vybral tak, abych měla pocit, že se na jeho volbě nějak podílím. Nyní už na mě ani nic nehraje. Už mu za tu hru ani nestojím.

           "Co to tu stojí pod schody, co s tím chceš dělat, vždyť se sem už nic nevejde!" křičím rozzlobeně  otevřenými dveřmi.

            Vstoupil do místnosti: "Krásná, viď? To je pravá kůže," sděloval mi podlézavě a samozřejmě s hlavou mírně ke straně.

            "Říkala jsem ti, že uteču, myslím to vážně!" Vzlyknu.

            "Kam bys chodila, prosím tě, stejně nemáš kam jít, tak neblbni. Taková krásná pohovka, než bych se s tebou dohodl, tak by mi ji prodali. Měla bys mě ocenit, jak se starám."

            "Jenže tenhle barák už praská ve švech, už se sem nic nevejde, chápeš to? Říkám to pořád dokola. Jak to tu mám uklízet? Navíc se to sem vůbec nehodí, nikdo o to nestál, co s tím chceš proboha dělat?" Kroutím na protest rozčíleně hlavou. Ani nerozebírám, co to zase stálo a kde to mám tentokrát ušetřit.

            "Neboj, mám to vymyšlený. Půjde nahoru k dětem do pokoje, tam se toho vejde!" Cítí se jako král, vyhrál. Věděl, že budu prskat, připravil se na to.

            "No to ani náhodou, děti si přeci chtějí zařizovat své pokojíčky samy. A pak to po tom točitém schodišti nahoru nedostaneš ani náhodou, to přeci vidím," vrtím stále hlavou.

            "Bude se jim moc líbit, uvidíš," přesvědčuje mě bez zaváhání. Neodpovídá na mé připomínky, ani si to neuvědomuji, jak je na tento typ zvláštní komunikace zvyklý. Mohu říci cokoli, on hraje svou roli dál  a neopouští svůj scénář, já o voze - on o koze. Padá z toho na mě vždy beznaděj a výsledek je, že se jen unaveně stáhnu ještě více do sebe a přestanu problém řešit. Vlastně docílil zase svého, takže ta taktika funguje.

_______________________________________________________________________

 

           Ráno jsem se probudila do krásného dne. Svítilo slunce, seběhla jsem dolů a začala topit v kamnech, musím začít vařit. V tu chvíli mi pohled zavadil o modrou pohovku pod schody, na kterou jsem mezitím zapomněla. Vylekala jsem se. Pohoda byla rázem ta tam. To bude den, co s tím klumpem...?

          Po snídani dorazili sousedé. Začaly bojové hry kolem pohovky. Stáhla jsem se k plotně a chystala si vaření a snažila se nezaobírat se pohovkou. Každý víkend začínám krájením cibule, musím nakrájet hory a hory cibule. Nebylo to jinak ani dnes, jen se tu motali všichni ti chlapi a snažili se dostat pohovku po schodišti nahoru. Natáčeli ji do všech možných a nemožných pozic, couvali, nadzvedávali, pootáčeli, cukali - ale neprošla.

           Pak si došel pro metr a začal rozměřovat. Hm, to jsem věděla hned, že to nepůjde, šlo mi hlavou, ale raději jsem byla zticha. Atmosféra s dalšími a dalšími neúspěšnými pokusy citelně houstla, už se dala i krájet.

            Při obědě nemluvil, jen se díval do prázdna a na nic nereagoval. Pohovka stála opět pod schodištěm, všechny snahy dostat ji nahoru se ukázaly jako marné. Nemohl se s tím očividně smířit.

           "Hele, tak se třeba někomu bude hodit, uděláme někomu radost a darujeme mu tu pohovku, když ji nemůžeš dát nahoru," jen tak jsem nadhodila nad polévkou. Ani se na mě nepodíval, jen se mu ještě více zvýraznila kolmá vráska na vysokém čele od usilovného přemýšlení.

            Po obědě jsem sklízela se stolu a on obcházel svůj tmavomodrý kožený zázrak. Půl hodiny tam něco proměřoval a  prohlížel. Ještě jsem si něco dodělávala kolem kamen a vidím ho, jak  s metrem proměřuje okenní rámy, vnitřní - vnější rozměr, otevřené i zavřené okno.

            "Co to děláš?" Zajímám se.

            "Já to tam dostanu, musí to tak jít, prostě musí, i kdybych měl....." Nedořekne, jen je urputně zabraný do svého problému. Dál se se mnou o ničem nebaví a za chvíli zmizí z mého dohledu někam ven. Konečně bude klid, oddychla jsem si.

            Jenže během chvíle bylo vše jinak, můj klid byl jen dočasný. Vyrušil mě hluk těžkého auta. U nás v zahradě? Co tady dělá autojeřáb? Nechápala jsem. Ale v tom jsem ho spatřila, v jeho tváři se odráželo vítězství a hlavně odhodlání. Dokázal si sehnat o víkendu jeřáb i s jeřábníkem, tady na vsi! Přesvědčil toho člověka, aby najel teď po obědě sem k nám před dům s technikou a fungoval. Neuvěřitelná energie.  Se sousedem pak už jen nakráčeli k pohovce a vynesli ji ven na zápraží.

            Ani v naprosté beznaději se nevzdal, svlékal ji jako hada, pečlivě vyndal všechny sponky. Rozepl, co se dalo a uchopil ostrou pilku. Za chvíli se již ostří zubů bez zaváhání zakusovalo do korpusu. Jeho tvář se rozjasnila úlevou, když odstrojenou pohovku podélně rozřízl elektrickou pilou. Stála jsem tam v úžasu a nevěřila, že toto je má realita. Přeci se musím probudit, to není možné, kde to jsem? On tu pohovku skutečně bez mrknutí oka přefiknul. Ostrý řez.

           Pak divadlo pokračovalo. Rozřezané části odstrojené pohovky připevnil postupně na závěs autojeřábu a pro ten bylo již hračkou je dostat oknem do patra. Vše trvalo chvíli, ale těch lidí, co atrakci přihlíželi, jsem se nemohla dopočítat. On si připadal jako Hanibal před branami, a přesně tak vnímal všechny ty lidi kolem - pro ně byl ze svého pohledu ten, kdo zvítězil a zasloužil si ovace.

           Pro mě, z mého pohledu, to byl jeden z nejhroznějších zážitků mého života. Ostuda a životní poznání holé pravdy - tady nikdy nebude brán ohled na mě a má přání, vždy se budu muset podřídit a ta vůle, co stojí proti mě, je prakticky vše spalující a není proti ní obrana.

            Ještě ten den rozdělal klih, pohovku v dětském pokoji sklížil a očalounil. Nikdo by nepoznal, jak je uvnitř zmrzačená a čím si prošla. Nikdo by také nepoznal, co se odehrává v mé hlavě a jaké emoce mnou prostupují.

            Stála jsem tam, dívala se na zbytečnou pohovku - vetřelce, která dětem zabrala polovinu pokoje a nebyla jsem schopna slova.  Nikoho nezajímalo, že to tak nechci, že to vše je proti mé vůli od samého začátku. Od toho dne jsem přestávala postupně mluvit a komunikovat. Začala jsem se bát člověka, vedle kterého žiji. Začaly mě současně docházet spousty dalších souvislostí, které mi dosud unikaly.

           Je to neustále se opakující vzorec, sepnulo mi v hlavě. Chodila jsem po domě a hledala na zdi jediný obrázek, jediný detail, který by byl můj, podle mě a nebo podle mého přání. Nic. Jen obrazy, doplňky, nábytek -  které mě rozčilovaly, které zde instaloval on podle sebe a bez ohledu na mě. Vše koupil sám, bez mého vědomí. Nešlo se tomu bránit, vždy se mi jen vysmál a ostatní, tedy hlavně jeho rodiče - plácali svého syna po ramenou, byli na něj pyšní. A já byla ta nechápající, divná. On je přeci úžasný chlap.

            Jenže ani tu studnu nenechal vyvrtat, takže jsme půl roku vždy téměř bez vody. Raději mi místo toho přesvědčivě vykládal, že kopaná studna je lepší a peníze na studnu utratil kopáčům. Ustoupila jsem jeho názorům a jeho přesvědčení - a výsledkem je vysychající studna, režimy nouze, které musím vždy respektovat - období, kdy se voda vozí z obecních studní v nádobách.

            Nepřála jsem si pisoár na toaletu, je tam. Vztekala jsem se - dělalo se mi zle při té představě, ale je tam a já tam odmítám chodit. Jsem prostě divná. Vyhýbám se tomu místu a ode dneška se budu vyhýbat i dětskému pokoji. Ta tmavomodrá věc mě bude již napořád děsit.

           Nyní jsem tomu všemu začínala rozumět - bude to vždy takto, nikdy nic nezměním. A nikdy mi nikdo nepomůže. Takto totiž vypadá DESPOTISMUS. Jenže to nikomu nikdy nevysvětlím. Stála jsem u okna a dívala se do dálky. Nejednou jsem měla jasno a prázdno v duši. Rozpadl se mi svět. Nikdy v tomto domě nebudu doma, je to jeho dům. Jeho a jeho rodičů, já sem nepatřím. Nikdy jsem sem vlastně nepatřila.

---