Kapesné

~~Děcka, pojďte sem,“ zavolala maminka na své dvě děti. Když s očima na vrch hlavy – co zase ta mamka chce – přišly, pokračovala: „My jsme se s tatínkem dohodli, že už jste dost velcí a že byste se mohli začít učit hospodařit s penězi a budete tedy dostávat kapesné.“
„Co to je?“ zeptal se sedmitiletý Martin.
„Každý týden dostanete peníze,“ řekla maminka. Držela v ruce peněženku, takže o pravdivosti slov nebylo pochyb. Navíc se na děti usmívala a tatínek kýval hlavou na souhlas.
Dva páry dětských očí se doširoka otevřely.
„No, ale protože zas tak velcí nejste, bude to deset korun na týden,“ upřesnila maminka. Když viděla, že tatínek se k ničemu nemá, otevřela peněženku a na stůl položila dvě desetikoruny.
Nejdřív se zeptal Martin: „A na co to máme?“
„Na co chcete. Je to vaše a co si s nimi uděláte, je jen na vás.“
Martin nevěděl, co si o tom má myslet.
„Můžete si je přidat do pokladničky, ve které máte peníze od babičky, můžete jít a koupit si nějaké kokino. Jen na blbiny ty peníze nejsou. Jasný?“
„Aj nanuk? To není blbina, že?“
„I nanuk si můžeš koupit,“ odsouhlasil tatínek a dodal „tak už plavte, nebo si to s maminkou rozmyslíme.“
Děti sbalily mince a šly do pokojíku.
„Martine, ty děláš, jako kdyby sis za to mohl koupit bůhví co. Deset korun nic není,“ vysvětlovala o rok starší Markéta svému bráškovi. „Vždyť i pytlík bonbónů stojí víc. Budeš muset čekat aspoň dva týdny, než si něco koupíš!“ Naštvaně hodila peníz do pokladničky. Martin se ale nedal vyvést z rovnováhy.
„Tak si za deset korun koupím něco jiného,“ řekl a peníze, aby je měl pěkně po ruce, si položil na stolek vedle postele.
Děti se tedy učily s penězi hospodařit. Někdy je utratily, jindy je přidaly k ostatním do pokladničky. K překvapení rodičů se ukázalo, že spořivější z dětí je dcerka.
Po asi půl roce si maminka s tatínkem řekli, že to celkem funguje a že by možná mohli částku zvýšit na dvacet korun. Tentokrát synovi domlouvali, aby si vzal příklad ze své sestry a něco si ukládal a šetřil a až bude větší částku, mohl si koupit i něco jiného, než sladkosti.
Maminka si myslela, že si Martin její slova vzal k srdci. Nenacházela nikde po bytě ani poházené papírky od bonbónů, ani nové přívěšky na klíče, ani další jiné usvědčující stopy.
Až jednou viděla, jak se Martin probírá nějakými kartičkami.
„Ukaž, co to máš?“
„Kartičky.“
„No jo, ale jaké? Ukaž.“
„To jsou pokémoni?“ zeptala se poté, co jí syn kartičky ukázal.
„Jo,“ odpověděl, „ale ještě nemám Shinxe, Luxia, a taky Pikatchu mi chybí. A ten je nejlepší,…“ chtěl dál pokračovat ve výčtu postaviček, ale maminka ho přerušila.
„Aha, a kde to bereš?“ chtěla maminka vědět.
„V obchodě naproti školy. Mají jich tam ještě hodně.“
„V tom knihkupectví?“ Martin pokýval hlavou. „No, a kolik to stojí?“
„Tady tito stály asi padesát,“ řekl nevinně.
Na maminku šly mrákoty. Spráskla ruce: „Padesát korun! Proč si to kupuješ? Takové kartičky! Vždyť to k ničemu není, ani hrát si s tím nemůžeš.“
„Můžu, i Patrik si s nimi hraje a můžeme si je vyměňovat, a tak.“
„Tak si je vyměňuj, když chceš, ale už si další nekupuj, jo?!“ uzavřela maminka. Martin nafouknul tvářičky.
„Říkalas, že si můžu kupovat, co chci!“
„Jo, ale nemusíš všechny koupit, můžeš je získat i tím vyměňováním. Ukaž pokladničku.“ Martin stál, k ničemu se neměl.
„No tak, dělej. Nebo ji mám začít hledat? Zajímalo by mě, jestli tam máš aspoň to, co ti dala babička minulý týden k narozeninám.“
Vzal z poličky pokladničku a podával ji matce. Ta se podívala dovnitř a nevěřila. Z darované pětistovky zůstalo už jen sto korun.
„Markéto, i ty si kupuješ takové věci?“
„Ne, nejsu blbá,“ ušklíbla se.
„Ukaž, kolik tam máš ty,“ zavelela matka a nastavila ruku.
„Vidíš?“ řekla synovi poté, co zkontrolovala obsah druhé pokladny, „má tu přes tisíc korun. Ona si teď bude moct koupit něco mnohem lepšího než kartičky. Kabelku, sluchátka…, mnohem užitečnější věci, než kartičky, na které se můžeš akorát tak dívat.“
Vrátila dětem jejich poklady, nebo to, co z nich zbylo, a šla do kuchyně vařit večeři. Tatínkovi raději nic neřekla. Doufala, že její domluva bude synovi stačit.
Za měsíc přišla dcera, že jí v pokladničce chybí peníze.
„Jak chybí peníze? Kde jsou?“
„Nevím. Dávala jsem si do pokladničky kapesné a zdála se mi jakási lehká. Tak jsem se podívala a nemám tam žádné drobné, ani tu pětistovku,“ řekla se slzami v očích.
„A nedala sis ji někam jinam?“
„Nedala! Martin mi ji ukradnul. Zase si chtěl koupi Pokémony a protože už si všechno utratil, tak si šel ukradnout peníze ke mně,“ Markéta vzlykala čím dál víc.
Maminka nevěděla, co říct. Tohle už nešlo nechat jen tak.
„Neboj, běž do pokojíku a zavolej mi sem Martina.“
Po krátkém rozhovoru se Martin přiznal. Řekla mu něco o zlodějích a vězení, a že sestry se neokrádají. Poslala i jeho do pokoje. Tohle už sama řešit nechtěla a pověděla o tom večer tatínkkovi.
Večer si oba syna zavolali. Tentokrát měl řeč tatínek.
„Jak jsi mohl něco takového udělat! Nejradši bych ti dal pár facek. Ale to by nevyřešilo to, žes své sestře ukradl peníze. Jako nějaký obyčejný zloděj. S maminkou jsme přemýšleli, co s tím. A podle nás bude nejlepší, když to Markétě všechno pěkně vrátíš. Pěkně jí to budeš splácet ze svého kapesného, kterého si od teď bohužel neužiješ. Protože i když jí budeš dávat každý týden celých dvacet korun, tak ti všechno splatit potrvá skoro půl roku.“
Martin se nadechoval k odpovědi.
„A nepřerušuj mě! Nebudu o tom diskutovat. Od teď platí zákaz jakýchkoli kartiček a Pokémonů a dalších blbostí. Jediné, co budeš s penězi dělat, je, že budeš splácet dluh! Je to jasné?!“
Martin ohrnul ret, sklonil hlavu a sotva slyšitelně pronesl: „Ano.“
„Neslyším!“ zahřměl tatínek.
Tentokrát Martin hlavu zvedl, podíval se otci do očí a nahlas skoro vzdorovitě zopakoval: „Ano!“
„Tak to rád slyším. A jdi mi teď z očí,“ chtěl ještě dodat zlodějíčku, ale ovládnul se a jen se za synem upřeně díval.
„Chápeš to?“ obrátil se na manželku, „Naše holka šetří a syn utrácí…“
Ta se jen pousmála: „Vždycky to měli naopak, jen si vzpomeň, kdo si hrál s autama a kdo s panenkama.“