"Bůh se na mě vykašlal ale pomohl jsi mi ty."
"A co když to byl On, kdo mě za tebou poslal?"
1.
Nevadilo mu, že prší. Nevnímal ani ostrý podzimní vítr, kterému jeho tenká bunda nemohla za žádnou cenu odolávat. Zato obchod, před kterým stál, vnímal docela zřetelně. Vzrušoval jeho duši natolik, že překonal veškerou nepřízeň počasí.
Tlačil se na prvním ze třech schůdků před prodejnou Supraphonu. Jeho oči vyhledávaly mezi spěchajícími lidmi v ulici prodavačku, která měla již zpoždění.
Pozoroval, jak hrubý mladík panovačného vzezření, s dlouhými vlasy, neomaleně vrážel do ostatních. S vydatnou pomocí kamarádů se dral co nejblíž k obchodu. Když svého cíle dosáhl, začal hlučně vykládat o různých gramodeskách.
Potom kdosi vykřikl: „Už jde!“
Objevila se starší šedivá paní. Prohlédla početnou skupinu nadšenců a jakmile jí uvolnili místo, vystoupila až ke dveřím. Prohodila pár slov na omluvu. Na dychtivé otázky ale neodpověděla, jen cosi zabručela.
Vešla do obchodu.
Všichni se hrnuli za ní.
On, Jan Bohata, ačkoliv útlé postavy, dostal se mezi prvními až k pultu. Rozhrnul si rukou nepříjemně zplihlé vlasy a stiskl stokorunu. Prodavačka zmizela a vrátila se zpět v modrém lesklém plášti.
Nastalo ticho.
„Přivezli mi dvě desky Ringo’s Rotogravure od Ringa Starra,“ řekla lhostejně. „Bohužel jenom dvě.“
Nastal chaos, protože desku chtěli všichni.
Jednu dostala asi šestnáctiletá, modrooká, dívka. Honza si ji předtím všiml. Přišla k obchodu mezi posledními, ale aniž by se o to nějak moc snažila, sám dav ji dotlačil do popředí. Rychle desku sevřela a odstoupila stranou.
Druhou desku držela prodavačka nad hlavou a rozmýšlela se, komu ji prodá. Honzu s panovačným mladíkem měla přímo před sebou.
„Rudolfe, dostal jsi minule, tak promiň.“
Nahnula se k Honzovi: „Ty ses tu hochu včera ptal, že? “
„Ano,“ odpověděl zastřeným hlasem.
„Je tvoje.“
Honza vyměnil stokorunu za desku a s obtížemi se dostal zpět na ulici.
Ostatní se zklamaně rozcházeli.
Už nepršelo a usychající silnice se pod ojedinělými slunečními paprsky zatřpytila.
Honza s očima upřenýma na desku pomalu kráčel po chodníku. Nevědomky do někoho vrazil. Nemohl se vynadívat na obal, ze kterého do jeho šťastných očí hleděla drsně zarostlá, usměvavá tvář.
Najednou sebou trhnul. Napadlo ho aby zrychlil, byl doma a mohl si desku poslechnout. Rozeběhl se k odbočce ulice Na hradbách. Tak rychle a neopatrně, že si vůbec neuvědomil nebezpečí…
Obrovský šedý mercedes se zlověstnými reflektory sice zatroubil a vzápětí skřípavě zabrzdil, ale nemohl odvrátit to, co se muselo stát. Vzhledem k ne ještě docela suché silnici, auto nezabrzdilo na místě, ale jeho brzdná dráha se prodloužila…
Na silnici ležel chlapec.
Celý zakrvácený.
Deska, která byla vymrštěna prudkým nárazem, ležela opodál u trafiky. Bez povšimnutí.
Mercedes ale nezastavil. Naopak zrychlil, najel na Pražskou ulici a odbočil vpravo na Náměstí obránců míru.
Každý, kdo byl poblíž, stočil zrak na to hrozné místo.
Doprava zastavila.
Kdosi se snažil pomoci, ale bez úspěchu.
Lidi se srocovali. Brzy zaplavili celou ulici.
Hrubý mladík panovačného vzezření s dlouhými vlasy, však místo nehody nesledoval. Nenápadně se přikradl k místu dopadu desky a pomalu se pro ni sehnul. Jaké štěstí, že se již nevyrábějí z křehkého bakelitu, ale z pružného vinylu…
Opodál, na okraji chodníku, stála dívka s modrýma očima. Nemohla zadržet slzy. Jedna z nich se objevila na tváři Ringa Starra, kterého držela v rukách. Vypadalo to, jako kdyby Ringo všechno viděl…
2.
Zvědavců přibývalo.
Ozvala se znepokojivá melodie záchranky.
Lidi na ulici se rozestoupili a uvolnili místo.
Hudba ustala.
Z vozu vystoupili dva bíle odění muži. Zatímco mladší z nich kontroloval tep zraněného, činnost jeho srdce a připravoval se na umělé dýchání, starší doktor s brýlemi, se jen sklonil a zlehka se dotknul ukazováčkem chlapcova čela. Zakroutil hlavou a napřímil se.
„Je to marné,“ řekl.
„Ale pane doktore, měli bychom to alespoň zkusit…“
„Bylo by to naprosto zbytečné. Mezi jeho čelem a mým ukazováčkem neproběhl žádný impuls. Všimněte si úsměvu na tváři. Typický příznak devátého stádia smrti. Vy jste na Fakultce neprobírali desatero stádií smrti? Tzv. deset stupňů ke zlaté, jak tomu dřív říkávali medici, aby si zpříjemnili pobyt na patologii?“
„Ale jo, ale…“
„Deváté stádium rovná se období blahobytu, proto ten úsměv. Zraněný má všechno, co si kdy v životě přál. Je to vlastně skutečný Komunismus. Nebo ráj? Bohužel trvá jenom krátce, asi dvě minuty.“
Doktor se ještě jednou sehnul.
„Vidíte?“ poznamenal. „Všiml jste si? Úsměv zmizel. Tvář se uvolnila. Lorreta Comens, poslední stádium, tzv. úplná, neboli absolutní smrt.“
„Už je Lorreta? Vážně se nedá nic dělat?“
„Ne nedá. Nic se nedá dělat ani v prvním stádiu. Ale Lorreta je nezvratná. Trvalá. Věčná. S trochou nadsázky by se dalo říct, nesmrtelná smrt.“
„Pane doktore, to není běžný způsob, že ne? Je to alternace?“
„Co jako?“
„No, ten váš způsob diagnostiky a léčby.“
„Podívej,“ zamyslel se doktor. „Pro Peruánce by to alternace určitě nebyla, a pro ty naše šamany? Možná.“
Doktor složil brýle do pouzdra.
„Soul stoupá…“
„Prosím?“ medik znovu pohlédl užasle na doktora.
„Chtěl jsem říct, že duše se právě odpoutala od těla. Je nedílnou součástí každé zdravé bytosti. Buďte tak hodný Ondřeji, zajděte do vozu a oznamte to vysílačkou pohřební službě. My už tu nemáme co pohledávat. Naše práce skončila.“
Medik Ondřej se jen stěží prodíral davem, který se nebezpečně semkl kolem epicentra nehody. Doktor si toho všiml.
Divoce opsal pažemi kruh.
„Ustupte!“ zabručel zlostně.
Dav urychleně ustoupil, aby se vzápětí opět pozvolna stahoval.
„Divadlo skončilo vážení! Viděli jste krev? Viděli. Viděli jste smrt? Viděli. Tak se rozejděte! Konec představení!“
Mnoha lidem opravdu prosvitlo a uvědomili si, že okukování je dost trapné.
Dali se na ústup.
Bylo mezi nimi i šestnáctileté děvče s deskou a panovačný mladík.
Ten ale jenom popošel několik desítek metrů a pozoroval dění kolem neštěstí dál, jako hladový kojot.
3.
Mezitím se vloudila – větrem nesená – zbrusu jiná melodie.
Bojová.
Válečná.
Dodávající odvahu.
Blížilo se vozidlo Veřejné bezpečnosti. Zastavilo zrovna ve chvíli, kdy medik Ondřej nastartoval záchranku.
Doktor nasedal.
Příslušník VB stáhl okénko.
Objevil se zarostlý obličej s šedivými prořídlými vlasy. Setkal se přitom pohledem s doktorem.
„Máte trochu zpoždění, že?“ rejpnul si doktor.
„Nemyslím si, že to jsme my, kdo má zpoždění,“ odpověděl jedovatě muž v uniformě. „Vidím Lorretu Comens, nemám pravdu?“
„Máte. Bohužel.“ Přiznal doktor porážku. „Ale spěcháme k dalšímu případu.“
„Tak spěchejte, doktore, hodně štěstí. Sejdeme se na Vlachovce.“
„Jo, Vlachovka je naše jediná jistota,“ odtušil s úsměvem doktor a přibouchnul dvířka. Záchranka se vzdálila.
Esenbáci přehlídli situaci.
„Tohle je samozřejmě poražený,“ řekl šedovlasý esenbák, s očima upřenýma na ležícího chlapce.
„A kdepak máme vítěze?“ pokračoval. „Ujel! Samozřejmě! Jako malej kluk! Sláva. Hrdinové nevymřeli.“
„Ale náčelníku, nezlehčuj to!“ pokáral ho mladší kolega.
„A co mám podle tebe dělat?!“ zvýšil hlas náčelník. „Víš, kolik jsem už viděl mrtvejch? O tom nemáš ani ponětí. Kdybych mohl, pomůžu mu! Ale já nemůžu! Rozumíš! Je pozdě! Pokud bych bral všechno tragicky, jak to ve skutečnosti je, dávno bych zcvoknul! Až uvidíš deset těhle kluků v krvi, dáš mi za pravdu, chlapečku! Já už jich viděl tolik... Když večer usínám, modlím se, aby ten další nebyl náhodou ten můj. Chápeš to? Můj syn. Někdy bych si dal přes držku a s touhle hnusnou prací seknul, to mi věř!“
„Nechtěl jsem tě naštvat,“ omlouval se kolega. „Ale co mají říkat třeba lékaři?“
„Jsou na tom úplně stejně,“ odseknul náčelník. „Buď to budou brát s nadhledem, anebo prožívat! Ovšem v tom případě skončí na práškách. Ale to nic. Vyhledej svědky, sepíšem to s nima, a zjisti, co to bylo za značku, já to zatím změřím a zakreslím, ano?“
„Dobrá.“
Co si řekli, udělali.
Mladý kolega za chvíli přivedl pár svědků, kteří naštěstí ještě neodešli.
„Byl to šedivej mercedes,“ oznámil. „Stará kára. Ročník 53, ale udržovanej. Docela bych si ho prohlídnul. To se jen tak nevidí. Škoda.“
„Pha, možná ho ještě uvidíš. Kdo ujede, daleko nedojede!“ odpověděl náčelník. „Co já vím, v tomhle okrese má mercedesa jenom Macháček odtud z Kolína a ten si ho udržuje jenom na předváděčky. Zavolej na centrálu, třeba budou něco vědět. Svědky mezitím vyzpovídám.“
Svědkové byli zajedno. Řidič tomu nemohl zabránit, protože kluk vběhl pod kola zcela nečekaně a duchem nepřítomně.“
„Byl to mladej Macháček,“ hlásil náčelníkovi kolega. „Aby se blejsknul před partou, ukrad ho tátovi z garáže. Dozvěděl se, že v Supraphonu něco dostali a chtěl bejt první.“
„To se mu teda povedlo,“ kývnul náčelník. „Tak povídej, jak dopad šofér? Uvidíš mercedesa?“
„No, uvidím. Ale ne v původním stavu.“
„A tedy?“
„Po bouračce odjel přes náměstí a dál pokračoval Kutnohorskou, kolem Parléřovky, Politickou na křižovatku a odbočil Légrovkou až na 'dálnici'. Kolem Bezručovky dojel až na úroveň Západky, minul Tyršovu a dál už byl tak vygumovanej, že odbočil, blázen jeden – a to se podrž, do Štítarský! Přes schody!“
„Cože? Odbočil k Rychtě?“
„Přesně. A jelikož ta kára je stejně široká jako ty schůdky, narval se mezi zábradlí a budovu takovou silou, že auto z obou stran slisoval. A je tam do teď. V tom autě. Nic se mu nestalo, ale nemůže ven a bourák je kaput. Budou ho muset vystříhat. Ale nějak se zase ochlazuje, že náčelníku?“
„Máš pravdu, nějak se přiostřuje. Skončíme to tady.“
A to udělali. Ale předtím se ještě ujistili, že pohřebáci už vyjeli.
Začala se opět stahovat mračna.
4.
Když Veřejná bezpečnost odjela, hrubý mladík panovačného vzezření se pohnul. Nenápadně obešel místo nehody s vytrvalým hloučkem diváků a pokračoval vzhůru ulicí Na hradbách, k průchodu na prostranství před soudem.
Náhle se vzedmul silný vítr. Hotová vichřice to byla. Hnal před sebou všechno smetí z okolních ulic. I z parčíku padlých, co byl před soudem. Podchodem přímo do ulice Na hradbách a dolů k místu nehody. Přímo na ty, co stále ještě obklopovali chlapcovo tělo.
Mraky prachu, listí, popílku z místní elektrárny, to všechno jim vmetl přímo do očí.
Vítr chtěl snad ulici vyčistit od smetí. Ale i od lidí.
Přidal se déšť a ještě větší chladno.
Jeden po druhém lidi opouštěli svoje dočasné stanoviště. Přesouvali se do nedalekého hotelu Centrál, aby v úkrytu dál probírali všechno o té nehodě.
Postupně zbylo jen nehybné tělo.
Mladík s LP deskou, jež mu nepatřila, ale kterou přesto pevně svíral ve svých rukách, se pomalu blížil k průchodu. Již vlhké vlasy mu divoce vlály ve větru. Neměl z desky radost. Občas na ni pohlédl, aby si tu radost vytvořil, ale nedařilo se mu to. Naopak měl dojem, že by se jí nejraději zbavil. Zpěvákův obličej, vlhký od deště, se začínal pitvořit v neurčitý škleb. Až ho začínal děsit. Znovu a znovu na něj pohlédl, ale měl při tom stále horší pocit. Radši ji otočil, aby portrét neviděl, ale nepříjemného pocitu se nezbavil. Zdálo se mu, že deska váží dobrých pět kilo. Stalo se z ní závaží, které mu bylo na obtíž.
Z průchodu se vynořila postava. Byl to muž, zarostlý strništěm vousů. Na sobě dlouhý tmavý plášť a v jedné ruce obrovskou lupu. Kráčel přímo proti mladíkovi.
Ten chtěl desku odhodit a dělat jakoby nic, ale bylo již pozdě. Byli tak blízko proti sobě, že se neodvážil.
Když se přiblížili asi na dva metry od sebe, mladík ustoupil stranou a chtěl muže obejít. Muž mu však zastoupil cestu.
Zastavili se a zadívali si přímo do očí. Muž zvedl lupu a začal si pátravě prohlížet mladíkovu tvář. Ten si s hrůzou uvědomil, že mu je muž povědomý. Pod lupou spatřil obludné oko a hrůzou zbledl…
Muž ale nezaútočil. Jenom natáhl ruku, sebral desku, sám mladíka obešel a zamířil tam, odkud mladík přišel. Na druhý konec ulice, k bezvládnému tělu. Jakmile k němu došel, sehnul se a jediným škubnutím roztrhl chlapcovu košili. Odhalil hruď a vyznačil na ní prstem pomyslný kříž. Potom mu sevřel do ruky desku, napřímil se a odešel.
Neznámo kam.
5.
Z jedné z ulic se vynořila černá škodovka pohřební služby. Malý amplionek na střeše vyhrával, na poměry docela provokativně, Velvet Underground.
Auto se na křižovatce zastavilo a zacouvalo k nehybnému tělu. Nikdo nevystupoval.
„Kde jsou harpyje?“ ozval se ponurý hlas uvnitř auta.
„Nevím, asi se nažraly a odletěly,“ odpověděl druhý hlas.
„A marabuové?“
„Nejspíš čekají opodál, až co zbude po nás.“
„Je to zvláštní. Mrtvý člověk, na ulici bez lidí...“
„A víš co je ještě zvláštního? Předpověď počasí. Co ještě včera bylo jistou pravdou, je dnes absolutní lež.
„Mohli nám ho snad předat!“ poznamenal uraženě jeden z pohřebáků.
„Však jim to na Vlachovce spočítáme!“ přisvědčil starší s šedivými vousy.
Dva muži v černém vystoupili z vozu.
„Je to smutný pohled, pane inženýre. Tak mladý...“
„Podívej, tohle je smutný vždycky,“ odpověděl inženýr. „Ale samozřejmě, tihle mladí, to prostě vezme za srdce. Připrav prosím zábal a máry. Já mezitím provedu test.“
Vytáhl z klopy špendlík s červenou hlavičkou. Nejdřív nadzvedl oční víčka, zkontroloval tep a dech. Zakroutil hlavou a něco si zabrumlal pod vousy. Nadzvedl levou paži bezvládného těla a promnul dlaň.
„Proč to děláte, pane inženýre? To přece není naše práce?“
„Víš proč, Břetíku? Protože jsem chtěl studovat medicínu. Měl bych výčitky, chápeš? Chci mít čistý svědomí. Vždycky si říkám, co kdyby…“
Muž otřel špičku špendlíku a prudce ale krátce jím bodl do dlaně. Objevila se kapka krve. Rychle položil paži k tělu.
„Člověče, to se mi snad zdá, všiml sis toho?“
„Čeho?“
„Nevím, snad se mi to jenom zdálo. Zkus to ještě u nohy.“ Inženýr podal špendlík kolegovi. „Já budu sledovat víčka. Dělej!“
„Ale…“
„Na nic se neptej, pak ti to vysvětlím! Rychle!“
Břetík rozvázal neochotně tkaničku, botu zul a svlékl ponožku.
„Připrav se! Až řeknu teď, bodni!“
„Teď!“ zavelel inženýr a upřeně pozoroval chlapcův bledý obličej.
Břetík bodnul jako divý.
„Žije!“ zařval inženýr. „Mrknul!“
Udeřil pěstí do dlaně.
„Teče krev Břetíku?“
„Teče.“
„Okamžitě to sbal! Pohni! Jedem do špitálu!“
„Ale pane inženýre, víte, že nesmíme vozit živé lidi!“
„Kdo ti řekl tu volovinu?“
„Učili jsme se to ve škole.“
„Pche! Nevnímám! To je blbost! To vymyslel leda blázen! Snad si nemyslíš, že teď nechám toho kluka umřít?!“ rozčílil se inženýr. „Jedem! Dělej!“
Nelenili a naložili tělo do vozu.
„Pusť Velveta, Břéťo, na plný pecky!“ stačil ještě houknout inženýr.
A jeli.
„Při každým bodnutí,“ vysvětloval inženýr, „mrknul a vytékala jasně červená krev. To jsou neoddiskutovatelné známky života. Z neživého krev neteče!“
Černá škodovka kopírovala trasu mercedesa, až na to, že na dálnici neodbočila vpravo, ale pokračovala přímo.
Do nemocnice.
„Jenom nechápu, pane inženýre, že jste se dal zrovna na tuhle nevděčnou práci. Vždyť přece vy, inženýr, jste musel dostat spoustu zajímavějších nabídek než je doprovod na cestu poslední?“
„Samozřejmě že nějaké nabídky byly, Břetíku. Mohl jsem být hlídačem ve fabrice, nebo v cihelně, v kotelně, či na vrátnici místního městského pivovaru. Jenže já si vybral právě tohle a udělal jsem dobře. To mě opravdu naplňuje. Celou tu dobu, co jsem tady, jsem si přál sundat někoho tý potvoře z lopaty, ale teprve dneska se mi to podařilo. A právě to potvrzuje známé rčení, že nikdy nevíš, kdo ti v nouzi pomůže. Ba dokonce někdy i sama smrt tě může probudit zpátky k životu.“
„Teď jsem vám nerozuměl, pane inženýre, ale to nevadí, už tam budem.“
„Tak šlápni na plyn! A pusť klakson, ať nám zvednou závoru! Nerad bych ho vez zase zpátky, kluka zatrolenýho.“
6.
Asi šestnáctiletá modrooká dívka právě přešla přechod pro chodce na Jaselské dálnici, směrem od Kina Oko a pokračovala přímo proti Nové škole na sídlišti. Na rovince nebylo mnoho lidí. Míjela je bez zájmu.
Potkala i dva bývalé spolužáky, se kterými se pozdravila, a pokračovala dál.
Pak ho zahlédla.
Toho kluka.
Váhavá chůze, jakoby u ní přemýšlel.
Krátké rovné vlasy, neposlušně rostoucí do čela.
Zamračený, ale zasněný pohled romantika.
Takhle si ho všimla a zapamatovala v pondělí v obchodě a před tou bouračkou, když zrovna takovou přemýšlivou chůzí kráčel s LP deskou v ruce a pak se rozeběhl vstříc vlastnímu osudu…
Nemohla uvěřit, že ho vidí před sebou.
To přece není možné.
Musela zastavit.
Honza by ji přešel bez povšimnutí, zamyšlený do sebe, ale když zastavila, všiml si jí a zvedl zrak.
Jejich oči se střetly a on si uvědomil, že to je ta, která měla stejné štěstí jako on.
Upadl do rozpaků.
„Stalo se něco?“ zeptal se, když si všiml jejího překvapeného výrazu.
„Myslela jsem, že jsi…“ řekla potichu. „Viděla jsem tě v pondělí tam dole, Na hradbách…“
„Měl jsem jenom slabý otřes mozku,“ usmál se nesměle. „A rozseknutou hlavu. Tady,“ ukázal na temeno. „Z týhle jediný rány jsem byl celý zalitý krví.“
„Všichni říkali, že jsi mrtvý. Doktor, esenbák…“
„No jo, nějak se spletli nebo co,“ vysvětloval Honza. „Zachránili mě až pohřebáci, akupunkturou… Snad by mě i pohřbili, kdybych…“
„Pohřebáci? Akupunkturou?“ zakroutila nevěřícně hlavou.
„Taky se ti to zdá divný?“
Kývla hlavou.
„Z toho si nic nedělej. Mně se zdá divný v poslední době úplně všechno.“
Chvíli jen tak stáli a najednou nevěděli, co říct. Podívali se na sebe a nejistě se usmáli.
„Líbí se ti deska?“ zachránil situaci Honza.
„Líbí. A tobě?
„Moc, vždyť je to bývalý Beatle.“
„Musí tě bolet hlava…“
„Trochu, ale nechá se to vydržet.“
„No já tě nebudu zdržovat.“
Dívka sklopila oči a chtěla pokračovat v cestě.
„Ale mě nezdržuješ.“
Znovu se na sebe zadívali.
Tentokrát o trochu déle. Jakoby se chtěli přesvědčit, že to všechno není jenom sen.
„Já jsem Honza Bohata, ale většinou mám hluboko do kapsy.“
„Z toho si nic nedělej. Anna Zatloukalová, ale lžu jenom, když musím.“
Div nevyprskli smíchy.
„Můžeš mi říkat Anča.“
Podali si ruce.
„Máš ráda hudbu?“ zeptal se Honza.
„Mám, vždyť chci jít po Esvévéšce na konzervatoř.“
„Opravdu? Tak moc ji prožíváš? To je skvělý.“
„Co se ti na tom zdá zvláštního?“
„Co? Že i já jsem hudebně orientovanej,“ rozohnil se Honza. „Mám vypozorovaný, že tou orientací trpí asi tak každý třicátý člověk. Poslouchá ji sice kdekdo, ale jen asi jednoho z třiceti opravdu zajímá. Proto je docela náhoda, že jsme si zkřížili cestu.“
„To jo,“ kývla Anna. „Máš pravdu. A co posloucháš nejradši?“
„No to je na tom právě to nejzajímavější. Neumím si to dost dobře vysvětlit. Dřív jsem poslouchal Beatles, Stouny a hlavně Boba Dylana. Ale teď, po tý nehodě… Je to jinak.“
„Jak jinak?“ Byla zvědavá Anna.
„Mám dojem, že nic není jako dřív. Všechno se změnilo. Celý můj pohled na hudbu. Úplně jinak ji vnímám. Všemi smysly. Ve všem ji vidím, ve všem ji slyším a vnímám ji barevně. Kdykoliv vidím obraz, slyším hudbu. A když slyším hudbu, vybaví se mi nějaký obraz, jakoby k sobě patřily.“
Honza se zamyslel. „Jo. Tak je to. Tak je to se mnou. Snad jsem jí opravdu propad.“
Odmlčel se.
„To jsme dva,“ zareagovala Anna. „Teď když vím, jak se to s tebou má… Víš co? Zvu tě večer do klubu.“
„Kam do klubu?“ bylo mu z toho horko.
„Do Klubu mladých přece, nebo znáš snad v Kolíně jinej klub?“
„V Poděbradech jich bylo několik. Tady neznám žádnej.“
„Proč do toho pleteš Poděbrady?“
„Protože jsem z Poděbrad. Teprve nedávno jsme se sem přistěhovali.“
„Aha, proto jsem si tě předtím nikdy nevšimla.“
„Já jsem tě zahlíd na Gymplu.“
„Opravdu? Snad nejseš taky na gymplu?“
„Ale ano, třetí C.“
„Vážně? To já jsem teprve v prvním A.“
„Ančo, ale pozvat do klubu bych měl spíš já tebe, když mi vysvětlíš, kde se ten slavnej klub nachází.“
„To ti nemusím vysvětlovat, pokud si dáme sraz tady,“ řekla Anna s úsměvem.
„Dobrá. V kolik? Na osmou?“ zeptal se Honza.
„Ne, přijď ve tři čtvrtě na deset, na Vlachovku. Ale musíš mi slíbit, že si to necháš pro sebe, ano?“
„Není to pozdě?“ divil se Honza. „Vždyť v deset zavírají.“
„Pro někoho zavírají, pro někoho otvírají,“ zatvářila se tajnůstkářsky Anna. „Tak slibuješ?“
„Slibuju. Na svou čest...“ Souhlasil Honza, ale nevěřícně zakroutil hlavou.
Rozloučili se.
7.
Honza dorazil mnohem dřív. Musel si to nechat projít hlavou. Byl celý nesvůj. Nepočítal se schůzkou. Kdyby měl být upřímný, byl z ní docela vykolejený. Má strávit večer s takovou hezkou holkou. Nechtělo se mu to věřit.
Když přicházela, poznal ji už z dálky. I při umělém osvětlení bylo zřejmé, že se usmívá.
Anička opravdu zářila. Vytušila, že už tam Honza bude čekat. Tak nějak ho odhadla.
Už ani nedoufala, že narazí na kluka s podobným zájmem. A musela přiznat, že jí byl docela sympatický. A přitom nebyl žádný hezoun a nažehlený chlapeček. Docela se lišil od ostatních. Něco z něho vyzařovalo a to ji k němu přitahovalo. Zdál se upřímný a spolehlivý. A zbytečně moc nemluvil, a přesto měl smysl pro humor. Anna byla přesvědčena, že by se líbil i mámě a tátovi.
A co teprve tetě.
„Dobrý večer,“ pozdravila ho. „Věděla jsem, že tu budeš dřív.“
„Ahoj. No jo, mám nějakou trému, ale poznal jsem tě už z dálky, podle úsměvu. Jako kdybych tě už dávno znal.“
„To je dobré znamení,“ poznamenala Anička spíš pro sebe. Honza to slyšel.
Nevšiml si však, že tentokrát ona trošku zčervenala.
„Už je pozdě. Vaši o tebe nemají starost?“
„Mají, ale spoléhají se na tetu.“
„Na tetu?“ podivil se Honza.
„Pojď, vysvětlím ti to po cestě.“
A tak šli. Kolem Oka, před soudem vlevo až na Pražskou.
Anička přitom Honzovi horlivě vykládala: „Víš, teta byla zaměstnaná v Melodii jako redaktorka. Studovala konzervatoř a novinařinu. Hrozně ji ta práce bavila, znala i Jirku Černýho a pana Dorůžku. Byli kamarádi ze školy a chodívali spolu na pivo. Jednou ji redakce pověřila, aby napsala úvodní esej o špatném vlivu západní hudby na socialistickou mládež a ona ji napsala. Vešlo se jí to do dvou vět:
Špatný vliv západní hudby na socialistickou mládež spočívá v tom, že je jí nedostatek. Vzbuzuje závist, agresi a podporuje vznik černého trhu.
A tím pádem v Melodii skončila.“
„Cože, vyhodili ji?“ Honza div nevykřikl.
„Nechali ji tam milostivě do konce měsíce. A skončila jako vedoucí prodejny Supraphonu, odkud máš tu desku.“
„Co?“ div nevykřikl Honza. „Ta protivná ženská...“
„Přesně ta. Je to moje teta, ale vůbec protivná není, zdání klame.“
„Promiň,“ omluvil se Honza a zatvářil se provinile.
„Nic se nestalo, ona je občas nevrlá, protože ji to tam nebaví. No a proto pořádá tyhle černý diskotéky pro hudební fajnšmekry. Vyzná se totiž v hudbě jako málokdo.“
„Já žasnu. Myslel jsem, že se v tomhle městě budu nudit. A ono tohle. Snad za všechno může ta bouračka.“
„To víš, když tě porazí mercedes, to už něco znamená,“ uchechtla se Anna. „Ale ještě jsem neskončila. Teta to má se mnou zařízený tak, že když dostane jenom několik kusů zajímavých desek, jednu dostanu jako náhodou já, aby ho ona mohla použít pro svou diskotéku a seznámit s ní ostatní hudební nadšence, co se tady tímhle pokoutným způsobem scházejí.“
8.
Ke klubu, jenž měl sídlo ve sklepě jedné městské bytovky, došli asi za deset minut.
„Pojď tam do stínu a buď tiše,“ sykla Anna.
Dveře s nápisem „Klub mladých“ byly zavřené. Kdesi v podzemí zněla hudba.
Když dozněla, zaslechli hlasy po schodišti stoupajících lidí.
Kdosi odemkl.
Dveře se otevřely.
Mladí návštěvníci hlučně opouštěli sklepení a rozcházeli se.
Když odešel poslední, dveře se zavřely a osvětlení před dveřmi zhaslo. Najednou bylo pro Honzu až nepříjemné ticho a tma.
Zmocnil se ho neklid. Uvědomil si, že ho Anna drží za ruku. Ani si nevšiml odkdy.
Vtom se odkudsi ze stínu odlepila postava a zamířila ke dveřím klubu. Rozhlédla se a neslyšně vklouzla dovnitř. Z druhé strany se vynořila další, a taky dvojice, ba i trojice postav. Všechny mířily stejným směrem.
Pro Honzu to bylo úplné novum. Jeho neklid vystřídalo vzrušení z tajemna. Další přicházeli. Většina z nich se chovala naprosto samozřejmě. Nejspíš moc dobře věděli, jak to tu chodí a co je čeká.
Anička stiskla Honzovi dlaň.
„Pojď,“ zašeptala.
Honza vešel na schodiště jako první.
Anna ho následovala. Sešli dolů po schodech a zaslechli tlumený hovor. Přede dveřmi se Honza ohlédl.
Anička kývla.
Honza otevřel.
9.
Ocitli se ve větší místnosti. Na její protější straně blízko zdi byl dlouhý stůl pro větší množství lidí. Kolem bylo různě rozestavěných ještě pět nebo šest běžných stolů pro čtyři osoby. Nedaleko od dveří byl stůl dost velký na to, aby se na něj pohodlně vešla diskžokejská aparatura; v našem případě gramofon a jediná, zbrusu nová dlouhohrající deska.
Honza s Annou zasedli k jedinému stolu pro dvě osoby, nalevo od diskostolku.
Byli tam snad všichni aktéři Honzovi nehody.
A přece kdosi chyběl.
Za dlouhým stolem seděli lékaři proti příslušníkům veřejné bezpečnosti. V čele stolu a na protější straně seděli místní pohřebáci. Rovněž malé stoly byly obsazeny. Za jedním z nich seděl panovačný mladík se svými kamarády. Kolem krku měl nápadný růžový šátek. Tentokrát seděl docela tiše a vůbec nepůsobil panovačně. Upřeně pozoroval Honzu a horečnatě přemýšlel.
V místnosti byli převážně muži, ale bylo zde i několik žen či dívek.
Když Honza s Annou zasedli, zvedl se u dlouhého stolu jeden z lékařů, který si jich snad jako první všiml a zatleskal. Ostatní ztichli. Mladík s šátkem využil situace a nenápadně se vytratil ven.
Honza si uvědomil, že všichni hledí na něho.
Nebylo mu to moc příjemné.
Upadl do rozpaků.
„Koukají na tebe,“ poznamenala Anna. „Jako kdyby tě všichni znali.“
„Problém je v tom,“ odpověděl Honza, „že já neznám nikoho.“
„Všichni co tu jsou, mají rádi dobrou muziku. Ta je spojuje,“ řekla Anna. „Proto přišli.“
Lékař přerušil ticho.
„Helemese, kdopak se to tu objevil? Náš starý známý. Vítej po znovuzrození v novém světě hudebních nadšenců, mladý muži. Přistup blíž. Mám pro tebe písmo z onoho světa.“ Když se Honza přiblížil, podal mu obálku.
„Chtěl jsem ti ho poslat po paní Vlachové, kdyby ses u ní zase někdy stavil. A ty ses objevil tady, přímo v jámě lvové.“
Honzu zalilo horko. Otevřel obálku, a aniž by to snad chtěl, četl nahlas:
„Sorry! Nějak jsem zpanikařil. Nikdy bych nevěřil, že něco takovýho udělám. Stydím se a omlouvám se. Jestli chceš, mohu ti půjčit novou Alenku Cooperovou. Nebo ti ji nahraju.“ Jack Macháček.
„Mladej Macháček a mercedes jeho táty. To je kapitola sama za sebe,“ pronesl náčelník VB. „Vždycky říkal, že ten mercedes je pro něho to nejdražší, co má. Jak je vidět, synáčka má ještě radši. Představte si, je dokonce rád, že mu ho rozmašíroval. Do šrotu ho ale nedá. Říkal, že ho renovuje. Od hlavy až k patě. Přetvoří ho v něco úplně jiného. A já říkám. Tak to má být. Dítě musí být vždy na prvním místě.“
Ale to už si vzal zpátky slovo Doktor a opět promluvil směrem k Honzovi.
„Kolega z pohřební služby si všimnul toho, co nebylo souzeno mně. Totiž skutečnosti, že jsi naživu.“
Honza rozpačitě vstal, přešel k pohřebákovi a chtěl mu podat ruku.
„Děkuji, jsem dlužníkem,“ řekl.
„Ne,“ řekl pohřebák a ruku odmítl. „To ty a já dlužíme doktorovi, že nám připravil ten nevšední zážitek. Mně splnil celoživotní sen. Nebýt jeho, nepoznal bych skutečnou radost. Mám dojem, že my dva jsme na tom podobně.“
Podíval se nápadně na Annu.
„Jsi vedle, jak ta jedle,“ ozval se doktor. „Děkovat bys měl někomu úplně jinému. Dal bych krk na to, že já s tím nemám vůbec nic společnýho. Nemohl jsem se mýlit. Vážně si to neumím vysvětlit.“
Zamyslel se.
„Chápu, doktore.“ Na to pohřebák. „Nikomu nevěřím víc než tobě. Za ta léta jsem se snad tisíckrát přesvědčil, že jsi měl vždycky pravdu, co se týče života, smrti a správné diagnózy.“
Potom se podrbal zamyšleně na bradě: „Ale když ne ty, kdo tedy?“
Doktor pokrčil rameny.
„Já bych to mohl doktorovi dosvědčit,“ vzal si slovo náčelník VB. „Lorretu Comens jsem viděl jasně i já.“ Odmlčel a zbledl. „Je to absurdní, ale nikdy jsem neodjel z místa nehody, dokud jsem nepředal nebožtíka pohřební službě osobně. Nechápu to. Už jsem slyšel v dálce Velveta. Ale stalo se. A ze mě se snad stane věřící… Za těch pár vteřin by to nikdo jiný nestihl…“
„Tak mě napadlo, doktore, nepřijeli jsme vlastně k tý nehodě příliš brzy…?“
Vyřčená otázka jakoby visela ve vzduchu.
Honza, který byl stále ještě u velikého stolu, se znovu obrátil k pohřebákovi: „Nezbývá mi, než ještě jednou poděkovat právě vám.“ řekl a podával pohřebákovi podruhé ruku. Ten ji tentokrát přijal. Potom vstal, počkal, až všichni ztichnou, a když ztichli, pronesl pomalu, ale důrazně, aby mu rozuměli: „Tím se jenom potvrzuje staré pohřebácké rčení, že smrtí život nekončí. Proč? No protože smrt je odjakživa součást života.“
Odmlčel se.
„Žijeme v kruhu, pánové a dámy. Na konci nalezneme vždycky začátek. Známé rčení: dřevo, kytky, hlína, už neplatí. Takže já už se vlastně vůbec ničeho nebojím.“
Posadil se zpátky na místo a Honza využil hrobového ticha, které nastalo, aby se i on vrátil tam, odkud přišel.
Chvíli bylo podivné ticho.
Každý byl snad na moment pohroužen do svých myšlenek.
Potichu se otevřely dveře.
Dříve panovačný mladík se vrátil.
S LP deskou.
Zamířil přímo k Honzovi.
Naklonil se k němu, aby to nikdo jiný neslyšel.
„Víš, jak tě srazilo to auto,“ začal, „deska spadla daleko od tebe. Nikdo jiný to asi neviděl. Já se neovládnul, protože jsem po ní opravdu toužil, a sebral jsem ji. Lépe řečeno ukrad. Domů jsem ji ale nedones. Tam u průchodu,“ ztišil hlas, „mi zastoupil cestu takovej divnej chlap, ze kterýho mi hrůzou naskočila husí kůže. Usmíval se jako Mona Lisa a já měl pocit, že když mu desku nedám, rozřeže mě na kousky. Tak jsem mu ji dal.“
Odmlčel se. „Přinesl jsem ti ale jinou.“
Chtěl podat Honzovi desku, kterou nesl.
„Ale co to povídáš?“ divil se Honza. „Mluvíš o Ringovi, kterýho jsem koupil? Tak ten je v bezpečí u mě doma mezi dalšími deskami. Měl jsem ji v nemocnici na nočním stolku, když mě přivedli k sobě…“
„Nemohl jsi ji tam mít, když jsem ti ji ukradl. Leda že by ten chlap… Už mám zase zimnici, brr. Já fakt ničemu nerozumím.“
„Z toho si nic nedělej, Rudolfe.“ Vmísila se do rozhovoru Anna. „Tady už nikdo nerozumí ničemu.“
Mladík, zvaný Rudolf, zaváhal. Ale jenom na okamžik.
„Tahle deska je pro tebe, rozumíš!“ řekl důrazně. „Chci mít čistý svědomí. Musíš si ji vzít!“
Položil desku před Honzu.
Ten na ni letmo pohlédl a div nevykřikl.
„Beatles.“
„Jo. Je to americký vydání Please Please Me. Dostal jsem dvě, tak ti jednu můžu darovat. Je tvoje. Asi dvě písničky jsou oproti originálu zaměněné, ale to nevadí.“
Honza ji chvíli nadšeně prohlížel, ale vzápětí ji položil zpátky na stůl.
„Přece si od tebe nemohu vzít jen tak elpíčko. To nejde.“
„Jenže je tvoje,“ řekl Rudolf tak nekompromisně, že ji Honza nakonec přijal.
„Ale co já ti dám místo ní? Nic navíc nemám.“
„Nemusíš nic. To je OK.“
„Já to vím,“ ozvala se zase Anna, která si pravděpodobně věděla se vším rady. „Vezmeš si mýho Ringa… Nám stačí jeden. Honzův.“
„Ale, to…“ zarazil se rozpačitě Ruda. „To nejde.“
„Právě, že to jde. Pokud počkáš na konec týhle akce.“
„Tak jo.“ Řekl Rudolf s radostí a dodal: „Nečekal jsem, že to dopadne takhle, že na tom ještě získám.“
„Mám dojem, že jsme na tom získali všichni.“ Prohodil Honza. „Myslím samozřejmě všechny ty, co se zúčastnili mýho případu.“
„Máš pravdu,“ řekla k tomu ještě Anna a sledovala Rudolfa, jak se pomalu vzdaluje.
„Je to vážně všechno zvláštní,“ šeptala. „Až mystické. A přitom představení ještě nezačalo…“
10.
Náhle se mezi vchodovými dveřmi a stolkem s aparaturou odhrnul závěs, kterého si Honza dřív snad ani nevšimnul, a vstoupila podivně oděná žena. Měla na sobě staré volně šité šaty splývající až na zem. Byly pokryté křiklavými barevnými vzory květin a všelijakými indiánskými symboly a anglickými nápisy jako „Love and Not War“ a „All You Need Is Love“. Vlasy měla rozcuchané, volně splývající a na krků několik řad barevných korálů. Zvedla ruku na pozdrav a Honza zahlídnul, že má na každé ruce několik prstenů.
„Poznáš, kdo to je?“ zeptala se Anna Honzy.
Ten jenom zakroutil hlavou.
Ozval se bouřlivý potlesk a smích. Když žena pravou rukou pokynula dlaní k zemi, všichni ztichli.
„Je to moje teta,“ v rychlosti šeptla Anna. Prodavačka ze Supraphonu, Věra Vlachová.“
Honza se udiveně podíval na Annu a ťuknul se do čela.
„Fakt? Nepoznal bych ji.“
„Zanechte prosím mudrování a filozofování, nebo zapomenete, proč jste vlastně přišli,“ hubovala paní Vlachová. „Tady po mé levici sedící Jan Bohata, se stává 57. členem našeho společenství. Honzo, v rychlosti řeknu, jak to u nás chodí. Každý má svého oblíbence a každý má nějakou desku, kterou nemá ten druhý. Navzájem si je půjčujeme, vyměňujeme, nahráváme. Tím se navzájem obohacujeme. Namátkou: Tuhle doktor Kejík tě určitě pozve na proslulou Žebráckou hostinu od Stounů, spolu s dvojitou dávkou bílé smetany od Cream. Vynikající hudba. Ale on vlastní i Jefferson Airplane s Grace Slickovou.“
„Náčelník,“ pokračovala, „Milan Egem, vlastní A Question Of Balance od Moody Blues nebo Peruánku Immu Sumac, na červeným vinylu.“
„Inženýr Ambrož Kautský je čestným sběratelem Velvet Underground s Lou Reedem v hlavní roli. Mohla bych pokračovat, ale je nás 57.“
Paní Vlachová se odmlčela.
„Mistr Tolkien mi jistě promine,“ pokračovala. „Ale jediným, skutečně nefalšovaným králem prstenů, je Ringo Starr, vlastním jménem Richard Starkey. Na každé ruce jich někdy nosí víc než prstů. Ač nejstarší, k Beatles se přidal jako poslední, aby nahradil Petta Besta. Nikdy nechtěl moc vyčnívat. Nechlubil se sáhodlouhými sóly, pracoval pro tým. Při sólovém zpěvu ustupoval s bicími do pozadí, aby nerušil, ale jakmile sólo zmizelo, zvýraznil a zdůraznil pravidelné rytmy…
Ringo's Rotogravure.
Je to Ringovo páté sólové album od rozpadu Beatles. Ringo se jenom občas zapojoval jako autor, ale i tak to stálo za to a z téhle desky je znát, že se čím dál tím víc zlepšuje a je možné, že to jednou ostatním natře. Zajímavé na této desce je, že se na ní vlastně sešli všichni bývalí brouci. I když jenom jako spoluautoři některých skladeb. Originální je otvírací obal. Titulní a zadní strana je v provedení noir a z vnitřní části obalu je patrné, že se při nahrávání a při závěrečným mejdanu podávala makrobiotická strava… Je to zde fotograficky zdokumentováno...“
Paní Vlachová vložila kotouč gramodesky na přehrávací talíř gramofonu a ztlumila světlo tak, že kdo chtěl vidět barvy, tak je viděl, a kdo je vidět nechtěl, tak je neviděl…
Malé pohřebácké blues
Smrtí život nekončí,
smrt je součást života.
Smrtí život nekončí,
smrt je součást života.
Smrt je nekonečná,
život je nekonečný.
Život jde dál,
život jde stále dál.
Někdo ho jen prospí,
někdo ho jen projí,
někdo ho jen tak profláká,
ale někdo, ho opravdu žije a prožije,
a když náhodou padne až na samý dno,
jen si řekne:
Život jde dál,
život jde stále dál.
Jako den se střídá s nocí,
smrt se střídá s životem.
Jako den se střídá s nocí,
smrt se střídá s životem.
Život smrtí nekončí
den nekončí nocí.
Život smrtí nekončí,
den nekončí nocí.
Život jde dál,
život jde stále dál.
Písmák