Sbohem Lilith

Seděl jsem v křesle u okna a nejednou někdo zaklepal na dveře. Řekl jsem jen ,,Dále? a *** vstoupila. Její hnědé oči mě okouzlili natolik, že jsem nevnímal, jak plyne čas. Byly jsme jako jedno tělo, jedna duše... Teď sedím na stejném místě jako před půl rokem a *** odchází? A vím, že dnes je to na posledy. Jistě, odešla ode mě již mnohokrát, ale dnes je to jiné. Předtím jsem se při jejím odchodu těšil na naše další setkání, ale dnes vím, že již nikdy nezaklepe na mé dveře a já jí již nikdy nebudu moci svírat v náručí a šeptat jí, jak moc jí mám rád. Odchází! Dívám se na její záda, na její hýždě, nohy... Jak se pomalým, ale jistým krokem blíží ke dveřím. Naposledy se otáčí a její rozmazané černé stíny jí stékají po tvářích. Lehce pohybuje rty, jako by chtěla říci ,,Sbohem". Naše oči se naposledy setkají. Pouhý okamžik, ale já si přeji, aby nikdy neskončil. Aby tam stála věčně. Abych se mohl kochat její krásou a ... Bere za kliku u dveří, jediný pohyb jí stačí na to, aby je otevřela a vzniklou škvírkou se protáhla pryč... Ven z místnosti, ven z mého života! Sedím tam v křesle a čekám... Čekám jako každý předchozí den, že uslyším její kroky na chodbě a že pak ... Pak opět vstoupí spolu se světlem z chodby ke mně! Vím, jsem blázen. Není mi dáno ji vidět. Jsem zde se svými nejlepšími přáteli, papírem a tužkou. Obyčejnou dřevěnou tužkou. Jak píšu, sleduji, jak se její tuha zbrušuje a jak se tupí. Jistě, stačí ji ořezat a tužka je opět ostrá... Leč o něco menší... V tu chvíli mi to přijde jako metafora mého života. Co bych dal za to sedět s ***. Dívat se jí do očí, hladit jí, líbat? Musíš na ní zapomenout, blázne! V mém životě je spousta lidí, ale ona je (byla) jediná. Kde jsi můj černý anděly? Kde jsi má tajemná Lilith, kde tě mám má Lauro? Odtahuji se od pozemského víru, zarůstám mechem a můj život nemá cenu žití. Můj mozek, kdys tak plodný, plný fantazie, mi přehrává stále dokola jednu jedinou myšlenku. Stále tě vidím před očima, má jediná ***? Vzpamatuj se pomatenče! Přestaň snít, snílku! Neblázni, blázne! Jsem kmen stromu, kterému odřezali korunu, jsem ledovec, který je osudem zavát do teplých moří... Jsem nic, ale zároveň vše. Jsem kus kamene, ale zároveň cítím bolest celého světa. Měním se v supa, který trhá květiny zla na dně propasti černého ráje. Stále na tebe musím myslet! Jen na tebe, má milovaná ***. A těch květů co jsem díky své pýše, chamtivosti a sobectví otrhal, je mi líto. Vždy jsi byla a budeš pro mě jedinou vyvolenou!