Odsouzená

 

Ležíš mi u nohou a lapáš po dechu.

Čekáš můj soucit? Nebo snad útěchu?

Vždyť jsem tvé svědomí-vyřknu svůj soud,

pak nechám duši tvou vstříc smrti plout.

 

Dítětem štěstěny bylas už od mala,

stačilo přát si a vše si hned dostala.

Pilas a neznala pocitu žízně,

nikdy ses neoctla v náručí trýzně.

 

Ztracená můro-s nocí vstáváš,

proč chudým bereš a bohatým dáváš?

Nevzlétneš více, již nespatříš světlo,

budeš tím kvítím co dávno odkvetlo.

 

Potoky slz už neschováš pod víčky,

naděje skomírá, jak plamen svíčky.

Stále však věříš, že konec není,

že doznáš-li se, všechno se změní.

 

Jsi loďka z papíru, co brzy ztroskotá,

zmítáš se ve víru řeky života.

Už víš, že nezvratně míříš ke dnu,

naivně čekáš, že opět tě zvednu.

 

Probuď se princezno, probuď se ze snu,

já už tě nechytím, jen tiše hlesnu,

že tak už to na tomto světě chodí,

jedno zlo umírá, jiné se zrodí.

Marně se tenkého stébla chytáš,

prospalas život, se smrtí procitáš.

---