Okurková sezóna

Okurková sezóna

V horku mizí i barrandovské skály, lidé hledají podvodní světy. A v mrakodrapech na druhé straně Vltavy podvodníci nalézají další z triků, jak nechat zmizet kus státních rezerv. Neměly ani zdaleka pevnost skal, podlehly prostému chladu machinací, uslyšíme pak slova úředníka. A na břehu řeky už si máčí nohy ve vodě letní lidé. Popíjejí koktajly a čtou si k tomu z novin zprávy o korupčních kauzách. 

Zlíchov

V ohni slunce kladivem lámal kámen polonahý muž. Dvíhal kladivo obouruč, až k nebi ho dvíhal, a světlo mu protékalo mezi svaly, jiskřilo bystřinou potu. Kolem rozestavěné stroje a od horkého asfaltu stoupala pára. Preislerovo černé jezero s jinochem.

Aurora

V Antikvariátu Aurora ve Spálené jsem si objevil malíře, co mu vytiskli docela malou knížečku a úvodní slovo do ní napsal Adolf Branald. Lutobor Hlavsa. Nejsou ty obrázky takové, aby se kvůli střílelo z děla. Ale vždyť jsme na palubě Aurory.

Cebula, čosnek

„Cebula, čosnek…“ komentovala tělnatá Polka své přítelkyni, co vidí. S pohledy zabořenými do várnic přešlapovaly na místě. Řada stála a dívka po chvíli pronesla znova svou mantru o cebuli a čosneku. Konečně měly naloženy tácy, vrchovatě, s ohledem na své kypící postavy. Kasa ale rozdělila naše příběhy, podobně jako v nevěstinci platba dělá tečku za láskou. 

Sněžný pavouček

Z jídelny pak vyšla dívenka, bílá a hubená, sněžný pavouček. Z hlubokého výstřihu se jí draly dvě slzičky. Značí smutek, nebo radost? Nevíme, ptejme se jejího milce. Co ale můžeme uhadovat, že něhu značí jistě.
 

Vltava

Střelecký ostrov vířil prachem, kdekdo zkoušel plamínkem zapalovače vyhodit tu skrumáž stánků a pódium s kapelou do vzduchu. Střelný tedy nebyl. Lidé korzovali od břehu k břehu, nad hladinou vznášel se muž na tryskách, kolem kroužily loďky zamilovaných. Až se setmí, vyřítí se z přístavu renesanční loď bláznů. Bude blikat, vyhrávat disco a cestou ztrácet potácivé postavy. Zdá se, že všechno je, jak má být.  

Sobotní milenci

Pili šťávy z barevného ovoce, šeptali a drželi se za ruce. Prostě nebylo toho málo a nebylo toho moc. U stolku do ulice, pod markýzou, hledali stín, co skryl by je jak noc.

Karlík a Leona

„Jsem Karlík, syn člověka,“ představilo se dítě u divadla. V orantském gestu vztažených paží rozkývalo tělíčko. Kolem hlavy mu svítila otázka: Jsem zde pro pravdu, nebo pro drobnou chvíli uprostřed bouřky, kdy jsou ženy opět nedospělé? S takovou otázkou by si Leona M. jen těžko poradila.