Vzpomínka. . .

Stal ses pro mě,

jen pouhou vzpomínkou,

když jsem smutna na Tebe si vzpomenu.

 

Navzdory měsícům, které uběhly,

vidím Tě tak jak' by to bylo před chvilkou,

co způsobils‘ mou přeměnu.

 

Tvůj úsměv hřál mé ledové srdce,

až led, co v něm byl se rozehřál.

Na okamžik se vrátila naděje.

 

Však láska mi není souzena přece,

pryč jsou ty chvíle, kdys‘ při mně stál,

pryč je ta dívka, co smát se dovede.

 

Úsměv mi zamrznul na mé tváři,

ztratila jsem v Tobě všechno,

pryč je naděje veškerá.

 

Měsíc na nebi teskně září,

v duši je mi velmi smutno,

moje srdce umírá. 

---