9.8.2015

tichost hřbitovů

 

mým gestům slušnosti

chybí opodstatnění

čistá ignorace své osoby

nezbytné dýchání pro přežití

 

hřbitovy jsou plné duší

mám ráda hřbitovy

ale ne na dušičky

se zájmem prohlížím fotky zemřelých

 

hořká příchuť na jazyku

po ranních lécích

zkouším mluvit

bez odezvy

 

jen já, ozvěna ticha

a pokoj s mými výsměšnými obrazy

které neumí mlčet a doplňují

samotu

 

 

 

obrazy

 

musím svá díla rámovat za sklo

jejich skutečnost je děsivá

a nelítostná

 

propůjčuji ruce zemřelým

jen na tu chvíli

je to dar/prokletí mého těla

a pak na vlásku

snažím se zachránit svou identitu

 

nechávám se unášet bolavým

a jejich city vplétám do barev

 

vlasy voní heřmánkem

spletené do tebe

když šero krájí tma

 

však ty víš

 

tma

 

 

 

skleněnka

 

slunce se směje

na odvrácenou stranu

 

je čas stínů

je čas vzdát se, odevzdat se

noci

 

pozoruju kokon jak praská

a v jemném záchvěvu vylétne

noční můra

 

utíkám do skleněnek, svých v sáčku

měsíc je tak vysoko a proti němu

leskne se můj svět

 

 

 

 

 

---