z deníku schizofrenika 5

Markétě

jak jen říct (?)
trápí mě, trochu se stydím
a nevím, jak začít

mou samotu vyplnilo ticho
omámená léky
zkouším, co vydržím
nechci otravovat

je mi zle
chybí mi dotek slovem
chybí mi kdokoliv
nechci, aby se mi zase smáli

bez hlasů je tak podivně
prázdno

spočítám první vločky
na dlani
ještě než roztají

ach, můj smutku
kolik jsme toho zažili
podívej, na rukou mám
pavučiny jizev
a v srdci tolik lásky

komu ji dát?
a pak to jsem já
kdo ji potřebuje

čtyři nebo víc?
těžko říct, nepamatuju si
mé konce jsou tak
vzdálené

vidím jenom hodně
červené barvy

čekám, až jednou
napíše první

čekám, až se budu moct
podělit o svou radost

zatím
obrázky mluví za mě