ESC #2: Všechno nejlepší

Dneska jsem se probudil a bylo mi 30.

Třicet.

Nedůvěřivě a krapet odcizeně jsem studoval odraz své tváře v prosklených dveřích metra. Dobře, vlasy už to možná trochu balí (zase o to víc se daří těm v uších, v nose a na zádech), ale jinak… Určitě bych se ještě dostal do divadla na studentské vstupné.

Z gerontologických úvah mě vytrhl laškovný pohled zrzky ve fialovém kostýmku a rajcovních podkolenkách. Tak vida, a-ha! Pořád mě ještě nestáhli z genového trhu!

„Příští stanice: Anděl.“

Opětoval jsem jí jemný úsměv a připojil nonšalantní pozvednutí obočí ve stylu agenta s povolením zabíjet. Neodolala. Vstala a přitahována neviditelným magnetem libida zamířila přímo ke mně.

„Nechcete se posadit?“

V práci proběhl klasický rituál ofrňování se nad narozeninovým dortem.

„Ne, děkuju. Držím si linii,“ zavrtěla hlavou účetní a její čtyři brady o sebe zapleskaly cosi, co až překvapivě připomínalo úvodní tóny znělky Beverly Hills 902 10.

„Cukr je nejzákeřnější droga,“ pokárala mě Sylva a začala mi mávat před obličejem DVDčkem s Kateřinou Cajthamlovou.

„Tak promiň. Aby to nebylo tak hrozný, příště ti upeču pervitinovej cupcake s toluenovym krémem.“ Náno.

Když dali všichni dostatečně na odiv, že jsou bio raw vegani, co jedí jenom lněná semínka marinovaná v práně, začala hlavní narozeninová taškařice: skupinové, nenápadně pokoutné vymýšlení narozeninového dárku. Které skončí vždycky debaklem. Vždycky. Dostanete škrabadlo jen proto, že máte na ploše kocoura v botách. Suspenzor, protože vaši kolegové po 2 měsících! nepoznali, že jste žena. A vrcholem všeho bylo, když Radovan, který je albín, dostal permanentku do solária. Zatím asi nejlepší dárek byl prdicí pytlík, a to i přesto, že měla dotyčná rakovinu tlustého střeva.

To nejpitomější nadělení mě dnes ale mělo zastihnout ze zálohy. Obědvali jsme s Hankou v Potrefené huse.

„Takže smlouva je podepsaná. Od srpna bydlíme spolu!“ chytil jsem Hančiny dlaně nadšeně do svých.

Chvilku mlčela a pak se odhodlaně nadechla: „Víš… já si teď nějak nemyslím, že je to dobrý nápad.“

„Jak to? Vždyť ten byt je super! Vyfoukli jsme ho v nelítostném vyřazovacím pavouku dvaceti jinejm párům! Protože jsme nejlepší!“ zvedl jsem ruku v očekávání partnerského high-five.

„To už…“ útrpně se usmála, „si právě nejsem tak jistá,“ nervózně cinkala nehtem o skleněnou karafu.

Položil jsem ruku zpátky na stůl a zadíval se do jejích lasagní, které se začaly pomalu rozmlžovat.

„líto“, „pauzu“, „nejsem šťastná“, „někdo se mi líbí“, „nebuď smutný“, „zaplatíme“, „dohromady?“, „zvlášť“

Do kanclu jsem se vrátil jako nadopovaný. Klesl jsem do židle a nepřítomně civěl na spořič obrazovky. Možná 20 minut. Možná hodinu.

Když mi někdo zaklepal na rameno, ani jsem nezpozoroval, že se kolem mě srotil chumel gratulantů.

„Hodně štěstí. Zdraví. Lásky.“

Na každého jsem se snažil zdvihnout aspoň jeden koutek. Ale tvářil jsem se spíš jako tehdy na farmářském trhu, když jsem kousnul do sušeného zázvoru v domnění, že je to ananas.

Poslední blahopřející ve frontě mi podal tvrdý placatý obdélník v dárkovém papíře převázaný stuhou. Ach Bože, co to bude? Past na krtky? Anální kolík? Mein Kampf? Vzal jsem nůžky a ostražitě ustřihl okraj balíčku. Vyjela na mě keramická tabulka: