z deníku schizofrenika 9

 

 

2.8.

Pokaždé, když jsem za zavřenými dveřmi a slyším kroky, mám pocit, že se dveře rozrazí a přijdou mě zabít. V tu chvíli se ve mně krve nedořezají. Cítím se ohrožená a tak sama.

v záblescích soběstačnosti

probouzím v sobě bojovnici

v těch malých chvilkách radosti

když jsou dveře otevřené...

 

Proč se mnou zase nechce nikdo mluvit :(. Kamarádka mi pro jistotu neodpovídá vůbec. Sestra na mě nemá náladu. Cítím, že nemám podporu ostatních, pořád slyším, jak jsem neschopná. Táta už zase pracuje. Teď pro změnu vytírá. Je mi smutno, nevim, co mam dělat (!) Jdu po ulici, cítím cizí pohledy. Po schodech chodim a pokaždé, jako by zmizel ten poslední a já padám a padám. V ohni vidím záchranu a ulevení. Už to ani nebolí. Odcházím. Už si ani nepamatuju věci, co dělam. Musim se furt kontrolovat. Chce se mi plakat a umřít a vzdát to všechno. Všichni se mi bojí, nebo mě naprosto ignorujou. Proč, když se jich chci na něco zeptat, se zarazí a pak rychle změní téma hovoru?! Proč nejsem pro nikoho dost dobrá ve své nedokonalosti. To jsem tak špatná?!? Cožpak se nenajde nikdo, kdo by napsal jen tak? Vím, chybí mi důvěra v lidi.

Mám ráda vůni právě umytých vlasů

tak jako hlazení klasů, když běžím po poli

...

 

 

 

 

 

---