Ariadna z Mezibranské

Sídliště

Sídliště přikrýval mrak, obvyklý hluk se vytratil, za ohrádkou běhaly děti. Ulice byly jak z obrazů Eda Hoppera. Chybění, odvěký motiv: opuštěný otvor ve skále, propast řeči, mystické prázdno klína.

Ariadna z Mezibranské

Sledoval jsem ji jako major Zeman zločince. Naše pohledy se střetly ve výloze obchodu Erotic city u přechodu v Mezibranské. Docházeli jsme zelenou, která tady svítí podezřele dlouho, snad ji tam instalovali Zelení. Držel jsem se na dva kroky, abych nezratil nic z těch dokonale tvarovaných stehen a zároveň mohl plynule reagovat na změnu jejího tempa. Procházeli jsme kolem šňůry aut táhnoucí se od Holešovic, v těsném závěsu, silueta Muzea se rýsovala na obzoru a já doufal v onu Ariadnu přede mnou. Pak prudce zabočila do vchodu starého činžáku a zmizela. Nezbylo mi než vzpomenout střep Holanova verše: Bůh smíchu a písní už dávno za sebou zavřel věčnost.

Pírko dravce

Na Náměstí míru leží v trávě pírko dravce. Jestlipak tudy nad ránem nevedla cesta Finista, jasného sokola? Lidé z laviček si te´d mohou krátit chvíli spřádáním pohádkových příběhů. Nejen za jasných rán vylétají sokoli, povídá druh druhovi, dikcí, jakou vládnou baroni lihoví. A vskutku ti dva vylétají za každého rána ze svých slují a pak až do večera plány jak Vulkán železo kují. Ach, marné jsou ale jejich plány a zvráceny končívají v trávě. Tak nepodobné pohádkám.

Nahota

Václavským náměstím jdou Američanky a jejich nohy jsou nahé. Ach, jak ty jsou nahé… Jak med jsou nahé.

Velká vs malá

Zdrcen světem vracel jsem se z výslechu svědka: opět lhal. Lidi, pojďme přestat lhát, chtělo se mi řvát. Nastoupil jsem na stanici Vyšehrad do vagónu a jaksi intuitivně si stoupl nad ženu s hlubokým výstřihem. Kolébán, takřka kojen tím pohledem jsem klidnil zjitřenou mysl. Jak dva bílé a měkké magnety působila její ňadra. Mého civění si všimla naprotisedící žena. Pohlédla na mě a pak, nenápadně, na svou docela plochou hruď. A po její tváři přešel smutek, jako by rozšířila trudné prázdno z jedné části těla na další. V tu chvíli jsem si uvědomil, že já jsem k té jinak sympatické ženě zavál stopu smutku. Bylo mi to líto, a tak jsem od té chvíle, po celou cestu z I.P.Pavlova k Muzeu, civěl střídavě na prsa obou žen, v přísně rovnoměrných intervalech. Ale nevím jistě, zda to té méně obdařené ženě pomohlo.

U táborového ohně

Rodí se půlnoc a mrakodrpay na Pankráci hoří věčným ohněm kapitalismu. Manažeři vartují, s povolenými vázankami snad si služebnou noc krátí písní. Píseň ostatně k budovatelskému duchu patří. Tak ještě kytara lká do tmy, brzy ale dochvějí se struny, zmlknou brebentivá ústa, i uhlíky dořeřavějí svou pohádku noci. Kdo sáhne po bramboře, umaže si bílou manžetu.