Příběhy Davida Kundráta II

Čarodějnice
Přivedli před tribunál obviněnou ze salaše. Omdlela jen co jí soudci vyjevili pravdu psanou v zákonech. Jakmile ji probudili k životu, spustila vodopád řečí: „Jsem vinna. O Valpurkině noci jsem chodila za Kundrátem na hejtmanství, byl tam taky starý Lot, nutili mě vyválet svaté daňové přiznání v kobylinci, musela jsem nahá tancovat do jejich not. Zpití vínem obcovali jsme a pletichařili. Mějte slitování…“ A soudcové byli slitovní.

Slast
Soudce Shalamounowski byl počastován mnoha jmény, David Kundrát jej nešetřil, natolik se mu proces zamlouval. Ostatně pod světly reflektorů byl jak opilý, když mu ještě přistrčili mikrofon, katapultovala ho ta pozornost do stavů totální extáze. Bloumal pak ještě dlouho po skončení líčení chodbami soudu, potácel se od stěny ke stěně a na rtech nechával osychat triumfální věty. Když pak dorazil domů, uléhal ve stínu své zahrady, oděný jen v zdobenou tógu a při slastných vzpomínkách si nasazoval vavřínový věnec. Divoké jabloně se pak měnily v piniový háj, slunce hřálo tak nějak středomořsky a David v těch chvílích slyšel jen na jméno Seneca.

Nehoda
Mnohé se událo za dnů zrady, kdy svět odvrátil tvář od svého syna Davida. Za jednoho takového odpoledne se David Kundrát, zmožený trestním procesem, vracel na bicyklu domů. Měl za to jediné odpoledne v nohách tolik, co nemají jezdci Tour de France za celý týden. Překonal těžký terén středočeské kotliny, už dvíhal ruce k nebi a v nich propocený žlutý trikot, když tu se vinou nerovného povrchu či snad oslněn bleskem paparazzi zřítil do jámy. Ale kým by byl, kdyby nevyšel z této patálie jak bájný Fénix. A tak s mužným šrámem v tváři a odyseovskou jizvou na stehně nastoupil po několika dnech zas do boje se státním návladním Petrem Pirátem. Jednou budou epizody z té velké války v reliéfu zdobit tympanony úředních budov, pomyslel si Kundrát a zakulhal novinářům k dobru.   

Horské kázání
Průvod kajícníků připomínala šňůra obviněných, jež vedli na špagátku zákoníci k vratům soudu. Ti ale byli z jiné kauzy. Davidova družina přicházela k justičnímu paláci s hlavami vztyčenými k nebi, vždyť v jejich čele kráčel imperátor. Jen obviněná ze salaše nastavovala hrb a křivá ústa, v ohyzdnosti podobná Iškariotovi, jak ho vnímala středověká obraznost. David Kundrát využíval každé chvíle ke katechezi namířené jednou k lidu, jindy k nepřátelům. Laskavost se střídala se zlověstnou potměšilostí. Žalobce Piráta volal k božímu soudu, na soudce Shalamounowskiho zase uvrhl rodinnou klatbu, když na jeho čele jedné noci spatřil Kainovo znamení. Zkrátka jakmile se doktor Kundrát rozmluvil, ihned ho obsypal hrozen novinářů a být na Smíchově hornatější terén a intenzivnější klíma, déja vu by bylo na světě.