Dnes akce

 

        Bývají takové dny, kdy z postele vstanete levou tlapou. Ciferník budíku vám vyčítavě tiká před očima a říká že je půl osmé, čili jste vstali přesně za pět minut dvanáct na to rychle si rýžákem orýžovat zuby, spálit si tlamu o hlt horké kávy, přikousnout oschlý zbytek vlakové soupravy ze včerejška, čapnout pařátem klíčenku, šalinkartu a (jak jinak než) skoro vybitý telefon, prásknout za sebou dveřmi (razantně, ale pak je třeba mít kliku, aby si do nich člověk nepřivřel ocas) a rozběhnout se na zastávku autobusu, který tam bude přesně v osm a nečeká na nikoho.

 

Ani když je člověk godzila.

 

       Dejme tomu, že se podaří vyrazit z domova bez větší nehody. Jenže na zastávku je to ostrou chůzí kolem města kolem půl hodiny. Ujede-li jí spoj, má v práci utrum a ještě je po ní natotata veta. A to se nehodí riskovat. Nezbývá než zvolit zkratku.

      Po tomto myšlenkovém pochodu se dala tedy neochotně i do pochodu fyzického, tuše, že by z toho mohla mít ještě svízel, o nesnázích a jedné či dvou opletačkách ani nemluvě. Protože vzít to zkratkou znamená fiknout to přes město. A ve městě se na vás lidi dost často dívají skrz prsty.

 

Zvlášť, když je člověk godzila.

 

Když spěcháte na autobus a probíháte středem středního středně hustě zalidněného města je hlavní dívat se, kam šlapete. A stejně jako v životě, jsou první krůčky

za prvé velmi důležité,

za druhé velmi nejisté

a za třetí přitahují velikou pozornost všech pozorovatelů.

 

A teď si představte, že těch co koukají je třeba půl milionu.

Ono totiž godzilu lze ve městě jen těžko přehlídnout a to i když je stověžaté, je ranní špička a i když ona našlapuje co nejtišeji.

Možná by to i prošlo, ale to by prvním dupancem nesměla rozmáčknout benzínovou pumpu (což jim sice patřilo, protože za vyčurání chtívali desetikorunu), která nejen, že vybouchla a začala hořet čoudivým plamenem, ale ještě ji bolestivě zranila chodidlo ostrou cedulí s nápisem SUPER.

 

To jaksi pozornost přitáhlo.

 

„PROMIŇTE!“ křikla omluvně dolů do té spoušti a ukročila stranou, jenže tam byla kostelní věž, do které drcla loktem a ta se povážlivě naklonila, až se zvon rozbimbal a vylétlo hejno notně nakvašených holubů.

 

„ŠIŠPARDON!“ zavolala na pana kaplana, který toho času neplakal v kapli, jak by se mohlo hodit do krámu jazykolamistům, ale stál na ulici, v očích měl děs a v ruce čerstvý denní tisk a oschlý dalajlámek a když se konečně probral z němoty a začal se ptát Marjapany, jestli to vidí, byla už godzila zase tatam.

Pokud tedy za tatam bereme to, že šlápla do jezírka v parku a bahno na dně ji chňaplo, takže zavrávorala a opřela se o dva jeřáby (z blízké stavby) a jednu labuť (z blízké pouti) a všechny tři povalila. Zabrala znovu a bahno ji pak přece jen s mlaskavým svolením pustilo, a ona vyletěla zostra kupředu a břichem štrejchla o nákupní centrum (DNES AKCE), tlapa jí ujela po tiráku, ocasem brnkla o elektrické vedení a s žuchnutím se svalila na velké parkoviště, jak široká, tak dlouhá (to tedy není úplně pravda, ve skutečnosti byla o dost delší než širší, ale když ono se to tak říká) rozmáčkla několik zaparkovaných vozů, stojan na vozíky a ještě zabrala celou řadu stání pro vozíčkáře (a to se nedělá!). A jako by toho nebylo málo, zdálky se ozvala siréna.

 

„ A JÉJE!“ řekla si godzila, když ji napadlo, že ty houkačky, to bude asi kvůli ní. Je čas opravdu vzít do gozdilích. Ono už to k zastávce bude jen kousek, ještě tak dva,tři bloky kanceláří, stadion a vlakové nádraží a je to. Hop a skok, je to jako nic, když je člověk opatrný, ani do metra se neproboří, trávník na hřišti doroste, koleje se položí nové. Utíkala tedy co jí síly stačily a za ní se táhnul špalír blikajících a troubících aut, policie, hasiči i sanitky a kdosi na ni mluvil mikrofonem nebo megafonem,ale to je jedno, hlavně že to byl nějaký fon, na tituly si vždycky dost potrpěla.

Kolem hlavy jí dokonce zakroužila heligoptéra, což je nejen nepříjemné, ale dost nebezpečné pro všechny zúčastněné.

 

„VZDEJ SE!“ křičelo to na ni.

 

„KOMU TYKÁTE?“ houkla na ně.

 

„VZDEJTE SE!“ vzali si její otázku k srdci.

 

„ČEHO?“ zeptala se udiveně a těkala pohledem mezi klíčenkou, šalinkartu a hladově oranžově blikajícím telefonem.

 

„TADY TOHO NIČENÍ A PUSTOŠENÍ! Na to orgány.

 

„JÁ NIČ NENIČÍM, JÁ JENOM SPĚCHÁM. NEPUSTOŠILA JSEM ANI NEPAMATUJU!“a loupla po hodinách na věži, bylo za pět osm.

 

„ODLOŽTE ZBRANĚ A VZDEJTE SE...JÁ VÍM, ŽE NEMÁ ŽÁDNÉ ZBRANĚ, ALE JAK JÍ TO TEDA MÁM ŘÍCT? V PŘÍRUČCE SE NIC NEPÍŠE...JAK ZAPNUTÝ?JO ONO TO POŘÁD BĚŽÍ?“

 

„ONO UŽ MI TO JEDE!“ řekla omluvně godzila, udělala poslední krok, při kterém se klepla do brňavky o monument důležitého státníka a hurá už je tu zastávka a autobus je tam!

 

„JEDENKRÁT DOSPĚLÝ!“ řekla udýchaně a mávala tramvajenkou před nosem řidiči, pak se protlačila úzkou uličkou, s omluvou se plaše pousmála a vecpala se na volné místo u okýnka. Spokojeně si vydechla (čímž spálila jedno sedadlo a čísi zánovní oblek), třela si bolavé koleno a autobus se s hlasitým frknutím rozkodrncal a město za oknem se rozmazalo a začalo utíkat dozadu...

 

A pak si vzpomněla, že je dnes sobota.

 

 

 

---