Bašíra a ty druhé

 Mohlo by se to stát i ve vašem městě.

Bašira se po obědě rozloučila s manželovou rodinou a poděkovala přitom za všechno, co pro ni a její dítě, krásnou a zdravou holčičku Fátimu udělali od toho proklatého dne, kdy se k ní dostala ta smutná zpráva, že při večerní přestřelce s vládními vojáky byl zabit i její manžel Nádir. Nabídli, že může být u nich. To nechtěla. Nikdo jí nemusel říkat jak pro ně může být těžký život ve čtvrti ve které stál jejich dům a ve městě celkově. Ještě v období smutku se rozhodla. Tady nezůstanou!  Strach a smrt bylo cítit stále okolo. Myslela na Nádira, ale ty myšlenky ho do jejího života stejně nemohly navrátit. A uvědomila si, že na tom můžou být stejně i jiní lidé, že i jim se nemusí někdo vrátit jednoho dne domů a také budou naříkat a oplakávat své mrtvé jako když ona usínala s žalem a bolestí v duši za svého Nádira. Duchovní útěchu a rady co má a musí udělat jí poskytli v mešitě. Z nedávno usměvavé a veselé ženy se stávala smutná a uzavřená bytost, které nyní nejvíce záleželo na životě a štěstí malé Fátimy, když ona o své životní štěstí přišla. Tak ať má ona štastnou budoucnost! 

 Při odchodu z mešity po jedné večerní modlidbě ji na ulici zastavil a pozdravil sám Hasan, o kterém od manžela věděla, že je jedním z místních vůdců ozbrojeného odporu proti vládě. Přikázal jí, aby jej následovala. Šla za ním až k jednomu domu, u kterého se zastavil. Krátce ale silně zabušil na dveře. Netrvalo dlouho, dveře se pootevřely a objevil se v nich pro ni neznámý muž. Když spatřil Hasana otevřel je dokořán. Pozdravili se. Hasan se k němu naklonil něco zašeptal. Muž se vrátil do domu. Pak se obrátil se k Bašíře. "Doneslo se mi, že tady už nechceš být, že chceš odejít pryč. To schvaluji a postarám se o to. A můžeš být klidná, výborně se postarám i o Fátimu. Bude na vás jednou hrdá a pyšná, jaké měla štěstí, že měla tak skvělé a statečné rodiče!" Za dveřmi se ozval hluk a dětský nářek. Neznámý muž vyšel ze dveří. Bašíra se na něj dívala s udiveným pohledem. Muž držel v náruči dítě zahalené do barevné deky. Občas zaplakalo. Hasan mu je neurvale vzal.  "Můžeš jít domů, už tě nebudu dnešní večer potřebovat. Děkuji a ať je dobrý Bůh s tebou příteli!" řekl Hasan a  neznámý  beze slova odešel do domu. Pečlivě za sebou zamkl dveře. Hasan se otočil k Bašíře. " Vezmeš si tohle tam." "Ale já mám své dítě, na co budu mít dvě?", skočila mu do řeči Bašíra. " Tak budeš mít dvě!", odpověděl Hasan podrážděně, " a je to od nás dárek na cestu a ten se neodmítá." Bašíra odhrnula hustý bílý závoj, kterým bylo dítě zakryto. Náhle s úlekem vyjekla. Zahlédla v čepici usmívající se tvářičku hodně velké panenky.Vypadala jako skutečné živé dítě. Hasanovi se vesele zablýsklo v očích. " Když ti bylo po pohřbu Nádira tak moc smutno, tak sis přála a jak moc, vzpomínáš?, abys měla něco, co ti pomůže zapomenout na jeho hrdinskou smrt, ale ne na něj, ale z čeho jednou bude mít radost i malá Fátima. A tak jsme se rozhodli pro tuto panenku. Vždyť je tak nádherná, určitě se bude každému líbit a když se s ní zahýbe, no jen se podívej, takto se s ní pohne,  tak ona se směje i pláče! Pláče jak malá holčička, to je paráda, co?" Hasan se také upřimně smál. " Tak si ji vezmi a dávej na ni pozor, aby vydržela tu dlouhou cestu do Evropy, ale co, i kdyby se třeba rozbila, tak Fátima dostane novou a ještě pěknější!  "Ale ano, nezapomněla jsem na to. Děkuji vám."  Bašíra to řekla smířlivě a v očích měla ještě větší smutek. Své tehdejší rozhodnutí neměla v úmyslu změnit. Tady žít nebude! Domů odcházela s panenkou v náruči pomalu a opatrně. Vlastně jěště více, než když by v ní držela svoji milovanou Fátimu. 

 

Bašíra s Fátimou odcestovala jednoho dne do Evropy k příbuzným.  Bratranec Omar ji vyhlížel v letištní odbavovací hale s cedulí nad hůavou, na které bylo napsáno její jméno. Příbuzného zaskočila pouze tím, že měla v kočárku uložené dvě spící miminka. Alespoň si to zpočátku myslel, stejně jako úředníci, že jsou to dvě děti, když se ptali kolik má sebou dětí. Úředníkům na letištní kontrole rychle vysvětlila, že má dítě jen jedno a to druhé je velká panenka, dárek od přátel. Prohlédli pečlivě její pas i dva velké kufry. Všechno bylo v pořádku. Mohla odejít. Bratarnec pomohl složit kočárek a naložit kufry do svého auta. Bylo mu divné, že Bašíra první položila na sedadlo opatrně panenku a teprve potom neklidnou Fátimu vedle sebe. O neživou panenku jakoby měla větší zájem než o vlastní dítě. Věděl, že v její zemi zuří válka, že její muž byl zabit a kdoví čeho byla ona také svědkem, co všechno si doma zažila. Válečné události člověku asi změní psychiku, pomyslel si a na nic se jí raději nevyptával. Odvezl je domů. Nový život v cizí neznámé zemi, která ji s dcerou vyšla vstříc, tak mohl začít ve velkém domě u příbuzných. 

Každý den po obědě vyjela s kočárkem do ulic města. Někdy se z něj ozýval dětský naříkavý pláč, jindy bylo ticho, jak dítě spokojeně spalo. Ale někdy náhle plakalo bez ustání stále stejným hláskem a ona se vůbec nenamáhala dítě na ulici utišit. Naopak s ním rychle ustrašená spěchala domů.Všude kolem bylo hodně lidí, kteří si jí ale nevšímali. Ve svých hlavách měli i tak dost každodenních starostí, proč by si hleděli cízího naříkajícího dítěte. Objevovala ve městě nová a nová místa. Příbuzní ji posílali do ulic, aby si zvykla na ruch na na místní obyvatele a věděla kde se co nachází, kudy a jak se tam dostane. Tohle velkoměsto bylo anonymní. Ve městě, tam kde doposud žila, tam se s každým znala. Tohle město ji pohltilo, byla jen jednou z jeho obyvatel. Oblečena do čádoru, jako ostatní ženy z této městské části, nevzbuzovala pozornost chodců. Ale ani v jiných částech města. Pro jiné byla muslimka a tím to končilo. 

Jednoho dne dostala zprávu, že na ni v místní mešitě čeká Hanna. Odešla proto za ní bez Fátimy v době mezi modlidbami do mešity. Hanna byla z jejího města a také byla vdova. I jejího muže zabili vládní vojáci nebo cizí síly. Obě si tak měly o čem povídat, obě si mohly spolu ulevit ve svém smutku a vzájemně se podpořit a dodat síly pro zvládnutí těžké životní chvíle. Hanna se Bašíry při rozloučení zeptala, jestli si přivezla z domu nějaký dárek. "Ano. Dostala jsem velkou panenku. Tak velkou, že se vejde i do kočárku..." "Tak teď mne Bašíro dobře poslouchej," řekla Hanna, " zítra po polední modlidbě za mnou přijedeš na autobusovou zastávku u Městského múzea s tou panenkou a víš co? Když je tak velká, tak nechej Fátimu doma a panenku dej do kočárku místo ní" " Ale tu mi dal Hasan, proč bych ji měla dát tobě?" "Proč? Protože si to tak nyní přeje sám Hasan a jeho přání se neodmítají ale plní! Jakou barvu má tvůj kočárek?" " Červenou." "Tak budu čekat na té zastávce a místo panenky dostaneš nějaký jiný dárek. Rozumíš mi?" Rozumím, ale stejně to nechápu..." " To nevadí. Nikomu ani slovo o našem rozhovoru. Proč, to pochopíš později."  Bašíra odešla domů.

Po polední modlidbě odjela autobusem s kočárkem k Múzeu. Hanna tam již byla a nachystala pro ni překvapení. Čekala opodál zastávky také s červeným kočárkem! Bašíra to nechápala když vystoupila s autobusu se svým kočárkem. " Jeď pomalu za mnou," řekla Hanna tiše. Poslechla. Hanna zamířila až tam, kde nestáli lidé čekající na další autobus. Zde si rychle vzala z Bašířiného kočárku panenku a položila ji do svého. Zakryla ji dekou a zlehka rozhoupala kočárek. Panenka se rozplakala. Hanna se na ni spokojeně usmívala. "Teď si vezmi Bašíro můj kočárek, je úplně nový, ber to jako dárek, jako náhradu za tu panenku a jdi pěšky domů. Jednoho dne dostaneš i ty zprávu, že za tebou přijde nějaká žena do mešity s dárkem a i ty uděláš tu výměnu, tak jak si přál Hasan. Jdi domů. Na nic se neptej a pomalu běž a neotáčej se, nikdo si nás nevšimnul, to je dobře. Bůh s tebou!"

Bašíra si od ní vzala kočárek a celá zmatená s ním pomalu odcházela od zastávky. Hanna se za ní dívala a pak ji ztratila v davu lidí přicházejích a vystupujících z autobusů. Byli to místní i turisté z celého světa, kteří mířili do Městského múzea. Sedla si na lavičku, popojížděla s červeným kočárkem s panenkou sem a tam a občas jej rozhoupala aby se panenka rozplakala. Plakala bez ustání stále stejným hláskem a ona se vůbec nenamáhala dítě na ulici utišit. Všude kolem bylo hodně lidí, kteří si jí ale nevšímali. Ve svých hlavách měli i tak dost každodenních starostí, proč by si navíc hleděli jakéhosi cízího naříkajícího dítěte. Hanna sledovala autobusy. Zahlédla jeden, který byl ale přeplněný. To byl ten, na který tady čekala. Cestujíci se k sobě ohleduplně natlačili, jen aby měla tato mladá maminka dost místa pro kočárek s plačícím dítětem. Několik jich chtělo i vystoupit, ale ona je s úsměvem požádala, aby zůstali, že dobrých lidí se přece vejde, že by to byla -určitě-  velká škoda, kdyby nejeli dál.

Autobus se pomalu rozjel ze zastávky. I tak se kočárek rozhoupal a ozval se monotóní pláč. Nějaký muž za Hannou byl zřejmě alergický na dětský pláč. " Paní, nemohla byste to dítě prosím zklidnit? To je strašné..."  " Ale pane, to nic není, křik a pláč bývá mnohem srdcedrásající,  ale chápu že to tady z vás nikdo nezná a nezažil, -já- ale ano! " Pak se naklonila do kočárku, pomalu pozvedla bílý závoj, nikdo tak neviděl do tváře jejího dítěte, a něžně pohladila panenku po hlavě a pak ji otočila na břicho. Ztichla. Už neplakala. Naopak se rozesmála. Smála se a smála. Hanna se usmála také. Cestujíci si oddechli. Na jejích zádech nahmatala kroužek, zavřela oči, rychle odříkala osobní modlidbu a prudce za něj trhla. V následujících vteřinách se zablesklo a autobus rozmetal ohlušující výbuch.  Bašíra byla dost daleko, přesto následky té velké rány pocítila když na ni a jiné chodce v ulicích padaly střepy z oken, která rozbila mohutná tlaková vlna. Teď věděla proč měla odejít od zastávky, už pochopila, co  ji čeká až dostane zprávu, že i ona si má přijít vyměnit dárek od Hasana za jiný. Ale nebyla si jistá, že to zajistí Fatimě lepší a šťastnější život.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---