Voják a růže

Dalekou zemi, která je o moc vzdálenější než ta nejvzdálenější země sužovala občanská válka. Byla to strašlivá válka, padlo mnoho mužů, žen i nevinných dětí. Válka byla tak zmatená a nesmyslná, že bojovali bratr proti bratrovi, otec proti synovi a každý se sobecky rval za svoji věc. Trvala tak dlouho, že již nikdo nepamatoval proč a kvůli čemu vlastně vznikla. Obě strany byli již vysílené a v zemi byl strašlivý hladomor. Rozhodli se tedy, že se dva nejvyšší generálové z každé strany sejdou a spor vyřeší. Jak se strany rozhodli, tak i udělali. Příští den se tedy generálové sešli a začali jednat. Jednali několik nocí, několik dní ba i několik týdnů, ale protože ve zdejší zemi již nikdo nevěděl proč tahle válka vznikla, tak se ani nemohli dohodnout na smíru. Po několika týdnech jednání se generálové strašně pohádali a v návalu vzteku rozhodli, že se obě znepřátelené strany utkají v obrovské bitvě a tam se ukáže kdo je silnější a tudíž vítěz. Oba generálové, když vyšli z jednací místnosti celý rudí vztekem zaveleli, ať všichni tedy nejen muži, ale i ženy s dětmi vezmou zbraně a zítra za úsvitu se seřadí pod kopcem.

Příští den byl neobyčejně krásný úsvit. Slunce svými jasně žlutými paprsky hladilo vyprahlou zemi a v odlesku se zdála tahle země mnohem krásnější. Tenhle den měl být ale pro tuhle zemi nejstrašnější.

Lidé rozkaz splnili a shromáždili se pod kopcem. Na každé straně se sešlo hromadu lidí, tisíce snad i milióny. Lidé byli vystrašeni nevěděli co je čeká, ale zároveň byli také naplněni nenávistí k té druhé straně, takže se opravdu zdálo, že tahle strašlivá bitva bude jediným řešením. Lid čekal na poslední povel, když tu náhle jeden voják vychází z řady a totéž se děje i na druhé straně kopce. Jeden i druhý voják aniž by o sobě tušili jdou na kopec. Oba dva uviděli něco zvláštního. Uviděli na kopci růži. Nebyla to ledajaká růže, byla jedna vůbec z nejkrásnějších rostlin a rostlinek na celém širém světě a v téhle zemi snad poslední. Ale jenom tahle růže tu nebyla zvláštní. Zvláštní bylo i to místo na kterém rostla. Bylo suché, vyprahlé a nevlídné, že by se člověk divil kdyby zde potkal vůbec něco živého natož růži.

Jeden z vojáků před růží pokleká. Oba se dlouze a zasněně koukají na tuhle nádheru a jeden z vojáků chce promluvit k tomu druhému, ale už se asi nikdo nedozví co chtěl voják říci. Snad chtěl říci, sdělit celé zemi, že už jenom pro tuhle krásu stojí přeci žít, že život je krásný, přesto křehký – stejně jako tahle růže. Voják, ale nedomluvil. Než stačil domluvit umlčela ho kulka, která ho zasáhla do zátylku. Obrovská mašinérie se dala do pohybu a za nedlouho se mrtev k zemi kácí i druhý voják. Bitva trvala mnoho dní. Zem nasákla krví a z prašné půdy se zvedl takový dusivý oblak, že nešlo vidět víc než na pár kroků. Uběhlo mnoho času než se oblak usadil.