Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSylvie
01. 02. 2000
1
0
1146
Autor
dracula
Sylvie
Henry se díval přes okraj zábradlí na zapadající slunce. Ten večer bylo nádherně. Obloha hrála barvami - přes oranžovou, nachovou až po zářivý purpur. A když už slunce zmizelo za obzor a poslední červánky odešli do svých měkkých peřin, tak vyskákali na oblohu hvězdičky. A jako jejich ovčák, který je stráží, se vykulil na oblohu měsíc - byl zrovna úplněk. Henrymu to připadalo jako zázrak. Teď po tom všem. Když si na to vzpomněl, tak mu bylo hrozně líto, že je tady sám. Žádná z jeho známostí nikdy nedopadla tak jak by si přál. Ani ta poslední. I když si to moc přál. Bylo mu z toho zle. Přišel o ni. O ten vzácný květ, který se objeví jen jednou za život. Chtěl si připomenout tu noc, kdy ji potkal. Bylo to před pár dny, ale jemu to připadalo strašně dávno. Věděl, že je hrozně citlivý, zvláště pak v tomhle ohledu, ale chtěl s tím něco dělat. Lítost je v jeho případě na místě, protože se skutečně snažil. Popadla ho teď neodolatelná touha projít se pod noční oblohou. Stejně tak to bylo i předtím. Byla to velice zvláštní noc. Hvězdy zářily jako by to měla být jejich poslední noc. Měsíc se snažil všechny ohromit svou majestátností a obloha byla tak jasná a průzračná, že mu připadala jako z křišťálu. Tu noc nemohl usnout. Jen tak se převaloval na posteli. Chtělo se mu hrozně spát, ale nemohl. Potom se rozhodl, že si vyjde ven. Že se pokusí unavit se krátkou procházkou pod širým nebem. A když vyhlédl z balkónu a uviděl tu nádheru tam venku, tak zkrátka jít musel. Oblékl se, ale jen lehce. Byla to velice teplá noc. Na to, že bylo skoro léto. Teda ještě nezačalo, ale už se hlásilo na své místo, aby se mohlo ujmout své vlády. Tak tedy - oblékl se a šel ven. Bydlel na okraji města a tak venku nebyl nikdo jiný, než on. Jen tak bezcílně bloumal po ulicích. Chodil sem a tam. Za chvíli už ani nevěděl, kde je. Rozhodl se, že už by mu ta procházka mohla stačit a vydal se směrem ke svému domu. Už byl jen kousíček před ním, když vtom ji uviděl. Stála pod pouliční lampou a nehýbala se. Hleděla vzhůru. Vypadala nádherně. Její dlouhé rusé vlasy se leskly ve světle lampy jako rubínové provázky. Na sobě měla jen lehkou bundu a ošoupané kalhoty. Stejně to měl na sobě i Henry. Potom spatřila i ona jeho. Podívala se na něj a Henry cítil její spalující pohled po celém těle. Nemohl se ani hnout. Potom přišla k němu. "Taky nemůžete spát?" zeptala se ho, ale on jí byl natolik okouzlen, že mu chvíli trvalo, než se zmohl na nějakou odpověď. Myslel na její modré oči, její nádherné vlasy. Její drobná postava a vůbec to jak vypadala ho prostě přimělo k tomu, že stál v němém úžasu a hleděl na ni jako na něco z jiného světa. "Co je to s vámi?" zeptala se ho. "Nic" odpověděl Henry jako ze sna. "Taky nemůžu spát - vy asi taky že. Mě pomáhá projít se na čerstvém vzduchu. A vám?" "Mám ráda procházky a koukněte se na oblohu - to prostě nešlo být doma a spát. Hrozně ráda pozoruju hvězdy." Taková duše jako Henry nevěděl co říci, ale přesto se s ní dokázal bavit. Po chvilce mu ale připadlo trapně. Vždyť se přeci ještě nepředstavil. "Henry, Henry Scott se jmenuji a vy?" zeptal se ji uprostřed věty. Zarazila se, její rty se vytvarovali do mírného úsměvu a řekla : "Sylvie, Sylvie Hilderová. Líbíte se mi. Co jste vlastně zač.?" Teď ho to zarazilo. Nevěděl co říci a tak jen řekl: "Není vám zima? Nepůjdeme někam? Bydlím přímo támhle." A ukázal prstem na dům přímo naproti jim a naklonil se aby mohl lépe ukázat. Na chvíli se u ní ocitl velice, velice blízko. Až se jí dotkl. Zarazil se a zase se vrátil zpět, kde stál předtím. "Tak dobře pojďme k vám" řekla a podala mu ruku. Po chvilce váhání ji přijal. Chytil ji a šli. Když otevřel dveře a vstoupili dovnitř, tak zjistil, že nechal svítit ve své pracovně. Zhasl tam a šel do malého, útulného obýváku, kde už ona seděla. "Tak co - nedáte si něco?" "Děkuji, ale to co piju já asi nemáte." "A co to tedy je? Jestli se můžu zeptat." "Nejraději mám bílé víno - asi tak ročník osmašedesát, suché, révové." Nevím, jestli to byla náhoda nebo zázrak, ale Henryho otec byl vysazen na vzácné značky bílého vína. Byl totiž ochutnávač a tak zanechal Henrymu docela pěknou sbírku pravých skvostů. A tak stačilo, aby došel do rodinného sklípku, kde se nacházeli i ty nejvzácnější kousky. Přinesl přesně co chtěla, dvě sklenky a posadil se do křesla naproti ní. "Vy se mne bojíte?" zeptala se ho "sedněte si vedle mne, nebudete přeci sedět sám. Nevím sice o vás vůbec nic, ale připadáte mi sympatický." Henry nevěděl jestli má říci to, co cítí, nebo co si o ní myslí, váhal, ale pak se odhodlal: "Takovou krásnou ženu jako jste vy jsem si vždy představoval. Líbíte se mi a cítím z vás něco, co se úplně vymyká obyčejným pocitům." To byla velice, ale velice odvážná věta. A zvlášť na Henryho. Sedl si vedle ní a ona ho chytila za ruku. Položili skleničky na stůl a otočili se na sebe. Přitiskli se k sobě tak blízko jak jen to bylo možné. Objímali se. Bylo to jako by se znali už hodně dlouho, ale tomu tak nebylo. Tu noc se opravdu překonal. Dokonce se osmělil natolik, že jí políbil. Ale ne jen tak obyčejně na tvář, jako to bylo u něj normální, ale byl to opravdový, dlouhý a procítěný polibek. Ještě nikdy mu nebylo tak, jak mu bylo teď. Byl zamilovaný až po uši a bylo to na něm vidět. Teď cítil, že by mohl být špatně jenom s ní. I ona to věděla a totéž cítila i ona k němu. Za tu noc se poznali velice dobře. A než vypili lahev s tím skvělým mokem, tak se Henry odhodlal a vyznal ji lásku. Sylvie se rozplakala. Ale byly to slzy štěstí. Bylo to tak rychlé, tak spontánní, tak náhlé, možná až moc. Nechtěli tomu uvěřit, ale to je teď moc netrápilo. Byli spolu a šťastni. Vyšli na balkón, aby se mohli kouknout na tu nádheru na obloze. Henry znal velice dobře tu sametově černou věc, která byla posázena malými diamanty a tak se tu noc Sylvie dozvěděla něco o Síriovi, Polárce, Velké Medvědici nebo i o Casiopei. Koukali se na oblohu a přepadala je závrať. Byli úplně uchváceni její mohutností. Děkovali teď za to, že se mohli potkat. Strávili celou noc spolu a rozloučili se až když začalo svítat. Byli už opravdu unaveni a tak šli spát - každý jinam, ale zažili něco, co je spojovalo natolik, že se necítili odděleni. Až teď konečně usnuli. Oba prospali celý den a celou další noc. Druhý den ráno se probudili a oba měli pocit jako kdyby prožili nějaký sen, ale byla to skutečná pravda. Cítili se báječně. Sylvie se nemohla dočkat až ho znovu uvidí a tak se rozhodla, že půjde k němu. A tak šla. Byl mile překvapen, ale byl hrozně rád, že ji zase vidí. Bylo to jako tu noc předtím. Celou ji strávili spolu. Jen tak si povídali a bylo jim spolu ohromně dobře. Potom se zase na chvíli odloučili. Nepřišla ona za ním, ale musel on za ní. Cítil se nějak nesvůj. Cítil, že se něco děje, ale nevěděl co. Zašel za ní, aby ji opět viděl. Zazvonil. Dveře se otevřely a ona tam stála. Její výraz se Henrymu vůbec nelíbil. Necítila se dobře. Ani ho nepustila dovnitř. Henryho do té doby milý úsměv se okamžitě vytratil. "Ahoj, promiň, ale spěchám. Musím ti to říci. Dlouho jsem o tom přemýšlela. Bylo to příliš rychlé, trochu moc ukvapené. Vůbec se neznáme. Nechme toho, alespoň prozatím. Můžeme být zatím přátelé. Bude to lepší. Pro oba. Tak čau, nebo radši nashledanou." Tohle řekla a než se Henry stačil vzpamatovat a něco říci, tak už zmizela i s autem skoro rychlostí světla. To bylo dnes ráno - vzpomněl si. Když tam tak stál a honilo se mu hlavou znova a znova, co se stalo. Přemýšlel co udělal špatně, co špatného řekl. Obviňoval se za každou maličkost, která mu přišla chybnou. Každou jen nepatrnou chybkou si zdůvodňoval tenhle katastrofální vývoj. Tenhle rozchod ho vyvedl natolik z míry, že nemohl dělat ale vůbec nic. Jakmile po něčem sáhl, tak toho okamžitě nechal, protože se vůbec nemohl soustředit. V hlavě se mu honila jediná myšlenka - Sylvie. Byl tím opravdu hluboko zasažen a vůbec nechápal co se s ním děje. Jeho doteď potlačená rozumová schránka se teď drala do popředí a říkala, že se nic moc nestalo a že se to zase spraví. Ale citová stránka, která byla na vyšší úrovni, byla naprosto vyvedená z míry a panoval v ní chaos a zmatek, který se nedal zakončit jen tak nějak jednoduše. Bylo mu opravdu špatně, když sáhl po lahvi skotské. Nikdy předtím nepil takový alkohol. Chtěl se opít, aby mohl lépe zapomenout. Ale nepomohlo mu to, naopak jeho stav se ještě zhoršil. Pití mu rozvázalo jazyk a začal se teď přehrabovat v paměti v těch nejzazších šuplících, Vracel se teď k těm nejhorším vzpomínkám, které měl, ale nevypořádával se s nimi. On je naopak ještě povzbuzoval a propadal teď naprosté zoufalosti. Seděl na balkóně - v jeho nejzazším koutě. Krčil se tam s lahví v ruce a plakal. Hlasitě naříkal. Pak nastal zkrat v jeho mysli. Dostal se až k odpudivé myšlence. Viděl v ní teď jediné možné východisko. Neměl se na koho obrátit. Neměl nikoho, kdo by mu rozuměl, teď už ne. Rozhodl se ve zlomku okamžiku. "Nikoho to mrzet nebude" zařval a poskočil k okraji svého balkónu. Začal šplhat na zábradlí. Jen by přeci ještě měl něco zanechat. Sedl si k psacímu stroji a začal psát. Napadl ho Villon a jeho Testament. Napsal tedy : Všechno co mám již není komu dát. Nechť je vše věnováno na dobročinné účely. Ten, kdo mě měl skutečně rád ať hodí na moji rakev jednu bílou růži. Děkuji. Henry Scott, vlastní rukou. Dne : 29.června 1980. Dopsal. Vyndal papír ze stroje. A vlastnoručně nadepsal : Testament - Henry Scott. Potom se podepsal a dolu připsal: P.S.: Sylvie, i přesto ti za vše děkuji. Když to vše dopsal a nechal ten list na stole. Potom se pomalu začal kymácet k balkónu. Měl slzy v očích, ale byl pevně rozhodnut, že jinak to nejde. Už byl na balkóně, když vtom se ozval zvonek. Drnčí a drnčí. Henry nevěděl kdo to je a tak se rozhodl, že ještě otevře. Možná, že udělal spoustu chyb, ale tahle věc, že šel otevřít ty dveře, byla tou nejlepší věcí, jakou kdy mohl udělat. Sešel po schodech dolu do haly. Šel jen velice pomalu, aby neupadl. "Ten chlast mě zabije" řekl a hlasitě se svému poslednímu vtipu zasmál. Přešel halu a otevřel dveře. Vnímal jen velmi pomalu. Někdo se na něj vrhnul a objal ho takovou silou, že sotva popadal dech. Byla to Sylvie ....
Jee, konečně nějaký happy end. V dnešním světě snad vyhynuli ti ideálové, pořádní muži, které nic nerozhodí. Přibývá těchto přecitlivělých, kteří nedokážou s to pochopit, co se odehrává v ženské duši, ale snaží se o to. A dále přibývá suveréních dívek, co si takové omotávají kolem prstu. Asi žiji ve starých dobách.... *t
Chápu, že jsi čerpal z reálu, ale myslím, že by bylo skvělé se od něj odpoutat a pro povídku se jen inspirovat. Nelíbí se mi ten americký happyend, je mi jasné, že Ty sis přál, aby to tak skutečně dopadlo, ale ukončit příběh happyendem neznamená ukončit ho šťastně – myslím tím na úrovni. Nebylo by přece jen poetičtější, kdyby Henry skočil (já vím, zní to morbidně) a teď už by zbylo místo jen pro úvahy – kdo stál za dveřmi? Ten chlápek v ošuntělých montérkách, co chodí odečítat plyn, nebo pošťačka, nebo snad ... Jinak se to moc dobře čte. Že mě zklamal konec, neznamená, že to není hezké.
Sidi: A na tohle chci odpovědět.
Tyto moje postavy takto jednají především proto, že mi něco připomínají...
Tyto moje postavy takto jednají především proto, že mi něco připomínají...
Když kritika, tak kritika:-) Hlasové o potřebě - řekněme - zaujatější kritiky zazněly, pročež počínám své dílo, a předem se omlouvám...
a) sidi má pravdu, postavy jsou příliš "zakryté", respektive jejich motivace, takhle to člověk dočte a řekne si - no a co? Dokonce se ani nenabízí otázka proč - možná by to skutečně chtělo trošku rozpracovat. Z hlediska obecných teorií čtenář prostě MÁ horší pozici než Ty, vzpomínky jaksi nejsou vidět...
b) co mi trošku překáží, jsou cizí jména - nic proti anglofonnímu světu, ale připadají tu bezúčelná, tudíž rušivá - možná jsem si zdůvodnění jenom nevšimla:-)
c) řádek (pokud jsem to špatně spočítala, omluva další) 24 - "Stejně to měl na sobě i Henry." Spojení "stejně to" nepůsobí jazykově správně, zdůvodnění by se možná někde našlo, nejspíš chybná valence či tak...
d) abych jenom nekritizovala, chválím rytmus vět, dobře se to čte...
a) sidi má pravdu, postavy jsou příliš "zakryté", respektive jejich motivace, takhle to člověk dočte a řekne si - no a co? Dokonce se ani nenabízí otázka proč - možná by to skutečně chtělo trošku rozpracovat. Z hlediska obecných teorií čtenář prostě MÁ horší pozici než Ty, vzpomínky jaksi nejsou vidět...
b) co mi trošku překáží, jsou cizí jména - nic proti anglofonnímu světu, ale připadají tu bezúčelná, tudíž rušivá - možná jsem si zdůvodnění jenom nevšimla:-)
c) řádek (pokud jsem to špatně spočítala, omluva další) 24 - "Stejně to měl na sobě i Henry." Spojení "stejně to" nepůsobí jazykově správně, zdůvodnění by se možná někde našlo, nejspíš chybná valence či tak...
d) abych jenom nekritizovala, chválím rytmus vět, dobře se to čte...
Četl jsem dneska i tvoje předchozí povídky, abych si ověřil čeho jsem si při čtení téhle všiml. Mám dojem že tvým postavám chybí vnitřní zdůvodnění činů. To co děláme má přece vždycky nějaké pozadí, svoji historii která nás pudí abychom se v nějaké situaci zachovali zrovna tak a ne jinak. A je myslím tím co dělá spisovatele, že pro čtenáře umí odkrývat nitro svých postav a objevuje jim nečekané souvislosti ze života lidí. Tvoje postavy nějak jednají, a proč?, prostě proto. Jsou pro mě jako pro čtenáře příliš utajené, nic o sobě neřeknou.