z deníku schizofrenika 2

Nastěhovala se mi do mého světa. Neřekla ani ahoj, prostě tu byla. V tu chvíli jsem věděla, že se mnou bude celý život. Její kouzla nezlomí žádné prášky, a že jich beru hodně. Začla jsem jí říkat kamarádka na potkání.

Pouštím si stále do kola skladby piánový podkreslený cellem.

Prý jsem důležitá?!? Nevím, jak a proč to anděl povídal, ale já věděla jedno. Že už dál nemůžu.

Pokaždé, když jde někdo po schodech, mívám pocit, že mi jde vynadat. Říct, jaká jsem neschopná a k ničemu.

Hlasy jsou pryč, už od května. A mně stále chybí jejich smysl pro humor, vtipné poznámky. Pryč jsou mé ozvučené myšlenky. Mám v sobě ten svíravý pocit ticha.

Ráda bych cítila normálně. Vím, mám posunutý práh bolesti. Nevím, jak se to přihodí, ale jizvy na rukách už nedokážu spočítat. Jedna protíná druhou. Je to jaká si pavučina vzpomínek na mé smutky a touhy.

Moc bych si přála potkat kamarádku. Jen obyčejná holka by stačila. Potkat někoho, na koho bych se mohla obrátit, když je ouvej.

Kráčím životem ve stejných stopách, které se od narození o poznání zvětšily. A stále chybí ty stopy druhé, které doplní ty mé o jistotu.

Mám divné nesouměrné tělo. A spoustu vizí. Každý pohyb musím sledovat. Každý zvuk je život ohrožující.

Vzpomněla jsem si, Markétko, na tebe. Už dlouho jsme se neviděly, tak snad.. až budeš mít čas.

Znáte ten pocit, kdy si potřebujete zoufale s někým popovídat, ale nikdo ve vašem životě není. Není tu nikdo, kdo by rozuměl a vy se klepete strachy a duše pláče, když se smějete, abyste zamaskovali pláč. Když k slze je taak daleko.

Tak už se nezlob, jen jsem ti chtěla udělat radost, maminko.