Cesta

Slunce zašlo,
vyšel měsíc na oblohu temnou,
a já v lese,
jen ta tma tu byla se mnou.

Ztratil jsem se hnedka z rána,
to když jsem doprovázel svého pána,
spolu s ním jsem na bujném oři,
vyjížděl vstříct vzdálenému moři.

On nevěstu tam hledat jel,
neviděl, co vidět měl,
marně jsem mu říkal:
,,Pane můj, jsem s vámi stůj co stůj!
Však té cesty, té se vyvaruj!

Špatně radí rádcové,
koho vzít si máš,
myslí jenom na sebe,
tak rozvaž přec, co uděláš!

Kují zradu vím to vím!
Tvé mysli snad napovím,
nejezdi tam na kraj moře,
čeká tě tam jenom hoře."

On neposlechl radu mou,
okouzlen byl princeznou,

teď někde v stráni mrtví leží,
jeho kůň si lehce běží.

Přepadli nás v táboře,
jen několik mil od moře,
do pasti nás lapili,
bysme životy své ztratili.

S pánem jsme šli do sedel,
on již o světě nevěděl,
zasáhli mu šípem hruď,
já naříkal: ,, Živý buď!"
On mne však již nevnímal.

Já utíkal s ním z toho místa,
a chtěl ho vzkřísit jako Krista,
aspoň tělo zachrániti,
říkal jsem si.

Když najednou v tom údolí,
v hrudi mě též šíp zabolí,
umdléval jsem,
avšak jel jsem dál.

Tím hustým lesem,
nepouštěje uzdu koně svého pána,
když tu i mého koně,
k zemi složila rána.

Řítil jsem se k zemi a koukám,
kůň s princem tu není,
v šoku jsem ho pustil snad,
když jsem ze svého koně spad,
dobře vymyšlený měli plán,
nevrátí se už můj pán.

Milosti se mi dostalo,
když mi vědomí pracovat přestalo,
ležel jsem tam celý den,
snil jsem asi strašný sen.

Vzbudil jsem se,
nevím moc,
kolem všude už je noc...