květina

slova

v náručí popelavých

přání

přidávám plameňákům

trochu růžové

ve tvých očích

zdají se tak malí

škoda slov..

těch zapomenutých slov

která už z nebe nenaprší

(marně hledám je v loužích)

přání

rysy jemně řezané

a vlasy po pás

v obou očích najdeš ticho

bez kompromisu upřímné

a na rukou rány osudu

kterým se nešlo vyhnout

neznáš celý můj příběh

a nikdy celý nesdělím

lidé se na mě obracejí

žádají to, co dobře znám

ale má přání?

květina

možná, že nerozumíš

možná, že neumíš číst

mezi řádky

nejsem tou květinkou

ale motýlem, který na ni

nikdy nezapomněl

mé zbarvení je proměnlivé

a povaha nestálá

jsem opitá nemocí

a bez výhrad svá